Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Září 2013

Nevermore

29. září 2013 v 23:26 | beautiful sick mind |  Real story
Vím, žě mě chce. Jak se na mě dívá. Pamatuju si, jak mě tenhle jeho pohled rozechvíval po celém těle. Jak zbožně jsem ho milovala. Nikdy jsem ani pohledem nezavadila o jiného. Nikdo jiný totiž neexistoval, jen on. Ten, který ukončil mou nevinnost.

Ale dnes je něco jinak. Už netoužím po tom, aby mě balamutil sladkými slovíčky, nechci skončit v jeho posteli jako laciná kořist. Jen další zářez na pažbě. Dnes je den odplaty. Den, kdy mu konečně řeknu ne- tváří v tvář.

Už je to skoro pět let od doby, kdy jsem ho naposledy viděla, když nebudu počítat pár situací, kdy jsme se minuli, jako bychom se snad vůbec neznali, či mírně pokývali hlavou na pozdrav, aby se neřeklo.
Asi nemusím zdůrazňovat, že náš rozchod nebyl zrovna přátelský, když mi po necelém půl roce napsal "nemá to cenu" smsku a ani se neobtěžoval říct mi pravdu o tom, že je v tom jeho ex. Jediné, co mě v té době drželo nad vodou, byla škodolibá radost z toho, že ho dotyčná poslala do háje a on zůstal sám, ponížený stejně jako já.
Jeho období smutku netrvalo zdaleka tak dlouho, jako moje. Soudě podle toho, že mě po čtrnácti dnech od našeho rozchodu požádal o "přátelskou výpomoc". Já, tehdy ještě natolik naivní, abych věřila tomu, že se ke mě vrátí, jsem na jeho nabídku kývla a nechala ze sebe minimálně další měsíc dělat madraci na zavolání. Stydím se za sebe, jen si na to vzpomenu.

A teď tu stojím, za prahem krásného rodinného domu jeho rodičů a není cesty zpátky. Musím uznat, že se opravdu hodně snažil, aby mě sem dostal. Spousta řečí o tom, jak osamněle se cítí a potřebuje mojí přítomnost. Dokonce mi koupil perníkové srdce na pouti.

"A co je na něm napsáno ty Romeo?" zeptala jsem se sarkasticky, jen abych ukojila svoji zvědavost. V tu chvíli jsem ještě netušila, že mě opravdu ukecá.
"Něco, co jsem ti dal, když jsme byli ještě spolu. Byl to můj první dárek pro tebe." Marně se snažím vzpomenout, co že to vlastně bylo. Zvláštní. Přísahala bych, že takovou věc nikdy nezapomenu.

Uběhlo několik minut a já pořád stojím na místě s pohledem upřeným na jeho rozkládací gauč. Voní to tu úplně stejně, jako před lety, nic se nezměnilo.

"Budeš tam jenom tak stát, nebo si lehneš ke mě?" vybízí mě provokativně.
Beze slova si sedám na okraj gauče a usilovně se snažím uvolnit.
"Tady máš to slibovaný srdce." podává mi perník s plachým úsměvem.
"Medvídkovi?" Tak to byl ten první dárek! Plyšový medvěd. Teď už si vzpomínám.
"Jo. Napadlo mě to hned, jak jsem ho tam uviděl."
"Hmm.. děkuju." odpovídám vyhýbavě a házím perníkové srdce do kabelky.
"Pustíme si teda nějakej ten film?" snaží se narušit trapný ticho.
"Jasně, tak něco vyber a já ti to buď schválím, nebo vyberem něco jinýho."

Jeho sbírka filmů je nic moc, plná béčkových akčňáků. Po chvilce se oba shodujeme na Všemocném. Už jsem ho sice viděla, ale tématika neomezené mozkové kapacity mě nepřestává fascinovat.

"Já tu drogu jednou opravdu vysyntetizuju a bude ze mě nejmocnější a nejinteligentnější žena ve vesmíru." nechávám se unést atmosférou filmu.
"Tak to já toho od tebe trochu koupím."
"To by bylo drahý."
"Já mám docela dost našetřeno. Nebo bych ti to splácel."
"Já nemyslela peníze." vylítne ze mě najednou bez váhání.
"Tak co kdybych ti to splácel takhle.." nakloní se ke mě a začíná mě něžně líbat. Už jsem zapomněla jak líbá.
"Nech si to!" odstrčím ho nelítostně a on zůstává nechápavě zírat. Tohle nejspíš nečekal.
"Co se děje? Vždyť o nic nejde." nenechává se odbýt a znovu se snaží prodrat k mým ústům, zatímco mi jednou rukou zajíždí pod tričko.

Vždyť o nic nejde! Takhle věta mi zní v uších jako nekonečná ozvěna. Jeho oblíbená. Přesně tuhle větu použil před naším poprvé, když jsem ho přesvědčovala o tom, že se na to ještě necítím připravená.
"Ale no tak kotě. Vždyť o nic nejde." shodil můj chabý argument ze stolu a vzal si po čem toužil. Při té vzpomínce vidím rudě.

"Co je na mně špatýho?" ptá se tak nevinně, že bych mu skoro věřila, že to vůbec nechápe.
"Nic, jen jsem sama sobě slíbila, že se tohle už nikdy nestane."
"Cože? Proč?"
"Protože si to nezasloužíš."
"A co mám udělat pro to, abych si to zasloužil?"
"To nevím, jestli se to někdy stane, dám ti vědět."
"To nemůžeš myslet vážně! To je jako bys mi koupila dárek k Vánocům v létě a řekla mi, že si ho můžu rozbalit až pod stromečkem!"
"Alespoň se na něj budeš víc těšit." neodpustím si škodolibý úsměv.

Znovu se mi sápe po rtech, jako by předchozí konverzace vůbec neproběhla. Svléká mi tričko a uvolňuje zapínání podprsenky.

"Hou, hou, hou. Něco jsem ti snad řekla!"
"Ale noták. Tys byla vždycky taková krásná holka."
"Krásná možná, ale ne tvoje!" natahuju si tričko, spěšně beru kabelku a v mžiku jsem ve dveřích.
"Ty jdeš pryč? Né, nechoď."
"Musim, nezlob se. Tak se měj."

Jsem na sebe hrdá, dokázala jsem to! Konečně jsem dokázala ukončit jednu z neuzavřených kapitol v mém životě. Teď vím, že už pro mě nic neznamená. Jsem volná.

Rychlý zlo

29. září 2013 v 16:10 | beautiful sick mind
Nebudu popírat všeobecně známý fakt, že fast foodové jídlo je nezdravé, přesolené a tučné a celkově naprosto nevhodné pro dlouhodobou konzumaci. Navzdory tomu všemu si myslím, že jednou za čas to neuškodí.
Určitě to znáte. Přijdete domů po celodenním lítání a to poslední, co se Vám chce je stát u plotny a vařit si nějaké kaloricky vyvážené jídlo s dostatkem bílkovin a minimem sacharidů a tuků. Prostě máte chuť na nějaký dobrý, tepleý dlabanec, který potěší vaše chuťové buňky i peněženku. A k tomu je fast food jako stvořený.
Já osobně si fast food párkrát do měsíce bez výčitek dopřávám, ať už je to kebab, nebo megavelkej, megaskvělej burger z hladovýho okna s.r.o. =P
Co ale nemám ráda jsou komerční řetězce typu KFC a McDonnald. Všechno jídlo je příšerně předražené a porce nepřiměřeně malé. Takže aby se člověk do syta najedl, nechá tam majlant a navíc do sebe nacpe milion nežádoucích kalorií. A nejvíc mě dokážou vytočit dětská menu s hračkou, která lákají věkovou skupinu, která by k tomuhle jídlu neměla podle mě ani přičichnout.
To je ode mě k tématu dne všechno. Vaše názory?

Party, paarty, paaarty!!

26. září 2013 v 18:24 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Moji drazí věrní čtenáři!
Moc se omlouvám, že jsem už skoro celý týden nic nenapsala, ale měla jsem toho teď trochu moc. Ve škole už se jede na plné obrátky a díky našemu přihřátému panu doktoru na porodnictví mám dostatek učení na každý den. Krom toho konečně začal oficiálně semestr i pro ostatní fakulty a to znamená jedinou věc- párty!
Jako každoročně se konal putovní festival "Back to school". To jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít. Na místo jsem dorazila se spolužačkama a plynule se přesunula ke spolubydle, jejímu novému objevu a skupince spolužáků. Ti se ale drželi dál od podia a užívali si spíš pohodové odpoledne se zajímavou hudební kulisou. Takže jsem se přesunula na stanoviště číslo tři, které bylo znatelně blíž hudebnímu centru dění a připojila jsem se ke kamarádce, která mi přinesla kýženou odměnu za čtyřhodinouvou titěrnou práci. Jen pro objasnění- dělala jsem jí na zakázku náušnice s erbem FC Viktoria Plzneň. V životě už se nenechám do takový blbosti přinutit. Každopádně lahvinka mou bolístku dostatečně zahojila. Asi bych měla dodat, že se mi podařilo někde v davu potratit víčko, takže jsme ji do sebe naklopily téměř najednou. Při cestě domů jsem potakala kamaráda z koleje, takže jsem se nechala strhnout a zašla s ním ještě na "jedno" do studentského klubu, který mám naštěstí dvě patra pod nohama, takže přesun do postele nebyl až tak náročný xD.
Hned druhý den se konala největší studentská akce v celém akademickém roce a sice "Vítání prváků". Pro nezasvěcené- jedná se o akci, která zahrnuje bary po celém centru Plzně, kde jsou speciálně připravené akce na drinky a doprovodný program a pokud je někdo hodně akční, může se zůčastnit akce "Putovník". Sbírá razítka z každého baru, kde si dal drink a za zcela orazítkovanou putovnickou kartičku může vyhrát jednu z věcných cen.
Já jsem už ztratila zájem na tom, abych se stěhovala po půl hodině z místa na místo jako trotlík a vydala jsem se na osvědčené pařební místo, které mi poskytovalo útočiště prakticky každou středu v zimním semestru. Jak se dalo čekat, neprohloupila jsem, jelikož to byla zas jedna z těch hodně povedených akcí, na kterou se vzpomíná ještě dlouho po jejím konci. Spousta nových známých, tanec a samozřejmě i kapka alkoholu =D.
Akorát cesta domů se trochu vymkla kontrole, když se mi nějakým nepochopitelným způsobem podařilo jít naprosto opačným směrem, než je mé bydliště =D. Svůj omyl jsem si uvědomila až tehdy, když jsem se dostala do končin, kde jsem snad nikdy v životě nebyla =D. S trochou štěstí jsem se nakonec v pořádku dostala na kolej a dostala obrovský hlad, takže jsem se rozhodla ohřát zbytek od oběda, u jehož požírání jsem regulérně vytuhla. Když jsem se konečně probrala, dokopala jsem se do koupelny, abych vymyla cigaretový odér z vlasů. A jak jsem tak seděla v té naší hemeroidce, čuměla do blba a holila si čerstvě oholené nohy. A co tím chtěl básník říci? Člověk s dvojkou žíle má opravdu nepochopitelné myšlenkové pochody.

Prokrastinace je sviňa xD

22. září 2013 v 1:33 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Je zajímavé, co všechno je člověk schopen udělat, jen aby odsunul nepříjemné věci na později. Jako třeba já teď radši do půl druhý do rána žehlila horu prádla, která byla větší než jsem já sama, a to nejsem úplnej trpaslík, radši než abych se učila připitomnělou fyziologii ženského reprodukčního systému. Vždycky jsem nesnášela hormony. Lezou mi na nervy.
Asi bych se na to už vážně měla podívat, jestli zase nechci dostat záchvat paniky večer před testem, který mimochodem nesmím zvorat, pokud nechci přijít o drahocené body k zápočťáku. Není nad to, začínat psát test, když víte, že jset už předem v mínusu.
Jenže to bych nesměla být já. Radši si tu budu plácat plíce a psát nic neříkající článek na blog, na který chodí pravidelně 3 človíčkové (a patří vám za to obrovský dík!).
Udělala bych líp, kdybych šla spát a nevymýšlela kraviny, stejně už mám režim naprosto vzhůru nohama. Něco mi říká, že budu nejspíš křížená s netopýrem. Jako Saxánim tatík. Ve dne spí a v noci lítá. To jsem přesně já. Jen je težké tenhle život praktikovat a chodit při tom do školy. Možná bych mohla podat nějaký návrh ministerstvu školství, aby zavedli nějaké noční školy. To by byla panečku inovace!

Screenshot your desktop

21. září 2013 v 22:10 | beautiful sick mind |  30 day challenge
Další připitomnělý úkol dnešní challenge. Ale ať nežeru, tady ho máte. A děvčata.. moc neslintejte! xD


Moje první (vesnická) láska

21. září 2013 v 10:00 | beautiful sick mind |  Témata týdne
Přeju si, abych mohla začít tou krásnou příběhovou frází "pamatuju si to, jako by to bylo včera". Bohužel pravdou je, že jsou to jen útržky vzpomínek na kluka, se kterým jsem lezla po stromech a běhala náhá po zahradě.

Naše babičky byly dlouholeté kamarádky a tak když spolu vysedávaly nad kafíčkem jsme se my dva museli nějak zabavit. Většinou to odnesla jejich vlčice Rita, které jsme se vozili na zádech, dokud nás babči nenačapaly a důrazně nepohrozily výpraskem. Byla to taková dobračka, co si od nás nechala všechno líbit a my ji za to krmily svačinami, které jsme od babiček dostali.
Další skvělou zábavou byla jízda po prdeli na schodech v jejich chatě, která byla narozdíl od té naší patrová, dokud jsme si neprodřeli punčocháče, čímž jsme si vysloužili další výprask.
Jedna vzpomínka se mi ale přeci jen vybavuje naprosto jasně. Bylo mi tak pět nebo šest. Přijela jsem za babi na víkend po delší prodlevě. Měla jsem na sobě zelené volánkové šatičky alá Esmeralda, která v tu dobu děsně frčela. První věc, která mě zajímala je naprosto zřejmá. Je tu i Daneček? A byl.
První setkání po tak dlouhé době nedopadlo přesně tak, jak jsem si představovala, když mě spražil pohledem a řekl mi, že si s holkama nehraje. Přestože ranil mé křehké dětské city, jsem navlíkla tepláky a kšiltovku s Kačerem Donaldem připravená dokázat mu, že se vyrovnám jakýmukoli klukovi na vesnici!
"Vylez na ten strom!" zavelel a ukázal na břízu, jejíž větve začínaly nejmíň metr a půl nad zemí, kam jsem v té době samozřejmě neměla šanci dosáhnout.
Když viděl můj zoufalý výraz otráveně se ohnul a udělal mi stoličku. Pak už nebylo těžké dostat se do koruny odkud byl úžasný výhled. Potom vylezl za mnou a já byla tehdy v sedmém nebi, nebo minimáně sedm metrů nad zemí.
Po nějaké době se z dálky ozvaly hlasy našich zoufalých opatrovnic, které nás zřejmě už hodnou chvíli hledaly. Danek jedním ladným pohybem seskočil z poslední větve dolů a uháněl pryč zatímco já dostala záchvat paniky, zůstala zaseknutá ve větvích a brečela tak dlouho, dokud mi děda nepřinesl žebřík.
To bylo naposled, co si se mnou Daneček hrál.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud Vás zajímá, jestli jsem se s ním ještě někdy viděla, odpověď je ANO. Potkali jsme se skoro po deseti letech, jelikož jsme oba chodili na stejný gympl. Vyrostl do krásy, co Vám budu povídat- stará láska nerezaví. Bohužel jsem se smířila s tím, že už si mě nejspíš nepamatuje a spokojila se s tajným okukováním o přestávkách, zatímco randil s holkou z vyššího ročníku.
Dneska se spolu už zase docela normálně bavíme, jelikož byl jedním z nejlepších kamarádů mého bývalého přítele (svět je malej!) a ukázalo se, že si mě pamatoval! Jen dělal mrtvýho brouka stejně jako já..

Tatínkové k sežrání xD

20. září 2013 v 20:28 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Nerada se chlubím cizím peřím, ale když jsem tohle našla dneska na FB, nemohla jsem se o to nepodělit. Smála jsem se jako smyslů zbavená! Enjoy! =))

Měla k nám včera nečekaně přijít návštěva, v ledničce vymeteno, a tak jsem poslala svého muže do Tesca nakoupit. Povídám: "Drahý, v kuchyni máš lísteček, co máš koupit." a šla jsem si po svém. Sedl do auta,odjel a za 15 minut telefon: "Prosím tě, jak mám koupit 250 gramů hladké mouky?" Místo lístku s nákupem velkým jako kráva mi sebral recept na buchtu, který jsem měla položený u počítače a jel podle toho nakupovat!

Mě pobavil, když mi "ukradl" ve sprše peelingový sprchový gel (byl línej si dojít pro svůj) a povídá: "Prosím tě, jak to tady máš dlouho? Dyť je v tom nějakej písek nebo co, to je zkažený, ne?"

Můj syn byl na podzim se svým tátou na víkendu v horách. Přijeli a já se ptám, co to má syn na sobě? Tatínek, že prý jsem mu asi koupila nový tepláky, ne? Synek běhal celý víkend venku v pyžamových kalhotách.V čem spal, to netuším.

Je to už dávno, dcera byla v jeslích. Tatínek ji šel konečně poprvé vyzvednout. Řekla jsem mu "Jitka má kyblíček". Pro nás ženský je samozřejmé, že se jedná o značku na šatničce. Co myslíte, že hledal? Ano, samozřejmě hledal kýbl, ve kterém má dcera oblečení. Není to poklad?

On je pečlivý, přesný matematik, ale je třeba naprosto přesně nazvat položku, kterou chcete koupit, protože jinak nepřinese nic. Tak třeba "Šlehačku neměli". A já na to: "Neměli? A koukal ses tam vedle jogurtu?"On: "Jo, koukal, ale neměli. Měli tam 12% a 18% smetanu ke šlehání, ale šlehačku NE! A nedělej ze mě blbce!"

Vrcholným kouskem bylo "Kup mi vložky". Napsala jsem mu na lístek "Libresse, oranžový obal, na kterém mají vpravo dole 5 hvězdiček a z toho 3 jsou plné a 2 vpravo jen obrysy". Jenže! V té době se zrovna u těchto vložek měnili obal: byl skoro stejný,jen těch hvězdiček tam najednou udělali místo 5 jen 4. No a byl v prdeli! Volal mi z Delvity, vztekal se u regálu do telefonu na celé kolo, ať mu řeknu "přesný název těch vložek" - ale ten já si samozřejmě nepamatuju, tak jsem ho požádala, ať mi PŘEČTE ty názvy, a tak začal nahlas do telefonu slabikovat "Libresse, Ultra Fit and Slim, Libresse....."Já už ani nevím, co přinesl, ale myslím, že zákazníci i prodavačky v Delvitě měli tehdy docela veselé odpoledne. A můj muž mi řekl, že už mi nikdy vložky kupovat nepůjde.

Můj muž jen tak mimochodem povídá: "Já jsem ani nevěděl, že máme pračku se sušičkou!" Já na to: "No to teda nemáme." On: "No to je divný, já jsem vypral prádlo a když jsem ho vyndal, tak bylo suchý! No ale stejně jsem ho pověsil na balkon, aby doschlo!!!" Ano, prádlo bylo suché, protože nepustil vodu! Pračka tudíž neprala, on vyndal ty svý smradlavý a špinavý fusekle a ještě je pověsil na balkon!

Já jsem nedávno mého drahého nachytala, jak utírá prach na televizi svýma ponožkama. Na můj zděšený výkřik reagoval slovy:
"No co, stejně se budou prát!"

Můj muž jel jednou na služebku a místo sprcháče si vzal můj kondicionér na vlasy. Když jsem se ptala, co s ním dělal, tak prý myl (i vlasy). Prý mu bylo divný, že to nepění, ale asi prý nějaká novinka...

Můj muž miluje ty sladké čokoládové kokosové tyčinky, oplatky,banánky v čokoládě atd. Při nákupu v Kauflandu ukládáme všechno do tašek páté přes deváté a doma to vyklopíme a uklízíme, kam patří. Manžel iniciativní jal se vybalovat nákup a své zamilované tyčinky si odnesl do svého šuplíku. Jenže se mu k těm dobrotám přimíchala i jedna malá náhradní kostka do WC, co se dává do obalu a zavěsí v záchodové míse. Večer u televize slyším jako vždy typické rozbalování a šustění, křupnutí, cucání a najednou vyskočil z pohovky, rozsvítil a zařval: "Fuj,co to dělají za hnůj, zase nějaká inovace...". No zkrátka, mlsný jak pes a už neví, co by sežral.

Byla jsem v porodnici a chtěla jsem po manželovi koupit balení neperlivé vody, prsní vložky a toaletní papír. Dostala jsem balení minerálky, odličovací tampóny a papírové kuchyňské utěrky...

Uvařila jsem hrachovou polévku, dojedli jsme jí a já jsem napustila vodu do hrnce, aby se odmočil. Druhý den jsem přišla z práce později než manžel a ptala jsem se, jestli má hlad. Odpověděl, že dojedl tu polívku...

Muž jel výjimečně do práce autem. Stál u semaforu, tak chtěl využít čas tak, že si koupí noviny. Rychle vystoupil z auta, šel ke stánku s novinama a najednou vidí, jak kolem jede tramvaj, kterou běžně jezdí. Tak se za ní rozběhl a dojel s ní do práce... Když šel z práce, vzpomněl si, že jel autem a auto nikde! Tak volal na policii, že mu ukradli auto...a policajti říkali: "Tak to jste byl vy, kdo nechal to auto na křižovatce???"

Manžel jel na služebku do Francie. Ptal se mě, co bych chtěla přivézt jako dárek. A protože si radši oblečení, parfémy a šminky kupuju sama, tak povídám: "Třeba nějakou masku na obličej." Ráno před odjezdem mě budí:" Prosím tě, jaký máš číslo obličeje???"

Včera jsem koupila chlebové placky Pita. Dala jsem je do zásobníku na chleba a když můj muž opět prolézal kde co, aby něco zbaštil, přišel za mnou s těmi plackami a ptá se: "Je tohle k jídlu?" No a já, právě v dobré náladě mu říkám: "Ne, to je nový toaletní papír." A on odpověděl: "Tak proč to je mezi chlebem?"

Já jsem včera pekla rebarborový koláč, ruce opatlané od těsta a zapomněla jsem si vystříkat plech takovým sprejem místo vymazání. No a s těma zapatlanýma rukama říkám manželovi: "Mohl bys mi, prosím Tě, vystříkat pekáč?" Jeho překvapený výraz vidím ještě teď a když se mě zeptal s mrknutím oka:
"Teď? Když děti ještě nespí???"
No nejsou sladcí? U mě jednoznačně vede polívka, kyblíček a auto na křižovatce xD

A tak přišla na svět

20. září 2013 v 20:08 | beautiful sick mind |  Real story
Už je to tady. Další pronikavá bolest. Kolikátá už to je? Přestala jsem to počítat. Nedobrovolně si začínám balit hygienické potřeby a pyžamo. Nejradši bych zůstala doma, ale moje máma dokáže být neoblomná.

Manžela jsem poslala v mírném presu do práce s ujištěním, že určitě rodit nebudu a všechno je v naprostém pořádku. No, nejspíš jsem se trochu spletla.

Nasedám do ojetého fiatu mámina souseda a nechávám se s mučednickým výrazem odvézt do porodnice.

"Já čekal, jak nebudeš vyvádět a ono to zatím vypadá, jako bych tě vezl na nákup." neodpustí si vtipnou poznámku, zatímco se snaží zaparkovat.

Máma pomáhá mě a mému obřímu balónu, který kdysi dávno býval břichem vylézt z auta a odvádí mě na příjem. Po ujištění sestry, že domů jen tak nepojedu se otáčí na podpatku a po krátkém rozloučení bere roha.
Po sepsání všemožných papírů mě sestra odvádí na "hekárnu", kde mě ponechává mému osudu a jde si po svých. Všechno mám tak trochu zamlžené. Jediné na co se dokážu soustředit je ta bolest a vztek na mámu. Proč mě sem nutila jezdit tak brzo? Mohla jsem ještě koukat na televizi, nebo si s někým při nejmenším povídat. Zatímco teď tu jen přecházím z místa na místo a nic se neděje. Jak dlouho to bude ještě trvat?

Další hodina uběhla a nic nenasvědčuje tomu, že bych měla rodit. Kromě té ukrutné bolesti v zádech. Vždycky jsem myslela, že to bude bolet spíš na břiše. Je to vůbec normální?

Po delší době přichází sestra, aby mě vyšetřila. Už od pohledu je hrozně nesympatická.

"Tak se podíváme, jak jsme na tom." Zahlásí a vráží do mě prsty, což by mi normálně ani tolik nevadilo, nebýt těch jejích kruelovských nehtů.
"Aaau!" dávám najevo svůj nesouhlas.
"Nonono maminko, trochu se uvolníme."
"To se Vám řekne. Možná bych se trochu uvolnila, kdybyste si ostříhala nehty." Zpražím jí nelítostně, ale nevypadá to, že by si z toho dělala těžkou hlavu.

V tu chvíli se mezi dveřmi objeví něčí hlava. Tipuju, že se jedná o doktora.
"Tak co? Rodíme?"
"Zatím nic." Hlásí sestra a hlava opět mizí v nedohlednu.
"Kdyby něco, tak volejte." ozývá se ještě z dálky a je pryč.

Dostávám od Kruely preventivní klystýr a zůstávám opět sama. Zdá se to být nekonečné. Venku už je tma jako v pytli. Aby ne, když jsou skoro tři ráno. Jak dlouho už tu vlastně jsem? Napadá mě při pohledu na hodiny. Už to bude 9 hodin. Kriste pane, skončí to vůbec někdy?

Chtěla bych jít spát, ale copak to jde? Místo toho tady pochoduju jak smyslů zbavená a snažím se sama sebe přesvědči to tom, že už to nemůže trvat dlouho. Kontrakce přicházejí pravidelně po třech minutách. To už je přece dost často, nebo ne?

Začíná svítat. Je půl osmé ráno když si ke mě na postel přisedá mile vyhlížející arabský doktor. Vypadá to, že se konečně začne něco dít.

"Dobré ráno maminko, tak jak to vypadá? Kontrakce jsou jak často?"
"Teď už to bude skoro po minutě."
"Tak píchneme plodovou vodu, ano? Nemusíte se bát, není to bolestivé, jen trochu nepříjemné."

Sleduju, jak si navléká gumové rukavice a trhá obal s hrozivě vypadajícím píchákem. Hlavně ať už je to za mnou! Přichází další kontrakce následovaná nepříjemným tlakem. Pak už jen zírám, jak ze mě vystřikuje světle zelený gejzír a chudák pan doktor je zralý na koupel.

"Sestři podejte mi prosím ručník a převezměte to tady, já se skočím osprchovat. Vy si taky v klidu skočte dp sprchy a do hodinky bychom mohli rodit." hází po mě úsměvem a spěšně opouští místnost.

Poslušně se odebírám do koupelny. Přichází další silná bolest. Chytám se vodovodních kohoutků a zapírám se tak silně, že je div nevytrhnu ze zdi. Úúú-úúú-úúú.

Pajdám se zpátky k posteli, kde už na mě čeká sestra, připravená přikurtovat mě k jakémusi přístroji. Naštěstí Kruele už skončila směna a tahle sestřička vypadá o dost chápavěji.

Zničeho nic mě přepadá zvláštní pocit. To snad ne. Hrozně moc potřebuju na velkou! Co teď? Mám pocit, že už to nevydržím.

"Setři!?"
"Ano?"
"Já kadím."
"Vy jste nedostala klystýr?"
"Dostala."
"No tak! To nemůžete kadit. Ukažte se mi." poslušně roztahuju nohy a sleduju jak se jí na tváři objevuje úlevný a zároveň pobavená úsměv.
"To nekadíte, ale rodíte. Vemte si polštář a pojďte za mnou."

Konečně!
S nohama u sebe se šourám k porodnímu lůžku, strachy bez sebe, aby mi miminko snad nevypadlo. Šplhám se nahoru a po chvíli mnou projede mocná vlna, která mě nutí tlačit, aniž bych to jakkoli dokázala ovlivnit.

"Maminko, netlačte! Ještě tu není pan doktor!" snaží se mě zadržet sestra, ale já prostě nemůžu jinak.
"Když to nejde!" vydechuju mezi kontrakcí a začíná další.

Konečně se mezi dvěřmi objevuje známá orientálně vyhlížející tvář a jen tak tak dobíhá, aby chytil toho malého vetřelce, co se ze mě snaží usilovně vydrat.

Neslyším pláč. Jen podivný zvuk podobný bublání a pak pleskání. Dvě drobná zalapání po dechu a tlumený pláč. Dál nic. Jsem vyčerpaná, neschopná ničeho. Konečně se trochu probírám a napadají mě jen svě věci.

"Co jsem to vlastně porodila?"
"Holčičku. Tři kila osmdesát, padesát tři centimetrů!"
"Jééé, já chtěla kluka.. Počkat, ona nebrečela, že jo?"
"Trochu se napila plodové vody, museli jsme jí odsát plíce, ale bude v pořádku, nemusíte se bát."

Ihned na to vchází sestra s uzlíčkem v ruce.

"Máte takového malého čertíka" usmívá se doktor a jakmile jí mám na dohled, je mi jasné, co tím myslel. Takhle vlasatého novorozence jsem snad nikdy neviděla!
"Bohuže jí budeme muset znovu odnést." vysvětluje sestřička a mizí mi z dohledu.
Cítím, jak mi padá obrovský kámen ze srdce. Zvládla jsem to. Jsem tak trochu ráda za to, že si můžu na chvilku odpočinout. Mám pocit, že bych ji teď ani neunesla.

Následuje zašívání. Zdá se, že nástřih nebyl potřeba, jelikož si ho malá udělala sama. Trvá to hrozně dlouho a lokálka přestává působit.

"To mi tak vyšíváte kytky, pane doktore?"
"Už to bude." směje se doktor dokončující poslední stehy.

Konečně všichni opouští místnost a nechávají mě samotnou. S rukama za hlavu a myšlenkami na zážitky z uplynulých hodin zavírám oči a pomalu usínám.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A tak přišla na svět. Beautiful sick mind.

What is your favourite quote

20. září 2013 v 11:17 | beautiful sick mind |  30 day challenge
Konečně nějaká rozumná otázka =)) Bylo by hodně těžké zvolit jednu, proto jsem se rozhodla, že počet kapičku navýším =P.

Když to vezmu v globálu, tak hrozně zbožňuju citáty Marylin Monroe. Ta ženská to měla v hlavě srovnaný. Věděla, co od života chce. Byla ikonou krásy přesto, že neměla míry 90-60-90 a s muži to sakra dobře uměla. Pro mě je to vzor.
Tady je pár mých nejoblíbenějších:

"A wice girl kisses but doesn´t love, listens but doesn´t believe and leaves before she is left"

"We should all start to live before we get too old. Fear is stupis. So are regrets."

"I´m selfish, impatient and little insecure. I make mistakes, I´m out of control and at the times hard to handle. But if you can´t handle me at my worst then you sure as hell don´t deserve me at my best."


"Imperfection is beauty, madness is genius and it's better to be absolutely ridiculous than absolutely boring."

"I am good, but not an angel. I do sin, but I am not the devil. I am just a small girl in a big world trying to find someone to love."

If you could only live off of one food and one baverage for the rest of your days, what would they be?

19. září 2013 v 21:39 | beautiful sick mind |  30 day challenge
Ouu, to je hodně záludná otázka. Popravdě řečeno bych asi radši umřela hlady, než si tak moc zošklivit jedno z nejoblíbenějších jídel, tím že ho budu jíst až do konce života.
Bohužel čokoládou bych se nejspíš živit nemohla, takže by to asi vyhrály lasagne ♥. A čím, že bych to zapíjela? Další zapeklitá otázka. Možná stoprocentní pomerančový džus?

Divná otázka.. doufám, že další bude lepší.