Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Skorobezdomovec

7. srpna 2016 v 12:17 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Je to tak vážení přátelé. Znáte to- čím výše míříte, tím hlouběji padáte. Po všech těch stížnostech na spolubydlení jsem se konečně odhodlala, praštila do stolu a nahlásila našemu pronajímateli, že se v září stěhujem. To bylo přibližně v červnu. Času dost, najít si nějaké to pořádné bydlení, kde budeme konečně sami. To jsem ještě nevěděla, že jsme prokletí! Takže červenec v prdeli a najednou si začínám uvědomovat, že nám hoří koudel u zadku.
A jakto, že jsme prokletí? Napsali jsme na desítky inzerátů, na které nám ochotní majitelé nebyli schopní napsat ani "vyser si voko" (fakt moc dík!), byli na několika prohlídkách bytů, které byly buď navržené pro hobity, nebo rozměry připomínaly menší letiště, čemuž samozřejmě odpovídala cena (ano uhodli jste, na pronájem letiště si s platem porodní asistentky v ČR můžu nechat zdát) a když už jsme začali ztrácet naději, objevilo se světlo na konci tunelu. A nebylo to žádné prťavoučké světýlko v dálce, ale obří halogenový reflektor vypalující zornice z minimální vzdálenosti. Náš vysněný byt za vysněnou cenu. Nebylo co si rozmýšlet, samozřejmě jsme okamžitě řekli, že ho bereme a začali se současnými nájemníky vyjednávat za kolik nám odprodají nábytek a elektroniku, kterou chtěli v bytě nechávat. Splněný sen, který trval asi dva týdny, během kterých jsme usnuli na vavřínech a přestali hledat. Ale to bychom nesměli být my. PO dvou týdnech se nám ozvali zdrcení nájemníci, že jejich realitní agentka na poslední chvíli vyrukovala s vlastním VIP zájemcem, který má absolutní přednost přede vším a přede všemi. Unbelievable!! Do toho k nám samozřejmě dennodenně courají lidi na prohlídku, ale ani jeden z nás nemá koule na to přiznat pronajímateli, že se vlastně nemáme kam odstěhovat a poprosit ho, aby naše stěhování o měsíc šoupnul, dokud ještě nemá vážného zájemce.
Takže nejen, že jsem pekelně naštvaná, frustrovaná, zoufalá a bez nejmenší motivace hledat něco dalšího, ale taky ze mě za tři týdny bude nejspíš bezdomovec. Ještě, že je venku ještě teplo..
 

Spolubydlení aneb boj o přežití

17. června 2016 v 12:08 | Beautiful sick mind
Doposud jsem sama sebe považovala za skromného a otrlého člověka, což jen potvrzuji tím, že jsem tři roky bydlela na koleji ve špeluňce 3x4 metry se společnou koupelnou a záchodem pro 4 lidi a měla jsem pocit, že si na studenta žiju celkem luxusně. Možná to by mohl být ten kámen úrazu. Studentem už nejsem nějaký ten pátek, ale pořád se o záchod dělím s dalšími 4mi lidmi a ani jeden není moje dítě. Navíc jsem se nedobrovolně degradovala na pozici hotelové služby, když jsem rezignovala na snahu zavést služby na úklid s představou, že uklidit jednou za 5 týdnů snad nemůže dělat problém ani tomu nejlínějšímu člověku na světě- OMYL! Ale to jsem asi mohla čekat, když se nám bytové osazenstvo vyměninlo na stav muži-ženy 3:2.

Kromě mých zřejmě přehnaných úklidových nároků tu prostě po tom roce začíná být trochu těsno. Zkrátka a dobře už mi trochu chybí pocit, že můžu jít koupelny jenom v ručníku (v lepším případě i bez něj) aniž bych se dávala na odiv všem členům převážně maskulinní domácnosti, nebo dokonce vylézt z pokoje po právě dokončeném "aktu lásky" (který díky vrzání nejen postele a gauče, ale dokonce i podlah nemůže bohužel nikdo přeslechnout) a vyhnout se walk of shame, protože dřív nebo později do té sprchy stejně člověk vylézt musí. Nehledě na to, že s těma divnolidma, se kterýma momentálně sdílíme brloh se nechcete potkat na chodbě ani při cestě na záchod.

Navíc poukazovat na to (i když se jedná o osobu, se kterou jste měli v plánu strávit zbytek života), že je jedna místnost pro dva lidi po čase přece jen trochu málo, je celkem zbytečné. Navíc pokud se jeden z páru zrovna topí v informační předstátnicové záplavě, všechno se tím ještě tak nějak umocní. Přestože má drahá polovička zatím nezačala vykazovat žádné viditelné příznaky ponorkové nemoci (tedy alespoň co se mé osoby týče), já jsem z toho zralá na psychiatra. Nespornou výhodou tohoto stavu je, že jsem opět začala obnovovat zaprášené kontakty s přáteli, na které jsem dlouhou dobu neměla čas, protože jsem téměř všechen, jak to tak bývá, investovala do čerstvého vztahu.

Někdy mívám černé svědomí z toho, jak ráda poslední dobou trávím čas sama. A tím sama myslím bez své drahé polovičky. On celé dny sedí doma nad učením a diplomkou a já chodím po čajovnách, kavárnách a hernách se svými kamarády a je mi tak dobře jako už dlouho ne. Snad je to jen tím obdobím..

Commitmentphobia

17. června 2016 v 10:58 | Beautiful sick mind |  Real story
Seděl naproti mně a díval se na mě tím pohledem, pro který by většina žen zabíjela. Ten pohled říkal, jsi pro mě jediná na světě. Dokázal bych se na tebe jen tak dívat celé hodiny a spatřoval v tom veškerý smysl svého života. Dokonce se zdálo, že se mu v koutku oka zaleskla slza.

V tu chvíli mě začalo polévat horko. Část mého já dobře věděla, co to všechno znamená, ta druhá ještě stále odmítala uvěřit tomu, že se to doopravdy děje. Snažila jsem se usmívat, ale uvnitř jsem měla pocit, jako by mi na hrudníku sedělo stádo slonů. Když už jsem dále nedokázala snést ten pohled do třpytivě modrých očí, snažila jsem se vlastní pohled držet zapíchnutý do jídelního lístku.

Příchod servírky byl v ten moment jako vysvobození. Teprve když se zeptala, jestli máme vybráno, jsem si uvědomila, že jsem vlastně nepřečetla ani název prvního jídla. Spěšně jsem očima přelétla nabídku a snažila se ignorovat pro mě naprosto astronomické částky. Naštěstí v nóbl restauracích, jako je tahle je je nabídka dost omezená, což mi dost usnadnilo výběr. Po přečtení prvních dvou názvů mi bylo jasné, že ze sebe v následujících dvou minutách udělám naprostého idiota, protože ani jeden z názvů nedokážu správně vyslovit. Naštěstí servírka vypadala dost chápavě, takže při mém nejistém "Dala bych si to kančí..." "Consommé?" dopověděla s vědoucím úsměvem. "Díky." Oplatila jsem jí vděčně úsměv. Po dalším minutovém bezradném zírání do lístku, servírka vytušila mou bezradnost a něco mi doporučila. Vše jsem jí odkývala. Co jsem si objednala jako hlavní chod, jsem vlastně ani nevnímala.

Když nám servírka přinesla polévku, celkem se mi ulevilo, že jsem si objednala vlastně celkem obyčejný vývar. Dali jsme se společně do jídla a on jako by vytušil, že právě teď je vhodná doba na nezávaznou konverzaci, začal vyprávět o nejnovějších filmech, které budou tenhle měsíc v kině. Tíha na hrudi trochu povolila. Třeba jsem se spletla. Třeba to nakonec bude hezký večer, jako každý jiný, nehledě na to, že máme dnes výročí.

Když servírka odnášela ze stolu poslední chod- čokoládové suflé, měla jsem pocit, že jsem večerem probruslila celkem s grácií. Nakonec na mě ještě čekala sklenička šampaňského. Nedůvěřivě jsem mžourala na dno, ale doufala jsem, že by se moje drahá polovička k takovému klišé nikdy nesnížila.

Když jsme odcházeli z restaurace, spadl mi kámen ze srdce. Před restaurací už čekalo přistavené taxi. Teď už jen cesta domů a než se naděju, bude přede mnou dalších obyčejných 364 dní.

"Ještě počkej.." pronesl nesměle, když jsem se chystala nastoupit a zase měl v očích ten pohled.
"Ano?" odpověděla jsem nejistě a ten pocit tíže na hrudi se zase vrátil.
"Mám pro tebe ještě jedno překvapení.."

Prosím nedělej to! Neříkej to.

Snažila jsem se mu pohledem zabránit, aby pokračoval, ale on už v tu chvíli klečel na jednom koleni.

"Vezmeš si mě?"

Čas se zastavil a já se nemohla nadechnout. Měla jsem pocit, jako by někdo vysál z atmosféry všechen vzduch.

Řekni něco!

Ozýval se hlásek v mé hlavě, který vyjadřoval urgentní potřebu prolomit srdcervoucí ticho. Místo toho jsem začala plakat.

********************************************************************************************************************************************
Plakala jsem ještě dlouho potom, co jsem se probudila. Tušila jsem, že mě slyší, ale nic neřekl. Jestli jsem mluvila ze spaní, nevím. Ale odmítám si to připustit, protože je víc než jasné, že jsem právě zasadila první hřebík do rakve našeho společného vztahu.

 


Když sny přebírají kontrolu

24. dubna 2016 v 19:43 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Každý má tajemství. Můžeme tvrdit, že máme k partnerovi naprostou důvěru a že bychom se mu mohli svěřit prakticky s čímkoli, ale pak přijde čas, kdy vnitřně tušíme, že jsou věci, o kterých by vědět nemusel. A tak je prostě neřekneme, případně se uchýlíme k milosrdné lži.
Nemíním polemizovat o tom, zda je v pořádku mít před sebou ve vztahu tajnosti, protože je mi jasné, že se tu dříve, nebo později objeví někdo, kdo mi bude tvrdit, jak je důvěra ve vztahu důležitá a bez toho, aby si dva říkali naprosto všechno to nemůže nikdy fungovat. Ale asi si shodneme, že by každý měl mít právo rozhodnout, co, kdy a hlavně komu svěři. Problém ovšem nastane, když se naše podvědomí rozhodne, že Vám tohle právo upře. Tohle se totiž děje s železnou pravidelností, aniž bych to dokázala ovlivnit. Ptáte se jak?Mluvím totiž ze spaní.
A není to jen nějaké nesrozumitelné brblání, nýbrž jasná a naprosto srozumitelná konverzace na takové úrovni, že Vás donutí dlouze uvažovat nad tím, jestli opravdu spím, nebo bdím. Já si ráno samozřejmě nic nepamatuju a pak trnu hrůzou, jestli ráno nepřijde má "oblíbená otázka"- O čem se ti včera zdálo?
Srdce se rozbuší, zorničky rozšíří, nemůžu dýchat a jen čekám, co bude následovat.. Ví to? Mám se přiznat rovnou, nebo počkat, co ví?
Ztrácím kontrolu, mám pocit, že někdo rozhoduje za mě. Čím víc se soustředím na to, abych si uchovala soukromí, tím víc se zvyšuje pravděpodobnost, že se to stane zas. Jsem bezradná, nešťastná a bojím se usnout. Ráno se budím unavená a podrážděná. Trvá to tak dlouho, že jsem nakonec donucena (sama sebou) vyklopit pravdu i za cenu toho, že to zraní mě i toho druhého.
Jsem zralá na psychiatra... ale najde se ale takový, co by dokázal vyléčit mou beautiful sick mind?

Měli jste někdy podobný problém? Podařilo se Vám ho nějak vyřešit? A jak?

Tři dny v pravěku

7. dubna 2016 v 15:54 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
O tom do jakého bytu hrůzy jsem se nastěhovala jste se už mohli dočíst v článku Radosti společného (pře)žití. Za poslední měsíc se našemu domácímu povedlo všechny dosavadní hrůzy přebít tím, že nás díky jeho skvělým organizačním schopnostem nechal na 3 dny odpojit od elektřiny =D. A jak, že se to vůbec mohlo stát?
Náš domácí zvrtal přepis a zatímco nás už ČEZ přišel odpojit, RWE neměla o přepisu ještě ani ponětí =D. Asi si dokážete představit můj výraz, když k nám přišel zaklepat soused, jestli víme o tom, že dole stojí chlapíci od ČEZU a odstřihávají nás a jestli prý platíme nájem. Potom, co jsem sebrala čelist ze země a přestala hystericky vyšilovat při představě, jak se domácí za naše peníze válí někde na Bahamách s koktejlem v pazouře, zatímco my s největší pravděpodobností skončíme na dlažbě, jsem se přeci jen dokázala přinutit přemýšlet alespoň trochu racionálně a o pět rozčílených hovorů později jsem se dozvěděla pravý důvod naší patálie.
Jakožto osoba, která jezdila od šesti let na tábory, kde byla největší vymožeností kadibudka a elekřina fungovala jenom v kuchyni, aby bylo na čem vařit, jsem se až doposud považovala za celkem otrlou povahu, takže jsem se psychicky připravila na pár dní bez světla a internetu. To jsem si ale nestihla uvědomit, že v tomhle našem veskrze městském bytě funguje na elektřinu úplně všechno včetně topení a ohřevu vody, nemluvě o tom, že ani sporák nemáme na plyn, takže se nebojím se říct, že jsme byli celkem v prdeli =D. Nejen, že jsme si zavzpomínali na dobu temna, ale museli jsme tři dny chodit navlečení ve třech vrstvách oblečení, žít o studené stravě a být vděční za to, že chodíme do práce, kde se můžeme alespoň osprchovat.
Ale abych jen nešpačkovala, musím toho našeho moulu pochválit za vynalézavost, díky které nám druhý den z vedlejšího bytu protáhnul pode dveřmi elektrikářskou prodlužku, takže jsme si mohli zapojit alespoň lednici a případně ke dveřím dotáhnout rychlovarku, nebo mikrovlnku a doufat, že ve vedlejším bytě nevyhodíme pojistky =D.

Člověk si takovou bojovku může sotva představit, to se prostě musí zažít! =D I když já osobně bych si to nerada zopakovala.

Kam dál