Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Chapter 6/1

28. srpna 2013 v 22:11 | beautiful sick mind |  Nepravděpodobný

Už asi po třetí se koukám na hodiny. To se často nestává, že bych se probrala z komatu dřív, než mi zazvoní budík. Za to může ta nervozita. Je totiž nad slunce jasný, že jsem dutá jak bambus a to mě dneska čekaj tři zápočty.

Vzdávám marný snažení, najít pohodlnou polohu, ve který bych ještě na chvilku zabrala a vyškrábávám se z postele. Katka ještě chrní, ale tim se moc nevzrušuju, protože bych mohla skákat po hlavě a ona by nerušeně spala dál.

Ve sprše strávim asi dvacet minut zíránim na jedno místo. Jsem fakt trochu mimo. Dalších deset minut strávím přesvědčováním sama sebe, že bych měla vylézt ven a ještě si to eventuelně párkrát přečíst, když mám ještě trochu času. Nakonec se mi podaří přesvědčit můj mozek, aby začal spolupracovat a vypínám proud dokonale horký vody.

Místo učení zapínám facebook. Mám chuť si dát facku, ale na to nemám dost energie. Bezcílně čumim na zeď a začínám zase usínat. Nedobrovolně si beru saky paky a vycházim na zastávku. Nemám ponětí, jestli mi něco pojede, ale čerstvej vzduch mě při nejmenšim udrží při vědomí.

Jsem asi v půlce cesty na zastávku, když se zpoza stromků vynoří autobus. Zahánim myšlenku na sebemenší zrychlení dosavadního pohybu a sleduju jak mi odjíždí takřka před nosem. No co, pojede další.

Po zjištění, že mi další jede až za půl století se konečně odhodlávám k otevření učebnice angličtiny pro sestry. Zběžně projíždím slovíčka. Popravdě z tohohle zápočtu strach nemám. A není to proto, že bych byla v angličtině excelentní, jenom naše třída přetejká antitalenty a tak nelze nastavit laťku moc vysoko, protože by nikdo neprošel. Není to špatnej pocit bejt ve třídě za hvězdu s lehce podprůměrnejma znalostma.

I když přicházim do třídy nesmyslně brzo, poslední řada už je skoro zabraná a všechny přítomný slečny se zodpovědně připravujou na test popisováním lavice obyčejnou tužkou. To bude zase fraška.

Lehám si na lavici a ještě na chvilku zavírám oči, ale to štěbetání mi kazí relaxaci. Měla jsem ještě zůstat v posteli.

Konečně přichází angličtinářka. Od první hodiny mi nahání husí kůži její mlaskání a přivírání očí, když si nemůže vzpomenout na nějaký slovíčko. Pro tenhle fakt je dost často předmětem komentářů na facebookový skupině "Přiznání ZČU", která slouží pro anonymní odlehčení svědomí místních studentů a pobavení těch míň odvážnejch. Dost často jsou to výmysly, ale co by člověk neudělal pro pobavení.

Test odevzdávám s dvacetiminutovym předstihem, aspoň mi ještě zbyde čas vypilovat znalosti na ten druhej, znatelně těžší test. Alespoň předpokládám.

Po skončení testu z angličtiny nastává hromadnej chaotickej přesun na zápočet z prenatální péče. Dost dobře nechápu, proč se všechny tlačí do třídy jak smyslů zbavený když jsou lavice postavený do tvaru písmene "U", tudíž není možný obsadit jakoukoli strategickou pozici na opisování či kolektivní práci.

Klárka už mi preventivně drží místo. Je to zlatíčko. Je dobrý vědět, že aspoň pár lidí ze třídy vás má opravdu rádo.

"Ty vado já mám bobky!" lamentuje dramaticky Klárka když vzhlídne od jejích pečlivě vedených zápisků.
"Jo to mi povídej." Přidává se Barča a Janči výraz mluví sám za sebe.
"Jdete zejtra na Majáles?" snažim se otočit téma k něčemu míň dramatikýmu.
"Jo, já se tam jdu mrknout." Září najednou Klárka jak měsíček na hnoji.
"Jojo, já jdu taky s Klárkou. Chceš se k nám přidat?"
"Já už jsem domluvená se spolubydlou, ale děkuju."
"Jasný, tak se tam třeba potkáme."
"Baruš, ty nejdeš?" ptám se poslední z mojí oblíbený trojice.
"Asi ne, pojedu hned po škole domů. Mám toho plný kecky a navíc jsem bez peněz."
"Zejtra to je ještě zadarmo a aspoň se trochu odreaguješ." Snažim se jí ukecávat, ale když si něco usmyslí, skoro nikdo jí nepřesvědčí o opaku.

Najednou vchází do třídy kyselej ksicht a všichni jak na povel stichnou. Vypadá nějak podrážděně. V rychlosti nám řekne pár věcí k bodování a začíná rozdávat testy. Po přečtení prvních dvou otázek se mi mírně zvyšuje tep. Co to do hajzlu je Kuppermanův index? Jsem si víc než jistá, že tohle jsem v jejích prezentacích nikdy neviděla. Začínám se smiřovat s prohrou. Všechny ty hodiny učení byly na nic.

Odevzdaně jí pokládám na stůl test a odcházim se vyvztekat na chodbu. Následuje mě skoro polovina třídy se stejnym záměrem. Je úleva vědět, že nejsem sama, co podcenila její sviňáčky sklony.

Třetí test vzládám celkem v pohodě. Tři zápočty v jeden den, to se fakt děje jenom na naší fakultě. Odevzdaně se plazim na tramvaj a už se vidim v posteli. Představa, že se budu muset donutit k učení na poslední zápočet v tohle vražednym tejdnu mě skoro rozbrečí.

