Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Chapter 2/2

15. srpna 2013 v 22:47 | beautiful sick mind |  Nepravděpodobný

"Jsem bez peněz." Prohlašuju rezignovaně se špetkou hanby. Teď to vypadá, že jsem to věděla celou dobu, jen jsem chtěla vypadat jako hrdinka. Je mi jasný, co bude následovat.

"Zvu tě."
"Za předpokladu, že se dneska nevidíme naposled, a budu to moct v dohledný době otočit, nabídku přijímám." Prohlašuju vítězoslavně.
"To beru." Prohlásí a šibalsky mu blejskne v očích.

Venku je nádherně. Miluju tyhle dny. Z ničeho nic mám dobrou náladu, aniž bych k tomu měla jakejkoli důvod. Ale dnešek je výjimka, protože ten důvod kráčí vedle mě. Snaží se konverzovat, ale moje mozkový buňky nechtěj spolupracovat. Snaž se sakra! Nakazuje mi můj vnitřní hlas, ale není to nic platný.

"Fakt se omlouvám, nechci, aby to vypadalo, že mě nudíš, ale sem fakt strašně vyjetá. K tomu, abych normálně fungovala, potřebuju aspoň 8 hodin spánku a tomu sem se dneska ani zdaleka nepřiblížila." Vydávám ze sebe ukňouranym hlasem.
"Já to snad nějak přežiju." Odpovídá Ondra smířlivě.

Bereme to zkratkou přes pole, díky který se obyvatelům naší koleje přezdívá "bahňáci", protože přejít tenhle úsek v období dešťů sebou nese určitý rizika. Ovšem najdou se i takový fajnšmekři, který před polem na nohy natáhnou igelitový pytlíky a za polem mají čisto-skvoucí obuv.

Automaticky mířim na tramvaj, ale nechci vypadat jako lemra, protože se jedná jen o pár zastávek, tak se pro jistotu zeptám.

"Chceš jít pěšky, nebo se svezem?"
"Rozhodně, pěšky."

A sakra.

"Nechce se mi platit za lístek." dodává na vysvětlenou.
"Ajo, to mi nedošlo."
"A navíc je tak pěkně. Přece se nebudem pařit v tramvaji, ne?"
"Hmm na tom něco bude." Přiznávám.

Celou cestu si povídáme a on stíhá vyřídit asi tak pět telefonátů. Nikdy mi centrum nepřišlo tak blízko koleje. Jako bychom nešli ani pět minut.

"Jakou máš ráda kuchyni?" zjišťuje a zastavuje před čínskou restaurací. Úplně se to nabízí.
"Nejvíc italskou, ale nejsem vybíravá."
"Co třeba čína?"
"Proč ne."

A tak stoupáme po točitym schodišti "Čínské zdi" a on mě nechává vybrat stůl.

"Posaď se, kam chceš drahá." Pronáší s dost velkým důrazem na oslovení.

Drahá? To jako vážně? Teď si připadám jako nějaká stará panna.

"Prosimtě neříkej mi tak. To je hrozný!" opáčim podrážděně, ale přes tvář mi přesto přeběhne letmej úsměv.

Sedám si k oknu. Mám ráda, když můžu odhlídnout a sledovat ten frmol venku. Sotva dosednu, už nám vysmátej Vietnamec podává jídelní lístek.

"Něco k pitý?" ptá se nás lámanou češtinou.
"Pro mě ledovej čaj, broskvovej. Děkuju."
"Já si dám totéž, co slečna." Dodává Ondra a přebírá od něj jídelní lístky.

Projíždím lístek tam a zpátky, ale už předem je mi jasný, že si objednám to, co vždycky. Nudle s "kuřecím masem". V hlavě se mi automaticky začne rýsovat myšlenka na to, jestli jsem už někdy nevědomky snědla třeba psa, nebo kočku. Je to dost odporná představa, každopádně nepopřu, že jsem se vždycky skvěle pochutnala. Takže se přestávám zabývat myšlenkou na štěkanátky a zavírám jídelní lístek. Ondra jím ještě chvíli nerozhodně listuje, nakonec ho odkládá na můj a upravuje si pečlivě nagelovanou patku.

"Máš vybráno?" ptá se mě zdvořile.
"Vidim to na M55. Jak to vidíš ty?"
"Asi do nich půjdu taky. A nedáš si nějakou polévku?"
"Já na polívky moc nejsem. Teda ne na ty vietnamský, pokud nejsou z pytlíku." Dodávám a uchechtnu se nad představou toho, že právě tyhle polívky tvořily drtivou většinu mýho kolejního jídelníčku v zimáku. Teď už se mi jen při představě toho blafu dělá blbě.
"Nuže dobrá." Uzavírá téma a mě nepřestává udivovat jeho slovník.

V tu chvíli přichází vietnamec s pitím a Ondra přebírá nahlášení objednávky. Už zase mu zvoní mobil. Ten kluk je jak infolinka!

"Ne, ještě jsem v Plzni. Zdržel mě tady jeden moc příjemný důvod." Pronáší pevně do telefonu a dívá se mi zpříma do očí, až mi z toho naskakuje ruměnec.
"Že pozdravuju." Snažím se odvést pozornost od zrajících rajčat na mých tvářích. Nesnášim, když se červenám!
"Mám tě od toho důvodu pozdravovat." Zasměje se do telefonu a mě dochází, že vlastně ani nevim, s kym telefonuje.

Zbytek telefonátu mi uniká a jen se na něj dál uculuju jako dement. Konečně pokládá telefon.

"Omlouvám se, to byl taťka. Chtěl vědět, kdy se vrátím domů."
"Takže já jsem příjemný důvod?" rejpu do něj a snažim se nasadit uhrančivej pohled.
"Rozhodně ano." Potvrzuje a obdařuje mě zářivým úsměvem.

Po pár minutách přichází Vietnamec s polívkou.

"Dobrou chuť." Přeju, ale on se zatváří nechápavě.
"Děkuji, ale nebudu jíst, dokud nepřinese jídlo i tobě. Jsem slušně vychovaný."

Mám co dělat, abych udržela čelist na svém místě. Je to možný, že bych narazila na posledního gentlemana na planetě?

"Jen jez, vždyť ti to vystydne." Pobízim ho k jídlu, ale on si trvá na svým.

Konečně přichází Vietnamec s hlavním vchodem. Už mi to připadalo trochu trapný. S chutí se pouštím do jídla a dávám při tom pozor, abych neměla nudle úplně všude. Po první půlce zjišťuju, že jsem se nejspíš dostala na konečnou. Žaludek protestuje proti dalšímu soustu a tak odkládám příbor a spokojeně se zavrtím na židli.

"Uf, víc toho už do sebe nedostanu, ale bylo to moc dobrý. Děkuju za pozvání."

Ani on svojí porci nedojídá.

"Asi jsem měl velký oči. Mám teď nějak zcvrklej žaludek. Poslední dobou se dost odbývám." Dodává na vysvětlenou.
"Tak půjdeme drahá?" ptá se mě se znatelnou provokací v hlase.
"Snad jsem ti řekla dostatečně jasně, abys mi tak neříkal. Není mi padesát."
"Tak pardon. Už se to nestane."

Nechává našemu šikmookému číšníkovi pár drobných dýško a zvedá se k odchodu. Následuju ho po schodech dolů a pomalu se začínám smiřovat s myšlenkou, že za chvíli odjede.

Začíná bejt docela horko. Před crosscafe už vyrostla zahradní teráska přímo vybízí k tomu, abychom tam strávili posledních pár společných chvil. Přepočítávám poslední drobný v peněžence a shledávám, že na ledový kafe a fresh džus to snad ještě stačit bude.


"Teď tě zvu já." Prohlašuju rozhodně, hned jak se nám podaří ukořistit poslední volnej flek na terase a vyrážim dovnitř, dřív než by se mě snad pokusil zastavit.
"Děkuji pěkně." Hlásí Ondra ihned po tom, co před něj postavím ledovou kávu s pořádnou porcí pěny.

To jak si ho vychutnává je opravdu pohled pro bohy. Jen tam tak naproti sobě sedíme a mlčíme, každej ponořenej do vlastních myšlenek. Při pohledu na hodiny mě jímá panika. Za hodinu mám zápočet a v podstatě nic neumim.

"Omlouvám se, ale budu tě muset opustit. Musim na ten zápočet"
"Chápu. Já tu ještě chvilku posedím a tobě přeji hodně štěstí."
"Děkuju. Budu ho potřebovat."

Rozhoduju se, jestli mu nelípnu alespoň pusu na tvář, ale nakonec ho jen obdařím úsměvem a spěšně dobíhám na zastávku. Tramvaj odjíždí a já si neodpustím poslední pohled na malou postavu sedící nad zbytkem ledový kávy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama