Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Chapter 2/1

15. srpna 2013 v 22:47 | beautiful sick mind |  Nepravděpodobný

Probouzim se a pomalu otevírám oči. Kupodivu jsem první vzhůru. Je něco po půl osmý. Okamžitě si zakazuju myšlenku na vstávání, ale neodpustim si jeden kochající pohled na ztělesněnou roztomilost, která leží vedle mě.


Takže se mi to nezdálo. Opravdu jsem strávila noc na okně s klukem, kterej se dost blíží mojí představě o spřízněný duši. Nedobrovolně znova zavírám ztěžklá víčka a znovu usínám. Když je znovu otevřu, zjišťuju, že se role obrátily. Nevinně si mě prohlíží, jako by čekal na mojí reakci.

"Dobré ráno slečno."
"Dobré."
"Nechci znít nezdvořile, ale měla bys asi navštívit koupelnu. Ten alkohol k tvému rannímu dechu nebyl příliš milostivý."

Pane Bože! Vážně mi právě řekl, že mi smrdí z pusy?! To je trapas.

Vyděšeně vystřelím z postele. Fuj! To byl ale hnusnej sen!
Rychle mizim v koupelně, než se ta noční můra stane skutečností a vracim se zpátky do vyhřátýho pelechu a pokoušim se znovu usnout. Nemám ponětí, na jakou dlouho jsem usnula. Pokoušim se rozlepit oči a zjišťuju, že na mě zakouká jako nevinnost sama. Že by to byl zase sen? Ne, tentokrát ne.Vydám ze sebe podrážděnej sten a schovávám hlavu pod peřinu. Evidentně jsem ho pobavila. Super. Nedobrovolně vyhrabu obličej z peřiny a sleduju, jak si mě fascinovaně prohlíží.

"To vypadám po ránu tak blbě?" ptám se a tak trochu se bojim odpovědi.
"Právě naopak." culí se na mě pan "teď jsem vstal a ty rozcuchaný vlasy vypadaj fakt sexy".

Nejsem si úplně jistá, jestli to měla bejt sarkastická narážka, nebo snad milosrdný gesto. Každopádně se mi nechce věřit tomu, že bych po včerejší noci mohla vypadat jako člověk. Zvažuju možnosti. Mohla bych se vyhrabat z postele, navštívit koupelnu a zjistit to, popřípadě se pokusit zredukovat ranní zmuchlanost na minimum. Vítězí možnost číslo dvě a to pštrosí manévr. Ležim nehybně pod peřinou a skrz vrstvu ložního prádla slyšim tlumený uchechtnutí.

"Mmm-mm!" brblám z pod peřiny a představuju si, jak se asi tváří.

Ležíme na jedný posteli, pod jednou peřinou a dělí nás vzdálenost sotva pár centimetrů. Nemůžu si pomoct, ale přemáhá mě nezvladatelná touha přitulit se. Už se skoro odhodlávám k akci, když si vzpomenu na svojí zadanost. Kurňa! Jak jsem na to mohla zapomenout?

Jsem v šachu. Dochází mi kyslík a strašně moc bych se chtěla na chvilku odpštrosit, ale stud mi to nechce dovolit. Takže co? Dobrovolně se tu udusim, protože nejsem schopná přijmout fakt, že mě přitahuje cizí kluk, kterýho jsem si dobrovolně pustila do postele s vědomím toho, že kdyby se to dozvěděl Kamil, udělal by neskutečnou scénu a mohlo by to znamenat dokonce rozchod?

Pud sebezáchovy je naštěstí silnější. Vykukluju se ven a užívám si první nepřidušenej nádech. Bože ať se přestane tak roztomile koukat! V milisekundě zapomínám na Kamila a vydávám ze sebe první smysluplný slovní spojení

"Brý ranko."
"Dobré." Odpovídá slušně a nepřestává se na mě culit.
"Možná by sme to mohli ještě na chvilku zapíchnout, co myslíš? Teda nevim, jak tobě, ale mě dvě hodiny spánku určitě stačit nebudou."
"Já rozhodně neměl v plánu nic jiného." Směje se na mě a já taju.

V tu chvíli se probírá Katka a mžourá do blba. Snaží se zaostřit na hodiny a hned jak se domákne, kolik že je vlastně hodin na nás hodí vražednej pohled a sjíždí nás na dvě doby.

"Co vy dva dementi řešíte v půl osmý ráno? Koukejte ještě chrápat!" vysupí ze sebe a znova zaboří hlavu do polštáře. Podle mě to nemůžou bejt ani dvě minuty a je zase tuhá.

Vyměníme si s Ondrou pobavený pohledy a já potlačuju výbuch smíchu až už to dál nevydržim a začnu se chcechtat jako idiot. To už se probouzí i Vašek a jeho reakce"Co? Kde? Jo. Úúúúúf." a pohled vyvoraný myši můj záchvat smíchu jenom podpoří.

"Tohle dělá často?" vyzvídám od Ondry, kterej se ještě pořád topí v slzách smíchu.
"No celkem jo. On na to moc nevypadá, ale v cizích postelích se budí skoro každej víkend." Vysvětluje pobaveně.

Znovu probuzená Katka se rezignovaně posazuje na posteli a vypadá to, že se snaží probudit.

"Takže už vstáváme?" ptám se jí opatrně a na oplátku se mi jen dostává vražednýho pohledu, kterej ale v mžiku mění za smířlivej.
"No tak jdem udělat aspoň snídani ne?" vydává ze sebe a jde vidět, že se hodně přemáhá.

