Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

A tak přišla na svět

20. září 2013 v 20:08 | beautiful sick mind |  Real story
Už je to tady. Další pronikavá bolest. Kolikátá už to je? Přestala jsem to počítat. Nedobrovolně si začínám balit hygienické potřeby a pyžamo. Nejradši bych zůstala doma, ale moje máma dokáže být neoblomná.

Manžela jsem poslala v mírném presu do práce s ujištěním, že určitě rodit nebudu a všechno je v naprostém pořádku. No, nejspíš jsem se trochu spletla.

Nasedám do ojetého fiatu mámina souseda a nechávám se s mučednickým výrazem odvézt do porodnice.

"Já čekal, jak nebudeš vyvádět a ono to zatím vypadá, jako bych tě vezl na nákup." neodpustí si vtipnou poznámku, zatímco se snaží zaparkovat.

Máma pomáhá mě a mému obřímu balónu, který kdysi dávno býval břichem vylézt z auta a odvádí mě na příjem. Po ujištění sestry, že domů jen tak nepojedu se otáčí na podpatku a po krátkém rozloučení bere roha.
Po sepsání všemožných papírů mě sestra odvádí na "hekárnu", kde mě ponechává mému osudu a jde si po svých. Všechno mám tak trochu zamlžené. Jediné na co se dokážu soustředit je ta bolest a vztek na mámu. Proč mě sem nutila jezdit tak brzo? Mohla jsem ještě koukat na televizi, nebo si s někým při nejmenším povídat. Zatímco teď tu jen přecházím z místa na místo a nic se neděje. Jak dlouho to bude ještě trvat?

Další hodina uběhla a nic nenasvědčuje tomu, že bych měla rodit. Kromě té ukrutné bolesti v zádech. Vždycky jsem myslela, že to bude bolet spíš na břiše. Je to vůbec normální?

Po delší době přichází sestra, aby mě vyšetřila. Už od pohledu je hrozně nesympatická.

"Tak se podíváme, jak jsme na tom." Zahlásí a vráží do mě prsty, což by mi normálně ani tolik nevadilo, nebýt těch jejích kruelovských nehtů.
"Aaau!" dávám najevo svůj nesouhlas.
"Nonono maminko, trochu se uvolníme."
"To se Vám řekne. Možná bych se trochu uvolnila, kdybyste si ostříhala nehty." Zpražím jí nelítostně, ale nevypadá to, že by si z toho dělala těžkou hlavu.

V tu chvíli se mezi dveřmi objeví něčí hlava. Tipuju, že se jedná o doktora.
"Tak co? Rodíme?"
"Zatím nic." Hlásí sestra a hlava opět mizí v nedohlednu.
"Kdyby něco, tak volejte." ozývá se ještě z dálky a je pryč.

Dostávám od Kruely preventivní klystýr a zůstávám opět sama. Zdá se to být nekonečné. Venku už je tma jako v pytli. Aby ne, když jsou skoro tři ráno. Jak dlouho už tu vlastně jsem? Napadá mě při pohledu na hodiny. Už to bude 9 hodin. Kriste pane, skončí to vůbec někdy?

Chtěla bych jít spát, ale copak to jde? Místo toho tady pochoduju jak smyslů zbavená a snažím se sama sebe přesvědči to tom, že už to nemůže trvat dlouho. Kontrakce přicházejí pravidelně po třech minutách. To už je přece dost často, nebo ne?

Začíná svítat. Je půl osmé ráno když si ke mě na postel přisedá mile vyhlížející arabský doktor. Vypadá to, že se konečně začne něco dít.

"Dobré ráno maminko, tak jak to vypadá? Kontrakce jsou jak často?"
"Teď už to bude skoro po minutě."
"Tak píchneme plodovou vodu, ano? Nemusíte se bát, není to bolestivé, jen trochu nepříjemné."

Sleduju, jak si navléká gumové rukavice a trhá obal s hrozivě vypadajícím píchákem. Hlavně ať už je to za mnou! Přichází další kontrakce následovaná nepříjemným tlakem. Pak už jen zírám, jak ze mě vystřikuje světle zelený gejzír a chudák pan doktor je zralý na koupel.

"Sestři podejte mi prosím ručník a převezměte to tady, já se skočím osprchovat. Vy si taky v klidu skočte dp sprchy a do hodinky bychom mohli rodit." hází po mě úsměvem a spěšně opouští místnost.

Poslušně se odebírám do koupelny. Přichází další silná bolest. Chytám se vodovodních kohoutků a zapírám se tak silně, že je div nevytrhnu ze zdi. Úúú-úúú-úúú.

Pajdám se zpátky k posteli, kde už na mě čeká sestra, připravená přikurtovat mě k jakémusi přístroji. Naštěstí Kruele už skončila směna a tahle sestřička vypadá o dost chápavěji.

Zničeho nic mě přepadá zvláštní pocit. To snad ne. Hrozně moc potřebuju na velkou! Co teď? Mám pocit, že už to nevydržím.

"Setři!?"
"Ano?"
"Já kadím."
"Vy jste nedostala klystýr?"
"Dostala."
"No tak! To nemůžete kadit. Ukažte se mi." poslušně roztahuju nohy a sleduju jak se jí na tváři objevuje úlevný a zároveň pobavená úsměv.
"To nekadíte, ale rodíte. Vemte si polštář a pojďte za mnou."

Konečně!
S nohama u sebe se šourám k porodnímu lůžku, strachy bez sebe, aby mi miminko snad nevypadlo. Šplhám se nahoru a po chvíli mnou projede mocná vlna, která mě nutí tlačit, aniž bych to jakkoli dokázala ovlivnit.

"Maminko, netlačte! Ještě tu není pan doktor!" snaží se mě zadržet sestra, ale já prostě nemůžu jinak.
"Když to nejde!" vydechuju mezi kontrakcí a začíná další.

Konečně se mezi dvěřmi objevuje známá orientálně vyhlížející tvář a jen tak tak dobíhá, aby chytil toho malého vetřelce, co se ze mě snaží usilovně vydrat.

Neslyším pláč. Jen podivný zvuk podobný bublání a pak pleskání. Dvě drobná zalapání po dechu a tlumený pláč. Dál nic. Jsem vyčerpaná, neschopná ničeho. Konečně se trochu probírám a napadají mě jen svě věci.

"Co jsem to vlastně porodila?"
"Holčičku. Tři kila osmdesát, padesát tři centimetrů!"
"Jééé, já chtěla kluka.. Počkat, ona nebrečela, že jo?"
"Trochu se napila plodové vody, museli jsme jí odsát plíce, ale bude v pořádku, nemusíte se bát."

Ihned na to vchází sestra s uzlíčkem v ruce.

"Máte takového malého čertíka" usmívá se doktor a jakmile jí mám na dohled, je mi jasné, co tím myslel. Takhle vlasatého novorozence jsem snad nikdy neviděla!
"Bohuže jí budeme muset znovu odnést." vysvětluje sestřička a mizí mi z dohledu.
Cítím, jak mi padá obrovský kámen ze srdce. Zvládla jsem to. Jsem tak trochu ráda za to, že si můžu na chvilku odpočinout. Mám pocit, že bych ji teď ani neunesla.

Následuje zašívání. Zdá se, že nástřih nebyl potřeba, jelikož si ho malá udělala sama. Trvá to hrozně dlouho a lokálka přestává působit.

"To mi tak vyšíváte kytky, pane doktore?"
"Už to bude." směje se doktor dokončující poslední stehy.

Konečně všichni opouští místnost a nechávají mě samotnou. S rukama za hlavu a myšlenkami na zážitky z uplynulých hodin zavírám oči a pomalu usínám.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

A tak přišla na svět. Beautiful sick mind.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 20. září 2013 v 20:17 | Reagovat

:D máminy vzpomínky? Já bych o svém příchodu na svět radši nepřemýšlela ;)

2 beautiful-sick-mind beautiful-sick-mind | Web | 20. září 2013 v 20:50 | Reagovat

já to takdy nedělala dobrovolně, dostali jsme ve škole za úkol napsat něčí porodní příběh a koho jiného vyzpovídat,než mámu =D

3 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 21. září 2013 v 11:21 | Reagovat

To je zajímavé, slohovku za úkol pamatuju naposled od maturity (trochu škoda, vždycky mě to bavilo). Ročníkovku ze zoologie napsanou jako fejeton by mi asi nikdo nesežral ;)

4 beautiful-sick-mind beautiful-sick-mind | Web | 21. září 2013 v 12:03 | Reagovat

[3]: Ty studuješ zoologii? =)) to mě vždycky na gymplu hrozmě bavilo.
A co se týče těch našich úkolů.. naše fakulta je dost zvláští ústav. Téměř všechno tam funguje naprosto jinak než na všech běžných VŠ. Ale člověk se přizpůsobí..

5 mojetemnejsistranka mojetemnejsistranka | 21. září 2013 v 12:51 | Reagovat

Tak to není na škodu, když výsledky jsou.. zas myslím, že i na VŠ by měl člověk rozvíjet (nebo aspoň občas poškádlit) takové věci jako sport a literaturu.. obvykle se to po maturitě propadne do hlubokého zapomnění a študent sám se nedokope.
Přitom třeba u nás se požadovalo docela hodně psaní (min. 3 referáty a 1-2 ročníkovky za rok, plus bakalářka a diplomka), a bylo dost strašlivé to pak číst - velká část lidí to psala úplně bez nápadu, bez návaznosti, nečtivě, s chybami, prostě hrůza.. aspoň některé pak to věčné nucení do psaní dokopalo k tomu, aby to začali "učesávat", přečetli si to aspoň jednou sami po sobě a taky občas otevřeli pravidla pravopisu. Já osobně jsem na tohle možná až moc ujetá, ale deptá mě, když musím číst text, který se vleče jak sopel a chybí v něm tolik čárek, že člověk nerozezná hlavní větu od vedlejší.

6 beautiful-sick-mind beautiful-sick-mind | Web | 21. září 2013 v 20:51 | Reagovat

Já jsem na tohle taky háklivá. Vždycky jsem byla na gramatiku hrozně pečlivá, i když mi vždycky dělá problém ji a jí a s a z na začátku některých slov. Ale když si nejsem jistá, radši si to někde najdu, než abych pak byla za dementa =D
mimochodem zoologický fejeton bych si někdy moc ráda přečetla =D

7 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 22. září 2013 v 11:35 | Reagovat

Uff, to bylo napínavé a docela horor. :D Stejně je krásný vědět takhle přesně, jak jsi přišla na svět. Já se nikdy neodvážila ptát na detaily. :D

8 beautiful-sick-mind beautiful-sick-mind | Web | 22. září 2013 v 13:25 | Reagovat

Já až do teď taky ne.. ale máš pravdu, je fajn vědět, jak to vlastně všechno bylo =P

9 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 22. září 2013 v 13:38 | Reagovat

Zase jsem se ale ptala, jak jsem vznikla. :D Ale taky jsem se nedočkala moc uspokojivé odpovědi. Čekala jsem něco poetického, jako že jsem byla stvořena při svitu měsíce v nějaký magický den. :D A oni prý ani nevědí, jak k tomu došlo, protože to dělali tou dobou tak často, že jim to všechno splývá.. :D

10 beautiful-sick-mind beautiful-sick-mind | Web | 22. září 2013 v 18:19 | Reagovat

=D což je na jednu stranu hrozně pěkný, že měli takový vřelý sexuální vztah =D

11 Amia Amia | Web | 2. října 2013 v 23:25 | Reagovat

To je tak... neosobní  :D
Představuješ si, jaké to bude, nebo to máš z vyprávění? Když je to v rubrice pravých historek

12 Beautiful sick mind Beautiful sick mind | Web | 3. října 2013 v 17:55 | Reagovat

to je historka o tom, jak jsem se narodila. Vyprávěla mi to mamina =DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama