Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Listopad 2013

Fall in love with poet

27. listopadu 2013 v 0:10 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Tenhle víkend byl pro mě vyjímečný. Přesto, že jsem rodičům představovala bezpočet svých "přítelů" tohle bylo jiné. K těm předchozím mě dřív nebo později donutila situace, jelikož jsme spolu neměli kde přebývat a jakožto studenti jsme si nemohli dovolit pokaždé chodit na kafíčka a do kina, muselo se jít k někomu domů, čímž se logicky dostáváme ke střetu s rodiči. Jenže teď? Každý máme svoje hnízdo v Plzni a nebyl žádný důvod k tomu,a by zavítal do mého rodiště. Přesto jsem mu nabídla, jestli by se mnou o víkendu nechtěl jet na koncert mého kamaráda, kterému slibuju už nejmíň dva roky, že si je konečně přijdu poslechnout na živo.
A Tak jsme jeli. Respektive jela jsem jen já. Potřebovala jsem se trochu aklimatizovat a navíc jsem slíbila kamarádce, se kterou se teď vídám jednou za uherský rok, že konečně někam vyrazíme. Původně byla v plánu čajovna. Nakonec se to ale trochu zvrhlo a skončili jsme na místní diskotéce se starými známými, které jsme potkaly v oné čajovně. Výsledek byla naprosto masakrózní opice následovaná ještě masakróznější kocovinou. A jako součást balení obrovská modřina mezi očima, protože jsme v opileckém rauši uspořádali ledovou bitvu a jeden mi vysloužil přezdívku "poslední jednorožec" =DD.
Představa, že v tomhle stavu musím jet za babičkou, tátou a pak ještě vyzvednout milého na nádraží mě málem položila na lopatky =D.
Nakonec jsem to zvládla z grácií a kdybych se sama dobrovolně neprozradla, tak by snad ani nic nepoznal. Až na mojí zjevnou spánkovou deprivaci. Hned jak jsme dojeli k nám domů, mamina z něco nenápadně tahala info alá křížový výslech, ale nezdálo se, že by ho to vyhodilo z kolejí, což jsem oceňovala, jelikož moje máti je něco jako moje ukecanější verze, jestli je to ještě vůbec možné.
Celý den jsme strávili (v mím případě regeneračním) relaxem a večer jsme vyrazili na koncert. Když jsem ho protahovala uličkami mého rodiště řekl něco, co mě přimělo cítit známé motýlky v podbřišku.

"Procházka cizím městem je jako tanec. Jeden musí toho druhého vést."

Když jsem usínala v objetí se svým milovaným básníkem, měla jsem nutkavou potřebu říct mu ta dvě slůvka, ale pak jsem si řekla, že na to je ješta času dost. Mimo to jsem si vnitřně slíbila, že tentokát to neřeknu první a už vůbec ne, pokud si tím nebudu stoprocentně jistá. Z toho už jsem se doufám poučila..


Mám svůj cíl

22. listopadu 2013 v 0:12 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Když jsem si v pondělí přečetla téma týdne, spíš jsem se pousmála při představě další lechtivé povídky, která se mi pomalu začala rodit v hlavě, ale všechno se díky mé praxi převrátilo vzhůru nohama, jelikož jsem díky ní začala prsa vnímat spíš jako zdroj obživy pro maličkaté drobečky, o které se momentálně starám.

Součástí praxe porodní asistentky jsou dva týdny na neonatologickém (novorozeneckém) oddělení. Což je pro mě žalostně málo, jelikož mám už teď pocit, že bych tam nejradši zůstala napořád. Je hrozně uspokojující vidět ty malé uzlíčky spokojeně spinkat pod vaším dohledem a učit maminy jak s nimi zacházet. A ten pocit, když k vám vzhlížejí jako k někomu, kdo jim pomůže všechno zvládnout a připravit se na roli matky. Nic není automatické a všechno se musí naučit a není nic lepšího, než oboustrané uspokojení, když se nám společnými silami povede nějaký pokrok. Ať už se jedná o kojení, nebo koupání.
http://i.iinfo.cz/rs2/164/kojeni-16.jpg
Ještě nikdy jsem nezažila tak naplňující pocit. Poprvé v životě mám pocit, že konečně vím, kam směřuju a jaký je můj životní cíl. Budu novorozenecká sestra!!

Btw. tolik prsou, jako mně za tenhle týden, se nepodaří vidět ani tomu největšímu playboyovi v okolí =D.

Podezřele hladce

19. listopadu 2013 v 17:46 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Konečně mám zas trochu času věnovat se blogu! Už jsem měla příšerné výčitky, jak to tu zanedbávám. Jenže poslední dobou toho bylo nějak moc najednou.
Zápočty, učitelé navíc začínají hrotit s bakalářkou a to jsem teprve ve druháku! O víkendech práce a když jsem se přeci jen utrhla, abych se jela podívat domů, vypadalo to spíš jako tour de family, kdy jsem celý víkend obíhala rodiče, babičky a ostatně všechno příbuzenstvo, které se domáhalo mojí přítomnosti.
Navíc mě teď ještě zaměstnává nový vztah, kterému se snažím věnovat každou volnou chvilku, která se naskytne.
A jako poslední věc, která mě zaměstnává je naprosto úžasná knižní sága, kterou mám půjčenou od kamarádky, takže se jí snažím přelouskat v rekordním čase, abych to stihla do konce praxe (resp. začátku zkouškového), protože pak na to nebude čas a nechci to u sebe držet nějak dlouho. Sama nesnáším, když někomu něco půjčím a on mi to vrací půl roku (ne-li déle =/)
http://www.mfantasy.cz/wp-content/uploads/2011/07/sukuba-1-trapeni-view.jpg
Každopádně teď už mám relativně volnou ruku, takže se s vámi alespoň podělím o pár událostí, které se udály během mé spisovatelské nepřítomnosti.

Zápočty mám hotové! Heuréka! Teda krom jednoho, na který se ovšem máme dostavit až ve zkouškovém období, jelikož je doktor příliš zaneprázdněný, aby nám poskyt termín v zápočtovém týdnu.
Skoro po dvou měsících, co se pravidelně vídám se svým drahým, jsme minulý týden vyrazili na první rande! =D Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že? Do té doby jsme se scházeli buď jen u mě, nebo u něj, pokud nepočítám, že jsme spolu občas zašli na oběd do menzy. Každopádně první rande se vydařilo =). Šli jsme do kina na "lásky čas". Naprosto úžasnou romantickou komedii s notnou dávkou britského humoru, který sice normálně nemusím, ale tentokrát mi neskutečně sednul =)). Následovala večeře v čínské restauraci zakončené váleníčkem v posteli. Takovou idylku jsem naposled zažila s Nepravděpodobným.
To mě přivádí a další událost. Ve čtvrtek jsem měla jít na poslední akci se spolužačkama, než se rozprchneme na praxi, která trvá šest týdnů a po něm zkouškové, kdy se taky skoro neuvidíme. Nakonec jsem se tam ani neukázala, jelikož se připromenádovala moje spolubydlící s tím, že jí kamarád pozval, aby dělala komparz pro kluka, který točí krátký film, kvůli přijímačkám na FAMU. To by normálně mojí pozornost příliš nepřitáhlo, kdyby nezdůraznila, že tam bude i Nepravděpodobný. Bože, kdy už se konečně poučím!! Dobrá zpráva je, že nakonec nedorazil. Takže jsem si ušetřila výčitky svědomí z toho, že jsem slintala nad jiným klukem, zatímco ten můj si myslí, že jsem na dámský jízdě se spolužačkama.. Nakonec to ale byla fajn akce i tak =)) seznámila jsem se s dalším super človíčkem, se kterým je kopec srandy a objevím se v závěrečných titulkách nadějného mladého režiséra =P
No a poslední věc, co stojí za zmínku je moje praxe. Momentálně jsem dva týdny na novorozeneckém oddělení, kde bych chtěla i v budoucnu pracovat. A musím říct, že je to ta nejúžasnější praxe, na které jsem za dobu svého studia byla. Sestřičky jsou příjemné, snaží se nám vyjít ve všem vstříc a ty miminečka!! Snad nemusím zdůrazňovat, jak moc vyjetá z nich jsem =D. Nejradši bych si jich polovinu odnesla domů po každé směně. Bohužel po dvou týdnech ňuchání novorozeňat budu muset přemístit svoji lokaci na porodní sál, kde budu vlastnoručně odvádět porody. Mám z toho neskutečný strach, jelikož je to ohromná zodpovědnost. Budu mít najednou v rukou ne jeden, ale hned dva životy. Začínám z té představy kapánek panikařit. Ale kdo ví? Třeba jsem přirozený talent =P.
http://hollyonthehill.com/wp-content/uploads/2013/01/baby.jpg

Věčné dilema

18. listopadu 2013 v 6:03 | beautiful sick mind |  Témata týdne
Podle mě je to všechno dáno dobou. Dřív nebyl internet a nikoho ani nenapadlo, že by se díval na film s titulky. Navíc v době dávno minulé nebyla tolik rozšířená angličtina a co si budeme povídat, kdo by si chtěl celý film slovo od slova číst titulky a nechat si utéct polovinu děje, který prostě nestíhá vnímat. Proto dokážu pochopit lidi, kteří mají dabing prostě radši. A neodsuzuju je za to.
Já osobně si myslím, že Češi mají jeden z nejlepších dabingů vůbec. Například slovenský dabing mě upřímně děsí. A to opravdu nic proti nim! I swear!
Co se týče mě, jak už myslím z kontextu vyplynulo, jsem spíš zastánce původního změní. Tedy jedná-li se o angličtinu. Je to hlavně proto, že si díky tomu procvičuju už tak dost zakrnnělou slovní zásobu, která je den ode dne chudší a chudší, což je dáno tím, že jsem na zdravotnické vysoké škole, kde je jazyk všem upřímně u zadnice. Hlavně, že vim kde je musculus transversus perinei profundus.
Ale jsou i situace, kdy se vždy a ráda podívám na dabovaný film. Je to hlavně před spaním, kdy se mi daří vnímat opravdu jen obrázky =D a aby t obrázky dávaly smysl, je dobré k tomu mít srozumitelný zvuk. Ne, že bych na tom s angličtinou byla až tak špatně, ale bez titulků at all si to prostě nedávám. Ne tak, abych si byla naprosto jistá, že mi neuniklo nic zásadního.

Jak jste na tom vy? =))


Události uplynulých dní

10. listopadu 2013 v 9:49 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Vím, že moje omluva je asi to poslední, co by mohlo situaci napravit, ale přesto: Omlouvám se, že jsem skoro dva týdny nic nenapsala. Jsem si toho naprosto vědoma, kajícně se před vámi plazím a prosím vás, aby jste ještě zvážili mé úplné zavržení =D. Dobře tohle bylo trochu melodrama.

Důvodem mé náhlé absence byl nejspíš můj "manžílek" (za což mu rozhodně nedávám vinu, jelikož to byl právě on, kdo mi dával inspiraci v mých poslednch výtvorech). Bohužel, jak jste již mnozí mohli zjistit, nejsem úplně mentálně stabilní člověk a často se dostávám do situací, kdy si prostě nedokážu ujasnit, co vlastně chci. Jako právě teď.
Nepopírám, že jsem teď šťastná jako blecha, že to se mnou právě můj zmiňovaný "manžel" nevzdal a do poslední chvíle dával šanci mé rozházené hlavince, aby si vybrala jeho. Těžko říct, jestli se mu čekání na mě vyplatilo. Rozhodně dosáhl svého cíle tím, že jsem dala zelenou našemu vztahu, který je momentálně ještě v plenkách. Ale o tom všem se ještě hodlám zmínit v dalších dílech povídky "Just another broken heart".

Hlavním problémem je pan nepravděpodobný, který mi neustále straší v hlavě jako nějaká noční můra. Ten je ale bohužel zaneprázdněn jeho novou přítelkyní a já jsem mu totálně u řitního otvoru. A jestli ne, tak se mu to alespoň daří bravůrně maskovat naprostou ignorací. Myslím, že můžu považovat za úspěch, že se mi vrátilo alespoň oblečení, které jsem u něj v létě nechala, které nechal poslat po mé spolubydlící.

Tohle bude ještě běh na dlouhou trať.. držte mi palce ;) =))