Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Říjen 2013

Just another broken heart

28. října 2013 v 20:50 | beautiful sick mind |  Real story
"Já vím přesně, co chci, jen ještě nevím kdy a kde." Ta věta mi zní v uších pořád od té doby, kdy ji vypustil z pusy. V ten moment se totiž rozsvítila má varovná antivztahová kontrolka. Navzdory očekávání jsem se ji bohužel rozhodla ignorovat.

Za svůj život jsem udělala hodně špatných věcí, na které nejsem hrdá. Lhala, podváděla, měla sex na jednu noc, spala s někým, koho jsem sotva znala. Ale ničeho z toho nelituju. Byla to zkušenost.
Jediné, čeho opravdu lituji je každé "miluji tě", které jsem kdy vypustila z pusy. Protože to nikdy nebyla pravda. Za celý svůj život jsem opravdu milovala jen jednou a nikdy jsem nedostala šanci ona dvě slova vyslovit nahlas. Pořád se učím žít s tím, že jsem si nechala jediného člověka, kterého jsem kdy doopravdy milovala, proklouznout mezi prsty.

"Hrozně mě mrzelo, jak jsem musel minule vypadnout tak narychlo." vyhrkne na mě odhodlaně a mě nenapadá nic lepšho než: "Proč?".
"Protože jsem v tom spěchu na něco zapomněl."
"A na co? Tady nic nezůstalo." snažím se z toho stupidně vykroutit, i když je mi naprosto jasné, co bude následovat.
"Zapomněl jsem ti dát pusu."
Pane bože, pane bože! V hlavě mi víří myšlenky tak rychle, až připomínají neutichající včelí roj.
"Myslíš, že to bude divný?"
Co mu mám na tohle asi odpovědět? Jasně, že to bude divný!
"Já nevím."

Připadám si jako by mi právě ochrnul mozek. Tupě na něj zírám a čekám na jeho reakci. Konečně mu dochází, že žádná další odezva z mé strany nepřijde a opatrně se mě pokouší políbit. Nebýt mojí momentální obrny nejspíš bych ho odstčila, ale namísto toho se mu poddávám a dostavuje se neskutečně uspokojující pocit, jaký jsem nezažila tak dlouho. Naposledy s NÍM. Všechno je špatně!

"Pane bože. Ještě, že je tady taková tma." vyjede ze mě najednou a v duchu se ptám sama sebe, proč jsem too řekla nahlas.
"Nechceš mě vidět?" ptá se mě zaskočeně.
"Ne to ne, jenom nechci, abys viděl jak se červenám." teď vypadám jako ta nejcudnější holka na světě, která se červená, protože právě dostala první pusu. Ve skutečnosti je to proto, že se stydím přiznat, že pět minut po tom, myslím na jiného.
"Už budu muset jít do práce."
"Pravda. Tak já tě půjdu vyprovodit." vyhrknu možná až moc nadšeně.

Potřebuju teď být chvilku sama, protřídit si myšlenky. Zjistit, co se to tu právě zrovna stalo a proč se to vlastně stalo..

If the world were to end tomorrow, what would you do with your remaining time on earth?

28. října 2013 v 0:47 | beautiful sick mind |  30 day challenge
Tak si říkám, co je člověk vůbec schopen zvládnout za jeden den. Kdybych se teď dozvěděla, že je zítřek můj poslední den na Zemi, nejspíš bych ho chtěla strávit se svými najbližšími. Je celkem jedno jak, důležitý by byl pro mě ten pocit, že jsem z tohohle světa nesešla naprosto opuštěná, nýbrž obklopená lidmi, kteří mě (bůhví proč) milují a já miluju je.

Ale pokud bych opravdu měla udělat něco zásadního, řekla bych mámě a tátovi, aby si spolu znovu promluvili a tentokrát nic neuspěchali. Možná jsem pohádkář, ale mám v sobě pocit, že jejich rozhodnutí bylo ukvapené a ani jeden z nich to ve skutečnosti nechtěl udělat. Tedy táta určitě ne a co se mámy týče, je nad slunce jasné, že teď není šťastná a všechno to, co si představovala, byla jenom mlhavá iluze přes nasazené růžové brýle.
Dopsala bych Nepravděpodobného, poslala ho dotyčnému k přečtění a doufala, že tím konečně zakončím neuzavřenou kapitolu mého života, která mi brání jít dál a pořád mě drží zpátky. Je to jako vodní vír, ve kterém se točím pořád dokola a čekám až mě pohltí a já se utopím, ale místo toho se pořád jenom točím na místě a je mi zlle z toho, jak do něj stauju další a další lidi.
A nakonec bych so zabookovala letenku někam hodně daleko. Nejlíp k moři, kde je krásně teplo. Sedla bych si na pláž a nechala mořskou vodu, aby mi omývala nohy a pokojně bych čekala na nevyhnutelný konec.

Bože, to je zas sentimentu. Možná bych to mohla zkusit trochu odlehčit videem, které mám hrozně ráda a které mi vždycky spraví náladu. Když si uvědomím, co tahle statečná moucha zvládla za jednu minutu, co teprve já za několik desítek let ;).
Je toho tolik, co bych chtěla před smrtí stihnout. Často přemýšlím nad tím, že si udělám vlastní seznam. Neumím si představit lepší a více naplňující pocit, než ten, že jsem stihla udělat všechno, co jsem v životě chtěla dokázat. Slibuju, že jestli ten seznam jednou dokončím, publikuju ho tady a budu Vás informovat pokaždé, když se mi podaří odškrtnout nějakou položku ;)

Ugh..

27. října 2013 v 23:10 | beautiful sick mind |  Témata týdne
Jako člověka, v této sféře naprosto absolutně neznalého a neposkvrněného vší tou politickou špínou, mě aktuální téma týdne upřímně zděsilo. To ovšem neznamená, že k tomu nemám co říct.

Každoročně mě otravují předvolební kampaně. Kam se podívám, tam plakát s Babišem, či jiným zajisté zcela bezchybným politikem slibující prosperující stát bez dluhů, kde se budou mít všichni dobře. A to ani nemluvím o předvolebních stanech! Člověk se jen potřebuje dostat přes náměstí a stěží se protluče davem důchodců třímající kafe v kelímku s agentem 009 (což je podle mě asi ta nejvtipnější volební kampaň ever =D)
Dle mého názoru člověk, který volit chce a má pocit, že tím něco změní, si svého kandidáta najde i bez zbytečné reklamy, která je v naprosté většině případů stejně klamná.

Co se mě týče, jsem v sobotu odpoledne jako tradičně vhodila do urny prázdnou obálku s hřejivým pocitem, že můj hlas sice závratně neovlivní hlasování, ale při nejměnším ho nedostane nikdo z těch přeplacených idiotů.

Ráda bych zde ještě uveřejnila názor amerického psychologa, se kterým se naprosto ztotožňuji a myslím, že stojí za zmíku ;)

Největším stresorem jsou negativní emoce: zloba, závist, arogance, vztek. Ty se přenášejí jako epidemie. Americký psycholog Fiedmann prokázal, že stačí, abyste byl několik minut v přítomnosti dominantní negativistické osoby, a nakazíte se. Přitom s ní ani nemusíte mluvit, funguje to i na dálku. Když si v televizi pustíte politickou předvolební debatu, je to takový nápor negativních emocí, že se můžete otrávit, jako byste si pustil plynový sporák. Zvedá se vám žaludek, bolí vás hlava, přestane vám chutnat, špatně usínáte. Vystoupení našich politiků by mělo na obrazovce povinně provázet varování: "Sledujete politickou debatu. Škodíte svému zdraví!"


Nechtěj mě líbat

24. října 2013 v 1:06 | beautiful sick mind |  Básničky z pošahané hlavičky

Možná jsem blázen a možná jen sním,
všechen ten čas strávený s ním.
Já začnu větu a on ji dokončí,
upřený pohled vždycky mě zaskočí.
Ne, nechtěj mě líbat,
Všechno tím pokazíš,
Budem v oblacích lítat,
přítele neztratíš.


Má zpověď

24. října 2013 v 1:04 | beautiful sick mind |  Básničky z pošahané hlavičky
Má duše spřízněná,
moc pro mě znamená,
jen přítomnost tvá,
když můžu být svá.
Já nevládnu slovem,
řeknu to po svém.
Zhřešila jsem a to moc,
tiše volám o pomoc.
Jen tím, že tě odháním,
tvoji duši zachráním.


Prokrastinace poražena!

20. října 2013 v 3:18 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Třikrát hurá. Dokázala jsem to. Dokončila jsem zpracovávání otázek na eidemiologii, dodělala jsem zbylé zakázky na fimo, dokoukala všechny seriálové resty a dokonce (!) jsem se po měsíci ukázala ve své rodné domovině a zvládla oběhnout všechny příbuzné. Dokonce jsem do svého tour de family stihla zahrnout i kamarádku, se kterou jsem se od prázdnin neviděla, takže považuju tento týden za úspěšný.


Bohužel se pořád nějak nedostavilo kýžené sebeuspokojení, které bych po takovém výkonu očekávala. Pořád mám pocit, že je všechno špatně. Něco je jinak. Nevím co, ale nějak mě poslední dobou nedokáže nic uspokojit (a prosím zanechte hloupých úšklebků nad dvojsmyslností téhle věty).
Nemůžu se dočkat, až budu zas v Plzni, mojí milované Plzni. Jak je možné, že se mi stýská už po necelých dvou dnech? Asi proto, že je to momentálně můj jediný opravdový domov.

A photo of someone you fancy at the moment

18. října 2013 v 2:20 | beautiful sick mind |  30 day challenge
Bohužel ani tento dnešní úkol nemůžu kvůli zachování anonymity splnit. Tak Vám alespoň poskytnu fotkou někoho, o kom fantazíruju už několik let xD.


No ženský, řekněte samy. Copak to jde, platonicky ho nemilovat? =D

Vím, že takhle by ten článek za moc nestál, tak Vám o svém objektu zájmu můžu alespoň trochu povyprávět.

Vlastně dost dobře nechápu, co se to se mnou za poslední 3 týdny stalo. To je přesně ta doba, kdy jsme se začali pravidelně vídat. A tím pravidelně myslím v podstatě denně. Je to vůbec normální, aby se dva kamarádi vídali takhle často?
Strašně si rozumíme, doplňujeme si navzájem věty, říkáme stejné věci v tentýž moment, až je to občas trochu "creepy". Nejděsivější na tom je ale to, že pokaždé když odejde, mám hned v následující minutě potřebu napsat mu, aby se vrátil. Vlastně jsem ani nepomyslela na to, že by mezi námi bylo něco víc, než je teď. Nazvala jsem to zamilováním, ale je to vůbec to slovo, které vystihuje to, co mezi námi je? Prostě si jen užívám jeho přítomnosti a je mi hezky. V okamžiku kdy odejde, je to jako by odešel kousek ze mě. Když jsem sama, je mi smutno, dokonce se mi chce brečet. Jen tak, bezdůvodně. Nebo jen proto, že tu není.

Možná jenom stárnu a premenstruační syndrom se mnou mává jak s palmou ve větru. Nebo jsem se předávkovala antikoncepcí a teď se mi plaší hormony. Možný je všechno. Každopádně Vám dám vědět, hned jak se opět dostaví zdravý rozum.. jestli vůbec =D

Provide 5 pictures of celebrity crushes

16. října 2013 v 18:06 | beautiful sick mind |  30 day challenge
Co je tohle za dementní úkol? Doufám, že se na mě nebudete zlobit, když tohle prostě vynechám. Svět celebrit mě opravdu nechává naprosto chladnou a je mi naprosto jedno, co dělají, s kým chodí, spí, nebo kde se zrovna ožrali. Jediné, co mě zajímá je jejich profesní výkon a tím to pro mě hasne.
Myslím, že od toho je tu milion dalších blogů, pro které je toto téma prioritou. Já budu v tomto případě rybou plující proti proudu ;)


Three confessions od your choice

16. října 2013 v 3:58 | beautiful sick mind |  30 day challenge
Myslím, že se tu s něčím nechvalným přiznávám každou chvíli, ale budiž. Je-li to můj dnešní challenge úkol, pokusím se vymyslet něco obzvlášť pikantního.

Když mi bylo 14, kradla jsem s kamarádkama u vietnamců dámská tanga =D. Dobře, tohle není nijak šokující, ale přišlo mi to celkem vtipný. Do dnes vydím tu doběla naštvanou vietnamku, jak drží jednu z mých spolupachatelek za vlasy a řve ní něco vietnamssky. I když jsem se tomu hrozně smála a směju se tomu v podstatě dodnes, vždycky jsem kvůli tomu měla hrozně černý svědomí a nemůžu se zbavit pocitu, že jsem se k tomu tehdy neměla nechat dotlačit. Od tý doby jsem už nikdy nic neukradla. Jsem na to asi moc velká poctivka, nebo sralbotka.

Podvedla jsem svého bývalého přítele. Ne jednou, ani dvakrát. Hrozně se za to stydím a nikdy jsem mu to nepřiznala. Cítím se kvůli tomu jako ten největší a nejpodřadnějšíí tvor na světě. Vždycky jsem si ukazovala prstem na lidi, kteří podvádí a jenom z toho pomyšlení, že je někdo něčeho takového schopen, mi naskakovala kopřivka. No, časy se mění. Lidi taky. Já jen doufám, že to bylo poprvé a naposled. Osobně tomu z celého srdce věřím, ale taky se držím hesla "nikdy neříkej nikdy". Člověk se občas dostane do situací, kdy i zdravý rozum selhává.

A poslední, snad ne tolik pobuřující, přiznání. Nejspíš jsem se zamilovala do kamaráda. Nechci si to přiznat, protože si nechci dovolit, aby to byla pravda. A proč vlastně? Protože je malej a hubenej a já bych si vedle něj připadala jako obří stolkilová machna. No nejsem já dement? Proč jenom musím být jedna z těch obětí názoru okolí? Proč mi na tom tak záleží? Navíc mám pocit, že ještě nemám právo se znovu zamilovat. Ještě jsem nedokončila proces truchlení nad předchozím nepovedeným románkem. Na to, jak krátce trval, mě zasáhnul víc než většina dlouhodobých vztahů, které mu předcházely.

Uf a je to. Cítím se teď nějak.. obnaženě. Ale asi to tak má být.


Lenost, prokrastinace, či nedostatek motivace?

15. října 2013 v 16:37 | beautiful sick mind |  Témata týdne
Jedno z toho to určitě bude, nebo možná od každého trochu.
Nemůžu se zbavit pocitu, že se tenhle semestr neskutečně flákám. Je tolik věcí, co bych chtěla, nebo dokonce měla udělat, jen ta realizace trochu pokulhává. Všechno jen rozdělám a nechám ležet ladem.
Tak například už mi tu skoro 14 dní sraší 3 rozepsané články, které prostě nejsem schopná dokončit. Je mi jasné, že nemá cenu Vám tu slibovat že je do konce týdne dokončím, protože mám spoustu další práce, která žadoní o dokončení a blog pro mě momentálně nemá příliš velkou prioritu, i když mi na něm pořád záleží a psát rozhodně nepřestanu.
Leží mi tu asi 5 nesplněných zakázek na výrobky z FIMA, což je věc, kterou si čas od času přivydělávám. Ať už jde o náušnice, přívěsky na klíče, nebo jenom talismánky na ňuchňání při stresových situacích. Motivující je to, že za to zchrastím pár drobných, ale jelikož se mi teď konečně podařio sehnat brigádu, je to spíš pakatel. Ale co si budem povídat, jsem student a každá koruna se hodí.
Taky si od začátku semestru slibuju, že budu zase chodit pravidelně plavat, jako loni, jenomže jsem teď dva týdny marodila a moje nadšení pro věc mezitím nějak opadlo. Však já se ale vyhecuju!
Za tenhle týden mi odpadlo hrozně moc hodin, takže se tím logicky nabízí volný čas, který bych mohla využít ke zpracovávání otázek, či jakékoli jiné činnosti, která zahruje školu. Když si vzpomenu na prvák, tak jsem nevěděla co dřív, pořád jsem ležela v knížkách a stejně jsem skoro nikdy nestíhala. Teď nedělám lautr nic a nějak se svět ještě nezbořil. Je mi jasné, že to skončí tradiční panikou ve zkouškovém období, až zjistím, jak moc vlastně nestíhám.

Tenhle obrázek jsem našla někde na netu a naprosto úžasně znázorňuje můj kreativní proces =D


Co na to víc říct, jsem prokrastinant jako stehno. Jediné k čemu jsem se za posledních pár týdnů odhodlala, je válení se v posteli se seriálem, nebo zapnutým facebookem, nebo neustávající oslavy a všelijaké kolejní pitky.
Ovšem na jednu věc jsem pyšná a to na svůj nový job, o kterém jsem se zmínila již výše. Takže na tom nakonec až tak špatně nebudu, no ne? =))