Nedobrovolně se vyhrabávám z postele a trousim se za ní do něčeho, co vzdáleně připomíná kuchyň. V lednici je vymeteno. Jako vždycky. Při hloubkovym průzkumu nacházíme akorát zbytky salámu a kostku másla.

"To bude muset stačit." Konstatuje Katka.

Já mezitim prohrabávám špajz a vítězoslavně vytahuju pár gumovejch rohlíků. Kolejní snídaně, jak se patří. Dávám vařit vodu na kafe. A čaj pro mě. Možná bych se měla naučit tenhle hnusnej hnědočernej startér akceptovat. Ušetřilo by mi to spoustu času s probouzením. Nebo to alespoň všichni tvrdí. Katka dokončuje mazání a já obdařuju 5 VIP rohlíků zbytky výběrový šunky.

Pfff neznáme se ani den a už mu nesu snídani do postele! Na tohle ať si chlapec nezvyká. Ale co, není to přece jenom pro něj, no ne? Snažim se nasadit oslnivej úsměv jako z reklamy na Jihlavanku a teatrálně hulákám: "Tadááá!" abych na sebe upoutala pozornost.

Oba se tváří dost překvapeně. Až to ve mně vzbuzuje dojem, že jsme první hostitelky, který je s prvním slunečním paprskem nevyrazily.

"Nechte si chutnat." pobízím je k jídlu, hned jak doráží Katka s kafem.

Netrvá dlouho a tác s jídlem zeje prázdnotou. A tak všichni pospolu spokojeně trávíme, dokud naší snídaňovou idylku neprolomí Katčino vyjeknutí.

"Do háje! Musim do školy! Úplně mi to vypadlo. Tos mi to nemohla připomenout?" střelí po mě vyčítavym pohledem.
"Taky nemůžu na všechno myslet za tebe!" opáčím dotčeně a v zápětí si vyčítám, že reaguju jako bych byla její matka.

Než stačim říct cokoli dalšího, má na sobě jednu a půl ponožky a bezradně civí do skříně. Nakonec hrábne po něčem, co se jí válí na židli a během pár minut už se s náma loučí s jednou nohou ze dveří.

Tak fajn, co bude teď? Potřebuju je nějak taktně vyhodit. Ve čtyři mám ten zápočet, musim dohnat včerejší resty. Tohle vážně nemám ráda, ale asi mi nic jinýho nezbude.

"Hele kluci, nechci, aby to vypadalo, že vás chci vyhodit, ale docela bych se potřebovala ještě učit." Nadhodim opatrně a čekám na reakci.
"Já už se stejně pakuju, mám něco domluvenýho ve městě se ségrou. Tak si to tady vy dva nějak pořeště." Ujišťuje mě Vašek.

Tak to by bylo, jednoho mám z krku. Hodím očkem po Ondrovi a čekám na reakci.

"Tak asi takhle. Teď si dáme ještě hodinku voraz, pak tě to naučím a půjdeme na kafe." Prohodí jakoby nic a mě docházejí slova. Chvilku mi trvá, než se vzpamatuju.
"No jasně." Prohodim ironicky a on se zatváří skoro dotčeně.
"Já to ale myslím smrtelně vážně." Ujišťuje mě s ledovým klidem.
"No tak fajn, ale když to nepůjde, tak naše dohoda pádá, dobře?"
"Naprosto souhlasím." Dodává s úsměvem.

Vašek na sebe nahází načichlý hadry ze včerejška a má se k odchodu. Zdvořile ho vyprovázim ze dveří a ocitám se sama v jednom pokoji s tím do nezvolajícím egocentrikem, kterej má nejspíš hodně zkreslenou představu o učivu zdravotních oborů.

Po tom, co se oba vystřídáme v koupelně a nutno podotknut, že on tam tráví minimálně dvojnásobek času co já, s pobavením sleduju, jak se prodírá nesčetným množstvím latinských, jemu nic neříkajících, názvů. Obdivuju jeho soustředěnej výraz. Ani na chvilku nedává znát jakoukoli bezradnost a pokračuje ve čtení. Využívám volnýho času a pokoušim se do sebe nalejt, co největší množstí informací, než se Ondra prokouše ke zdárnýmu konci.

"Hotovo." Hlásí vítězoslavně, když dočítá poslední stránku mýho nejobávanějšího předmětu- porodnictví.
"Takže?" ptám se neurčitě a čekám, co bude dál.
"Takže teď tě to naučím." Prohlašuje sebevědomě, až z toho mám pocit, že tomu snad opravdu věří.

Skoro hodinu probíráme obsah mých zápisků bez kýženýho efektu. Pořád mám pocit, že jsem dutá jak bambus. Ale baví mě pozorovat jeho snažení a nechci, aby si myslel, že jsem nevděčná.

"Kašlem na to, jdem na to kafe." Ukončuju jeho marnou, byť roztomilou snahu.
"Ale nejdřív tě vezmu na oběd." Prohlásí klidně.
"Proč ne, ale platit za sebe nenechám." Snažim se určit hranice. Tohle není žádný rande!

Sbírám ze země kabelku a znechuceně k ní přičichávám. "Tfuj tajbl, to je teda tah." Každopádně na koleji žádnou jinou nemám, takže mi nezbývá než doufat, že to snad nějak vyčichne. Snažim se vyhrabat peněženku, ale v bordelu, kterej je už bohužel neodmyslitelnou součástí jakýchkoli mých příručních zavazadel, to chvilku trvá.

Do hajzlu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama