Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Chapter 4/1

15. srpna 2013 v 22:52 | beautiful sick mind |  Nepravděpodobný

Ten jeho pohled, ten roztomilej štěněčí pohled, kterej přímo vybízí k tomu, aby si ho člověk k sobě přivinul a už ho nepustil. Jsme tu jen my dva, nic kolem nás neexistuje. Jeho rty se blíží k mým, už to nejde zastavit. Stane se to. Začíná hrát muzika, jako ve starým romantickým filmu.


I've got sunshine on a cloudy day
When it's cold outside, I've got the month of May
I guess you say, what can make me feel this way?

Tak moment. Tohle je mi nějak povědomý. Tuhle písničku mám nastavenou jako zvuk budíku, od tý doby, co jí použili do reklamy na granko. Super.

Mačkám odložit a silou vůle se snažím na těch pět minut ještě usnout. Když začne zvonit podruhý vzdávám marnou snahu a nedobrovolně se vykopávám z postele. Katka už je pryč. Tenhle semestr má většinou školu mnohem dřív než já. Chuděra.

Zběžně mrknu na hodiny a zamykám se v koupelně. Na koleji je dost těžký mít chvilku soukromí. Většinou mi to nevadí. Jsem společenskej tvor a jsem nerada sama, krom toho Katka je vysněný ideál spolubydlící, ale dnešek je výjimka. Po kůži mi stékají proudy horký vody, zavírám oči a nechávám svojí fantazii běžet na plný obrátky. Po několika minutách se dostavuje mocná vlna vzrušení. Tomuhle říkám správnej start dne.

Ještě napůl vláčná si čistím zuby a s hrůzou zjišťuju, že mi za deset minut odjíždí autobus. Líčení hold budu muset dneska oželit. Ve spěchu na sebe naházim oblečení ležící na židli, vklouznu do pečlivě vyžvejknutých bot, který jsem snad v životě nerozvázala. Schody beru po třech a v rekordním čase dorážim na zastávku. Mám kliku, stíhám to jen tak tak. Spokojeně se sesouvám na místa vyhrazená pro důchodce a snažim se rozdejchat svůj dech beroucí sportovní výkon.

Představa, že budu dneska do půl šestý dřepákovat v tom našem nízkorozpočtovym ústavu mi trochu kazí náladu. Zahánim myšlenky na školu, myšlenkama na něj. Proč na něj nemám telefoní číslo? Chtěla bych mu pořát dobré ráno.

Přestupuju na tramvaj a nechávám se odvýzt celý tři zastávky, abych mohla zase přestoupit. Tolik k městský hromadný dopravě. Ale pořád je to rychlejší, než trávit mládí v zácpě na Klatovský. Přistupuje několik spolužaček a já se plynule přidávám ke klevetění.
Po včerejší zkušenosti okamžitě po příchodu zabírám místo dostatečně vzadu, abych mohla dohánět spánkovej deficit ze včerejší prochatovaný noci. Psychologie mě nikdy moc nebrala, ale tahle učitělka je jedna z těch snesitelných. Dokonce víc než to, dalo by se říct, že jí mám dokonce ráda. I přes to, že jde tenhle předmět totálně mimo mě, baví mě to poslouchat.

Pouští nás z přednášky o dvacet minut dřív, což nám dává jedinečnou příležitost, zajet si do menzy na oběd. To se často nestává. Přilípnu se na svojí milovanou svatou trojici a snažim se je přesvědčit, aby šly se mnou. Po chvilce protestů se nechávají zvyklat a vyrážíme na tramvaj. Tohle přejíždění mě jednou zabije.

Jako vždy mě baví Klárčin apetit. Polívka, gulášek, kyselý cibulky a vdolečky.

"Ty si přece nemůžu nechat ujít. Bůhví, kdy je zas budou mít!" obhajuje se, když jí beru polívku k sobě na tác, protože se jí to tam nedaří všechno naskládat.

Postupně si k nám přisedají i další spolužačky a řeší se nadcházející společná akce. Kája našla na slevomatu voucher na metrovou pizzu. Mám radost, že máme ve třídě dost žroutů, kterým je plnej žaludek přednější, než učení na zápočty. Když přivřu oči, musim uznat, že máme celkem dobrej kolektiv, na to že jsme ryze dámské společenství a to nikdy nedělá dobrotu. Rozhodně lěpší než na střední. Tu jsem přímo nesnášela, tolik idiotů v jedný třídě se opravdu podaří shromáždit jenom na našem gymplu.

"Já asi prasknu." Hlásí Klárka, potom co do sebe naláme drtivou většinu naloženýho jídla. Podaruje Barču s Jančou po jednom vdolečku a poslední si pečlivě balí do ubrousku na potom.

Další cvika máme rozdělený na skupiny. Ani nemusim říkat, že jsem v tý druhý, než ve který jsou holky. Moje skupina je taková zvláštní směs, jejímuž středu vévodí trojice namyšlených kraviček. Stačí, když otevřou pusu a ježí se mi chlupy na zátylku, jako vzteklýmu psovi. Většinu času se mi je naštěstí daří ignorovat. Navzdory tomu, že je to čtyřhodinový cvičení, mám tenhle předmět ráda. Jmenuje se to "ošetřovatelské postupy" a je to jeden z mála předmětů, kde děláme něco praktickýho. To se bude hodit, až půjdu letos poprvý na praxi do nemocnice.

Poslední přednášku prospim a hurey! Konečně mám padla. Dnešek byl fakt nekonečnej, nejdelší den z celýho tejdne. Alespoň si můžu říct, že to nejhorší už mám za sebou.

Cestou ze školy mi zazvoní mobil. Pane Bože! To je Kamil! Vážně se mi to nechce zvednout. Co mu asi tak řeknu, když se bude ptát, co sem dělala? Mám mu lhát, nebo spíš neříct pravdu?

"Ahoj zlato!"
"Ahoj."
"Tak co, jakej byl koncert?" A jéé a je to tady.
"Jooo, bylo to super, moc jsem si to užila. S Ráďou jsme pařily až do rána." Zkoušim únikovej manévr.
"To je dobře. Koupilas mi ten lístek na Majáles?"
"Do háje.."
"Hmm, takže nekoupila."
"Neboj se, dneska tam zaběhnu. Slibuju."
"Dobře. Peníze ti dám až máma dostane vejplatu, jo?"
"No co mám jinýho dělat." Ujede mi podrážděně.
"Tak promiň, snad jsme se takhle domluvili ne?" vyjede na mě, celkem oprávněně.
"Ale jo. V pohodě."
"Co ve škole?"
"No co by? Dřepěla jsem tam celej den, jsem ráda, že jdu domů. Co ty?"
"Byl sem dneska hrát v hale volejbal."
"A neměl si náhodou dneska trénink na florbalu?"
"No měl, ale nešel jsem tam."
"Tak si ale pak nestěžuj, že hraješ za béčko, když na to takhle kašleš. Já to pak zas nebudu pořád poslouchat"
"Pane bože, nemontuj se mi do toho, co já dělám, nebo nedělám. Je to moje věc!" zařve na mě do telefonu a než se stačim vzpamatovat, už jsem vytočená na plný obrátky.
Uvědomuju si, jak jsem na něj poslední dobou nepříjemná, ale nemůžu si pomoct. Nějak mě na něm vytáčí úplně všechno. Co dělá, co říká. Jak to dělá, jak to říká. Mám chuť mu s tím praštit, ale ovládnu se.
"Tak promiň, nechtěla jsem takhle vyletět."
"Jo v pohodě."
"Hele nezlob se, ale něco tady řešíme s holkama, ozvu se až budu na koleji."
"No dobře, tak papa. Miluju tě."

SOS! Rozsvítí se mi před očima červěná kontrolka. Řekni to! Vždyť to není tak těžký. Jenom mu řekni, co chce slyšet.

"Tak se měj. Pa." Pokládám telefon, dřív než stačí odpovědět.

Je mi z toho zle. Je mi jasný, že tenhle vztah se chtě nechtě řítí do záhuby a bylo mi to víceméně jasný, ještě než se objevil Ondra. Jenže ten znatelně přilil olej do ohně.

Na ten Majáles jsem se hrozně moc těšila. Konečně pořádná akce po dlouhý době a co je hlavní, už budu mít po zápočtech, také můžu bezstarostně pařit až do rána a nebude mě tížit ani jediná myšlenka na školu. Krom toho je to poslední akce před praxí. Pak budu zase přes měsíc trčet v tom našem zapráskanym zapadákově. Tohle si prostě nemůžu nechat zkazit! Jenže mám z toho všeho takovej divnej pocit v žaludku.

Už abych byla na koleji. Potřebuju si o tom s někym promluvit. S Katkou. Ona je taková moje vrba, dokonalý prototyp pravého přítele. Ví o mě všechno a přesto mě má ráda. Až se tomu divím. Popravdě řečeno, já nikdy neměla moc kamarádů a kamarádek ještě míň. Nějak nejsem schopná fungovat v ženskym kolektivu, což teď bude malinko problém vzhledem k výběru mýho budoucího zaměstnání, kde o chlapa jen těžko zakopneš.

Ale ona je jiná, je jako já. Nemůžu uvěřit, jaký jsem měla štěstí, že to byla zrovna ona, kdo se objevil ve dveřích den po největší party, kterou jsem do tý doby v Plzni zažila. Mám to před očima, jako by to bylo dneska.

Ležela jsem vylitá v posteli a v pokoji byl alkoholovej odér, že by se dal krájet, když v tom někdo zaťukal na dveře. Nemohoucně jsem ze sebe vydala jakejsi zvuk, kterej by ve volném překladu mohl znamenat něco jako "Pojď dál." Ona tam stála s kamarádkou ze školy a obě dvě si mě zčásti zmateně a zčásti pobaveně prohlížely.

"Ahoj, já jsem Katka. Budu tady s tebou bydlet."
"Uh.. aha."
"Oni ti neřekli, že se sem stěhuju?" ptala se mě tenkrát celkem poplašeně.
"No nějak se zapomněli zmínit." Vydala jsem ze sebe z posledních sil.
"Aha, no tak promiň, že jsem tě tam přepadla. Jen si sem hodim věci a půjdem s Terkou na kafe, tak můžeš ještě dospávat." Dodala s úsměvem, hodila si za dveře dva kufry a byla v tahu.

Silou vůle jsem se přinutila vstát z postele a jít na druhou přednášku, protože první jsem už stejně zaspala. Byla jsem tak tuhá, že jsem ani neslyšela zvonit budík. Když jsem tam konečně dorazila, po dvaceti minutách jsem zkonstatovala, že tohle asi další dvě a půl hodiny nezvládnu, takže jsem se při první příležitosti zdekovala a přivalila se zpátky na kolej.

Jen co jsem se svalila na postel, dorazila Katka z těláku a zcela jistě měla dojem, že jsem od rána ani nezměnila polohu. Tomu se říká perfektní první dojem. Ještě, že ona není z těch, co dají na první dojem. Je teď mojí oporou v nouzi. A nebojím se jí dokonce nazvat nejlepší kamarádkou. Sestrou. Nejlepší spolubydlící na světě.

Hlavou se mi motají myšlenky tak rychle, že si ani nestačim uvědomit, že už jsem skoro u koleje. Katka jako obvykle sedí u psacího stolu a culí se na notebook. Je evidentní, že nedělá nic do školy. Takže se na ní vrhám s prosebným pohledem.

"Potřebuju poradit."
"Jasně. A s čím? Vypadáš nějak zdrceně."
"Volal mi Kamil. Chce přijet na ten Majáles a já mu slíbila, že mu koupim lístek."
"Tak to není problém ne? Ještě jsou normálně v prodeji."
"Já vim. To není ten problém."
"Tak co teda? Ty nechceš, aby na něj šel, co?"
"No tak nějak. Krom toho jsem si včera psala s Ondrou a pozvala jsem ho v pátek s náma."
"A jéje."
"No.."
"Tak řekni Kamilovi, že ten hlavní Majáles je až v sobotu a v pátek můžeš jít jenom s náma a s Onrou."
"To by šlo. Když já asi nechci, aby sem vůbec jezdil."
"Tak mu to řekni ne?"
"Děláš si srandu? Jak asi? Hele nezlob se, ale já tě tady nechci, protože chci pařit se svejma kamarádama a novym objevem?"
"No to asi ne no." Začne se smát.
"Nesměj se! To je vážná věc!" pokoušim se vypadat vážně, ale nějak se nemůžu udržet a začínám se smát s ní. Nějak prostě nedokážu mít špatnou náladu.
"Tak mu prostě řekni, že je ten hlavní program až v sobotu a že tam v pátek nejdem a máme domluvenýho něco jinýho."

Asi mi nezbyde nic jinýho, než to zkusit a vymyslet něco fakt přesvědčivýho.

Ještě chvilku klevetíme a já automaticky zapínám facebook. To je vážně hroznej mor. Člověk se tam stejně nic novýho nedoví, ale pořád čumí na tu pitomou zeď, jako by to byla životně důležitá činnost. Okamžitě mi píše Kamil.

"Tak už jsi na koleji?"
"Evidentně. Nemám přece internet v mobilu." Odbejvám ho stroze. Nemám na něj vůbec náladu.
"No jo, tak promiň."
"Neomlouvej se, já se omlouvám. Mám toho teď moc." Vymlouvám se neurčitě.
"Byla si pro ten lístek?"

Kurňa.

"Zrovna se tam chystám. Přišla jsem si jen hodit věci na kolej."
"Tak dobře, přijdeš pak ještě?"
"Asi ne, budu se muset zase učit."
"No tak to s tím zas tolik nepřeháněj, jo?"
"No jo prosim tě, neboj."
"Tak se měj a napiš mi kdyžtak na mobil, než půjdeš spát."
"To bude ale asi hodně pozdě. Mám toho hroznou hromadu."
"To nevadí."
"No tak dobře. Tak pa, uvidíme se v sobotu." Snažím se nadhodit termín jeho příjezdu.
"Počkej! V sobotu?! Já myslel, že je to už od pátku."
"No to je jenom nějakej vedlejší program. Majáles jako takovej je až v sobotu."
"Aha."
"Tak dobrou noc."
"Papa, miluju tě."

Okamžitě vypínám chat. Takhle to dál nejde. Musim se rozhodnout. Buď se s ním rozejdu, nebo budu muset dát adie Ondrovi a začít se soustředit na rekonvalescenci našeho dost zbídačenýho vztahu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 31. srpna 2013 v 20:36 | Reagovat

Zas mám ten dojem - taky bych chtěla takovou "nejku" ;)

2 beautiful-sick-mind beautiful-sick-mind | Web | 1. září 2013 v 16:30 | Reagovat

já už ani nedoufala, že nějakou někdy budu mít a hele! někdy to přijít musí =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama