Bohužel ani tento dnešní úkol nemůžu kvůli zachování anonymity splnit. Tak Vám alespoň poskytnu fotkou někoho, o kom fantazíruju už několik let xD.
No ženský, řekněte samy. Copak to jde, platonicky ho nemilovat? =D
Vím, že takhle by ten článek za moc nestál, tak Vám o svém objektu zájmu můžu alespoň trochu povyprávět.
Vlastně dost dobře nechápu, co se to se mnou za poslední 3 týdny stalo. To je přesně ta doba, kdy jsme se začali pravidelně vídat. A tím pravidelně myslím v podstatě denně. Je to vůbec normální, aby se dva kamarádi vídali takhle často?
Strašně si rozumíme, doplňujeme si navzájem věty, říkáme stejné věci v tentýž moment, až je to občas trochu "creepy". Nejděsivější na tom je ale to, že pokaždé když odejde, mám hned v následující minutě potřebu napsat mu, aby se vrátil. Vlastně jsem ani nepomyslela na to, že by mezi námi bylo něco víc, než je teď. Nazvala jsem to zamilováním, ale je to vůbec to slovo, které vystihuje to, co mezi námi je? Prostě si jen užívám jeho přítomnosti a je mi hezky. V okamžiku kdy odejde, je to jako by odešel kousek ze mě. Když jsem sama, je mi smutno, dokonce se mi chce brečet. Jen tak, bezdůvodně. Nebo jen proto, že tu není.
Možná jenom stárnu a premenstruační syndrom se mnou mává jak s palmou ve větru. Nebo jsem se předávkovala antikoncepcí a teď se mi plaší hormony. Možný je všechno. Každopádně Vám dám vědět, hned jak se opět dostaví zdravý rozum.. jestli vůbec =D
neverbeanother | 
byla jsem vždycky spíš na jiné typy kluků 
však časem sama uvidíš, co se z toho vyvine...
V něčem z uvedeného se poznávám taky
asi jsme zamilované obě ;)
Ale protože "velký holky nebrečej", tak mám vždycky akorát ještě koncentrovanější radost, když se sejdeme.
Tak nakonec ty citečky nejsou úplně na nic ;)