Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Jak to šlo všechno do kytek

7. září 2017 v 11:48 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Přesto, že já jsem celkem horká hlava, náš vztah byl vždycky harmonický a víceméně jsme všechno v klidu vyřešili. Když už náhodou došlo na hádku, nakonec to skončilo pláčem na obou stranách a vzájemnými omluvami, ať už byla chyba na kterékoli straně. Přesto jsou věci, které ani sebelepší komunikace ve vztahu nevyřeší. Obzvlášť, pokud už jeden ve vztahu nad snahami na zlepšení zlomil hůl a snažit se přestal. V tomhle případě jsem to byla já.
Přesto, že jsem to byla já,kdo vztah nakonec ukončil, nebylo to pro mě snadné a věřte mi, že jsem to promýšlela opravdu dlouho. Pocit, že by mi nejspíš bylo lépe samotné, jsem poprvé měla ještě předtím, než jsme se přestěhovali k sobě a to už je skoro rok. Pořád jse přesvědčovala samu sebe, že lepšího chlapana otmhle světě už asi nenajdu. Je milý, pečující, má smysl pro humor, se vším mi pomáhá, vždy myslí nejdříve na mě a pak teprve na sebe a co si budeme povídat- i skvěle vypadá. V porovnání se stížnostmi mých kamarádek a kolegyň z práce jsem si připadala, že si ty problémy snad jen vymýšlím, abych se nenudila. Asi to byly prkotiny, ale jak se tak časem kupily a kupily, začalo to pro mě být neúnosné.
Je sice pravda, že seprotiklady přitahují, ale asi mě mohlo napadnout, že mě jako zarytému extrovertovi, bude časem lézt na nervy, že introvertní partner bude na akcích s přáteli spíš jen nezúčastněně sedět a pozorovat okolí, zatímco se všichni skvěle baví a po jednom se mě chodí ptát, jestli náhodou není nějakej naštvanej, nebo se s nimi nebaví, protože je nemá rád. Mrzelo mě to, protože jsem věděla, jak zábavný a uvolněný umí být, když jsme spolu sami. To mě stavilo do role, kdy jsem neustále musela štěpit pozornost mezi kamarády a partnera. Výsledkem toho všeho bylo, že jsem se nakonec nebavila, nebo jsem odcházela z pocitem, že jsem ho ignorovala na úkor toho, abych si užila kamarády. Nakonec jsem to řešila tak, že jsem na takové akce začala chodit sama, což on samozřejmě těžce nesl. Měla jsem to neustále na talíři a začala jsem si připadat jako, když mám kouli na noze.
Nakonec mě začaly štvát i další maličkosti, které jsem nikdy přestím neřešila. Jako to, že jsem se stala finančně nezávislou dřívě než on. Zpočátku kolem sebe kopal a byl špatný z toho, že veškeré náklady spojené s bydlením beru na sebe já, ale nakonec si na to tak zvykl, že to nakonec bral jako samozřejmost. Nehledě na to, že když jsem chtěla jet na dovolenou, musela jsem pokrýt cestu a ubytování, protože jinak bychom nikdy nikam nejeli. Asi jsem staromódní, ale pořád mám takovou vizi,že muž by se měl být schopen postarat, obzvlášt pokud bych měla do budoucna zvažovat založení rodiny.
Intimní život vzal také brzy a to byl poslední impuls, který mě donutil zamyslet se nad tím, jestli je tohle opravdu to, co od vztahu očekávám a dokážu se smířit s tím, že to tak pravděpodobně bude až do konce života. Začala jsem intmnosti vnímat jako povinnost, které jsem se snažila vyhnout, jak to jen šlo a co si budeme povídat, takhle by to u páru, který ještě nedosáhl ani středního věku vypadat nemělo.
Já jsem měla jasno. Dusila jsem se a potřebovala jsem z toho věčného kolotoče pochyb vyskočit za jízdy, jinak v něm budu nešťastně jezdit do kolečka dalších pár let, než si uvědomím, že už jsem dávno mohla být šťastná někde jinde.
Přesto jsem byla tím rozchodem zničená a rozpolcená. Několik dní v kuse jsem brečela, jako kdybych ty kopačky snad dostala já. Možná by to ylo jednodušší, kdyby na mě začal ječet, že už mě nikdy nechce vidět, ale on se mě místo toho zeptal, jestli můžeme zůstat kamarády..
 

Stěhování a první dospělé starosti

7. září 2017 v 3:17 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Začnu tam, kde jsem naposledy skončila a to stěhováním do "vlastního". Po tom, co naše spolubydlení s dalšmi čtyřmi prakticky cizíme lidmi začalo být neúnosné, rozhodli jsme se s přítelem, že už je nejspíš na čase, abychom si našli bydlení, kde nebudeme muset žít na pěti metrach čtverečních a každý den čekat frontu na záchod/koupelnu/varnou plotýnku.
Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli dost na rychlo, protože zbývaly dva měsíce do skončení nájemní smlouvy, kterou jsme už neměli v úmyslu prodlužovat, celkem jsme narazili, protože sehnat pěkný, dostatečně velký byt v přijatelné cenové relaci je v Plzni (asi jako v jakémkoli větším městě) nadlidský výkon.
Po několika dnech a nocích strávených nad inzeráty, nespočtu prohlídek a následných odmítnutí jsme konečně narazili na přijatelný byt. Měl tedy dost much, co se týče interiéru, který vypadal jako většina panelákových bytů devadesátých let- dřevěné obložení, lino alá patchwork, puchem natáhlé staleté koberce a dlaždičky jako u babičky. Ale v tu chvíli to bylo to nejlepší, v co jsme mohli doufat- byt velký jako letiště za krásnou cenu.
O tom, že stěhování ze čtvrtého patra bez výtahu bylo zosobněný sedmý kruh pekelný tu snad ani nemusím zmiňovat. Naštěstí cíová stanice už byla v přízemí.

Spolu s prvním samostatným bydlením přišly také první starosti- hlavně ty finanční. Vzhledem k tomu, že v bytě kromě linky a sporáku nebylo zhola nic, první měsíc byl celkem krušný. S nostalgií jsem vzpomínala na časy, kdy jsem do elektra zavítala, abych si koupila nová sluchátka. Co naplat! Dostala jsem se do věku, kdy jsem si tam šla vybírat lednici a pračku! A že to byl boj. Naštěstí v tomhle případě mít sebou chlapa není vůbec od věci, protože co si budeme povídat, já jsem schopná akorát říct, jestli je ta lednice hezká a cenově přijatelná, ale co se výkonu, spotřeby a tichnosti týče, toho se prostě z toho papírku nedopátrám =D. Takže nebýt mé drahé polovičky, asi bych bezradně přešlapovala a smutně koukala, dokud by se mě někdo neujal a nenacpal mi nejdražší zboží ve své třídě a já bych spokojeně odešla, s tím jak jsem dobře pořídila.
Následně jsme si pořídili jídelní set, protože jak je známo- kdo má stůl a židli, ten bydlí, že?! Další měsíce postupně následoval gauč, obývací stěna a před Vánoci jsem se plácla přes kapsu a dokonce jsem nám naježíškovala i televizi. Ložnici jsme si vybavili nábytkem z mého starého studentského pokoje a místo postele nám celý ten rok sloužila matrace na zemi, protože postel se ukázala být po třetím stěhování jaksi nepoužitelná.
Dále jsem si vymyslela, že by bylo fajn, kdybychom si alespoň jednu stěnu v obýváku vymalovali, aby nebyl celý byt jen bílý. Ale ouha, tenhle nápad před námi mělo už asi 12 nájemníků, kteří zodpovědně po odstěhování nahodili obligátní bílý nátěr. Bohužel nikoho nenapadlo, že by bylo potřeba tu zeď alespoň po pátém nátěru seškrábat. Nás to tedy napadlo.. ale až potom, co se nám po prvním tahu válečkem sloupla půlka stěny jako tapeta. I po seškrábání asi 6ti barevných vrstev se ukázalo, že je stále dost vrstev, které se mohou oloupat, takže následovalo škrábání číslo dvě a následné "mytí" sytě modré, která byla zřejmě namíchaná v Černobylu, protože dokázala prosvítat přes všechny ty zmiňované vrstvy. Výsledek před malováním (které se nakonec natáhlo narekordní 4 dny) vypadal takhle:
Trochu mi to připomíná nějakou pravěkou jeskynní malbu. Spousta lidí mi řeklo, že jsme to tak měli nechat a říkat, že je to absraktní umění. No nevím..

Po roce..

7. září 2017 v 3:10 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
..v tomhle případě nepřichází Vánoce (zatím), ale nový článek. Uznávám, že pauza byla tentokrát hodně dlouhá, ale na mou obranu musím říct, že články plné depresivních kydů o bilancování osobního života by Vás stejně asi číst nebavilo. Takže abyste o nic nepřišli, pokusím se v následujících několika článcích vypíchnout, co zásadního se u mě za tu dobu událo.
1. Přestěhovali jsme se
2. Poprvé jsem zjistila, jaké to je být "finančně nezávislá"
3. Poprvé jsem byla v televizi
4. Stala jsem se rekreační fotomodelkou (předesílám, že to s předchozím bodem nesouvisí =D)
5. Zhubla jsem 14 kilo a začala žít zdravě
6. Už nejsem paní králíková
7. Stal se ze mě YES man
8. Budu se znovu stěhovat
9. Začala jsem cestovat
10. Dala jsem valé vztahům a začala se soustředit na sebe

Jelikož mě blog.cz a soucit s vámi donutil omezit se na 4000 znaků, budu postupně k jednotlivým bodům postovat články, abych vás postupně zasvětila a ne úplně zahltila. Takže pokud i po té dlouhé pomlce máte chuť si počíst, jak se to všechno vlastně událo, tak čtěte dál =).


 


Skorobezdomovec

7. srpna 2016 v 12:17 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Je to tak vážení přátelé. Znáte to- čím výše míříte, tím hlouběji padáte. Po všech těch stížnostech na spolubydlení jsem se konečně odhodlala, praštila do stolu a nahlásila našemu pronajímateli, že se v září stěhujem. To bylo přibližně v červnu. Času dost, najít si nějaké to pořádné bydlení, kde budeme konečně sami. To jsem ještě nevěděla, že jsme prokletí! Takže červenec v prdeli a najednou si začínám uvědomovat, že nám hoří koudel u zadku.
A jakto, že jsme prokletí? Napsali jsme na desítky inzerátů, na které nám ochotní majitelé nebyli schopní napsat ani "vyser si voko" (fakt moc dík!), byli na několika prohlídkách bytů, které byly buď navržené pro hobity, nebo rozměry připomínaly menší letiště, čemuž samozřejmě odpovídala cena (ano uhodli jste, na pronájem letiště si s platem porodní asistentky v ČR můžu nechat zdát) a když už jsme začali ztrácet naději, objevilo se světlo na konci tunelu. A nebylo to žádné prťavoučké světýlko v dálce, ale obří halogenový reflektor vypalující zornice z minimální vzdálenosti. Náš vysněný byt za vysněnou cenu. Nebylo co si rozmýšlet, samozřejmě jsme okamžitě řekli, že ho bereme a začali se současnými nájemníky vyjednávat za kolik nám odprodají nábytek a elektroniku, kterou chtěli v bytě nechávat. Splněný sen, který trval asi dva týdny, během kterých jsme usnuli na vavřínech a přestali hledat. Ale to bychom nesměli být my. PO dvou týdnech se nám ozvali zdrcení nájemníci, že jejich realitní agentka na poslední chvíli vyrukovala s vlastním VIP zájemcem, který má absolutní přednost přede vším a přede všemi. Unbelievable!! Do toho k nám samozřejmě dennodenně courají lidi na prohlídku, ale ani jeden z nás nemá koule na to přiznat pronajímateli, že se vlastně nemáme kam odstěhovat a poprosit ho, aby naše stěhování o měsíc šoupnul, dokud ještě nemá vážného zájemce.
Takže nejen, že jsem pekelně naštvaná, frustrovaná, zoufalá a bez nejmenší motivace hledat něco dalšího, ale taky ze mě za tři týdny bude nejspíš bezdomovec. Ještě, že je venku ještě teplo..

Spolubydlení aneb boj o přežití

17. června 2016 v 12:08 | Beautiful sick mind
Doposud jsem sama sebe považovala za skromného a otrlého člověka, což jen potvrzuji tím, že jsem tři roky bydlela na koleji ve špeluňce 3x4 metry se společnou koupelnou a záchodem pro 4 lidi a měla jsem pocit, že si na studenta žiju celkem luxusně. Možná to by mohl být ten kámen úrazu. Studentem už nejsem nějaký ten pátek, ale pořád se o záchod dělím s dalšími 4mi lidmi a ani jeden není moje dítě. Navíc jsem se nedobrovolně degradovala na pozici hotelové služby, když jsem rezignovala na snahu zavést služby na úklid s představou, že uklidit jednou za 5 týdnů snad nemůže dělat problém ani tomu nejlínějšímu člověku na světě- OMYL! Ale to jsem asi mohla čekat, když se nám bytové osazenstvo vyměninlo na stav muži-ženy 3:2.

Kromě mých zřejmě přehnaných úklidových nároků tu prostě po tom roce začíná být trochu těsno. Zkrátka a dobře už mi trochu chybí pocit, že můžu jít koupelny jenom v ručníku (v lepším případě i bez něj) aniž bych se dávala na odiv všem členům převážně maskulinní domácnosti, nebo dokonce vylézt z pokoje po právě dokončeném "aktu lásky" (který díky vrzání nejen postele a gauče, ale dokonce i podlah nemůže bohužel nikdo přeslechnout) a vyhnout se walk of shame, protože dřív nebo později do té sprchy stejně člověk vylézt musí. Nehledě na to, že s těma divnolidma, se kterýma momentálně sdílíme brloh se nechcete potkat na chodbě ani při cestě na záchod.

Navíc poukazovat na to (i když se jedná o osobu, se kterou jste měli v plánu strávit zbytek života), že je jedna místnost pro dva lidi po čase přece jen trochu málo, je celkem zbytečné. Navíc pokud se jeden z páru zrovna topí v informační předstátnicové záplavě, všechno se tím ještě tak nějak umocní. Přestože má drahá polovička zatím nezačala vykazovat žádné viditelné příznaky ponorkové nemoci (tedy alespoň co se mé osoby týče), já jsem z toho zralá na psychiatra. Nespornou výhodou tohoto stavu je, že jsem opět začala obnovovat zaprášené kontakty s přáteli, na které jsem dlouhou dobu neměla čas, protože jsem téměř všechen, jak to tak bývá, investovala do čerstvého vztahu.

Někdy mívám černé svědomí z toho, jak ráda poslední dobou trávím čas sama. A tím sama myslím bez své drahé polovičky. On celé dny sedí doma nad učením a diplomkou a já chodím po čajovnách, kavárnách a hernách se svými kamarády a je mi tak dobře jako už dlouho ne. Snad je to jen tím obdobím..

Kam dál