Konečně rozrážim dveře od pokoje, skopávám tenisky a jako podťatá padám do postele. Díky bohu Katka ještě nedorazila. Z posledních sil se natahuju po mobilu a nastavuju si budík, protože bych v tomhle stavu byla schopná spát až do zejtřka, čímž bych zazdila poslední zápočťák, kterej bych mimochodem nerada opakovala.

Matně vnímám Katčin příchod a proklínám svoje lehký spaní. Vzmůžu se sotva na pozdrav a znova odpadám. Naštěstí vypadám dost zničeně na to, aby po mě nevyžadovala delší konverzaci.

Když mi začne zvonit budík, mám chuť ho hodit o zeď. Připadá mi, jako bych spala sotva dvacet minut. Ve skutečnosti jsem spala skoro tři hodiny.

"Dobrej, Šípková Růženko!" rejpe do mě za tepla Katka.
"Ahoj." Zabrblám a snažim se, aby to znělo co nejmíň podrážděně.
"V kolik si včera šla zas spát? Vypadáš jako zombie."
"Pozdě. Už toho mám plný zuby, ještě že už je to zejtra naposled."
"To zmákneš! A pak si půjdem zablbnout na Majáles, kde tě bude čekat odměna za to tvoje snažení, jestli víš, co tim myslim." Mrkne na mě spiklenecky.
"Nech si toho!" zlobim se na ní jenom na oko a neubránim se úsměvu. Takhle reakce na jakoukoli zmínku o něm začíná bejt docela otravná.
"A víš co? Co kdybych napsala Ondrovi, aby sebou přitáhl i Miloše?" oplácim jí stejnou měrou.
"Jééééé."
"Tuhle reakci jsem čekala. Kouknu se, jestli je online."
Rychle zapínám facebook, ale čeká mě zklamání.
"Hmm není tu." Konstatuju fakta.
"Tak já mu zavolám." Vypískne Katka a už vytáčí jeho číslo.
"Ahoj lásko." Štěbetá do telefonu. Zřejmě spolu mají vřelejší vztah, než jsem doposud tušila. Do teď mě to nikdy nenapadlo, ale chtě nechtě se mi na mysl vkrádá nepříjemná myšlenka toho, jestli spolu třeba někdy něco neměli. Katka by byla až moc velká konkurence.
"Jo je tady."
Cože? Ptá se na mě?
"Mám se tě zeptat, jak ti dopadl zápočet." Mrká na mě.
"Ještě něvim výsledky." Uzavřu to ve zkratce. Teď se mi vážně nechce myslet na školu.
"Ještě neví výsledky. Hele v kolik tě máme zejtra vyzvednout? A nechceš přijet i s Milošem?" zacukruje na něj do telefonu tak snadce až se mi z toho začínaj kazit zuby.
"Dobře, tak mi dej pak nějak vědět. Zatím pá." Ukončuje rozhovor a já se na ní okamžitě vrhám.
"Co říkal?"
"Že ještě neví, jak to bude stíhat a že dá ještě večer vědět."
"A co Miloš?"
"Prej ho zkusí přemluvit." Vypískne.
"Jo přesvědčovací schopnosti on má skvělý a jestli použije tebe jako návnadu, tak je dost mizivá šance, že by se neukázal."
"Snad jo. To by bylo super." Rozplývá se.
"Hele musim se zas zahrabat do učení. Zejtra mám poslední zápočťák a nechci to podělat."
"Jasňačka. Já na to musim taky vlítnout."
"Tak hodně štěstí s učenim."
"Tobě taky." Popřeje mi zpátky, cpe si do uší sluchátka a začíná počítat nějaký příšerně vypadající rovnice. Za tohle má můj nehynoucí obdiv. Já jsem na matiku strašný dřevo a na FAVce bych nevydržela ani 5 minut.

Moje snažení o progres v přelouskávání ošetřovatelských postupů přerušuje zvuk smsky. Rychlostí světla chňapnu po mobilu a modlím se, aby to bylo od něj. A je!

"Tak tady je moje číslo. Dobře si ho schovej =)." Najednou mě přepadne hravá nálada.
"To bude asi omyl." Zní moje odpověď.
"Já měl pocit, že tohle číslo patří jedné díFce s božským úsměvem =)"
Musím to vydržet a neodepsat mu, aby to vypadalo reálně. Funguje to! Asi za půl hodiny volá Katce, aby se ujistil, že mu poslala správný číslo. Propukám v záchvat smíchu.
Okamžitě mu píšu omluvnou smsku:
"Promiň! xD Když to bylo tak lákavý!"
"No jako nejdřív jsem si myslel, že si ze mě jenom děláš srandu, ale pak když si neodepsala, jsem začal váhat, jestli na druhym konci není třeba nějakej šedesátník. Co jinak děláš slečno?"
"Snažim se učit a přemejšlim, co si vezmu zítra na sebe."
"Nic O=)"
"Haha =P ale chtěla bych vidět tvůj výraz, kdybych si k tobě nakráčela jen v rouše Evině."
"Vidělas někdy někoho, komu vypadla čelist a zároveň mu přestaly fungovat plíce?"
"Ta představa stojí za to, ale najdu si nějakej míň drastickej způsob, jak tě ohromit."
"Nechám se překvapit. Tak tedy zítra."
"Dobře, zítra. =)"

Dělá mi problém dostat se myslí zpátky do reality, přesto dočítám poslední kapitolu relativně brzo. Půl jedný je taková moje normální hodina, kdy jsem naprosto čilá a schopná fungovat, což většina normálních lidí nepochopí. Naštěstí jsem obklopená velkou spoustou nenormálních lidí. Jeden z nich je zrovna online.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama