Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Březen 2014

day 03 - a song that makes you happy

29. března 2014 v 12:30 | beautiful sick mind |  30 day song challenge
Tenhle song si o to prostě říká, co? =D Hned jak jsem ho poprvé slyšela, úsměv mi naskočil skoro automaticky. Takže není žádné překvapení, že ho teď mám i jako vyzvánění na mobilu. Pokaždé, když mi někdo zavolá, hned se mi tím zlepší nálada (pokud ho zrovna nemám na tichý režim =P). Dokonce se mi stalo, že mi jednou začal telefon zvonit v tramvaji a partička lidí v mojí bezprostřední blízkosti nahodila úsměv spolu se mnou =)). Je to prostě silná záležitost =P ;)

Lemra líná

23. března 2014 v 11:31 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Jsem zavrženíhodná blogařka! =(( Vážně jsem měla v plánu napsat nějaký úžasný článek, který vás vyloženě položí, ale z plánu nakonec sešlo, protože jsem naprosto neschopná dokopat se k jakékoli kreativní činnosti. Vlastně k jakékoli činnosti, která by měla nějakou materiální hodnotu, nepočítám-li reflexi na namátkové video porodu na internetu, což byl úkol na psychologii minulý týden.
Zadání mi leželo v emailech samozřejmě až do chvíle, kdy mi hořela koudel u zadku a vzpomněla jsem si, že to musím odevzdat následující den zrovna když jsme se s drahým ukládali ke spánku. Samozřejmě mě ujistil, že mu nevadí, když si půjčím jeho počítač a nacvakám to na něm. Asi vás nepřekvapí, že to dopadlo tak, že jsem nakonec v půl dvanáctý seděla u počítače s obříma Otíkovskýma sluchátkama, protože drahý málem dostal infarkt ze zvukového projevu a to ani neviděl obraz =D.
A co, že jsem teda za poslední tři týdny nečinnosti dělala? Nerada to přiznávám, ale krom čučení na chirurgy (což je teď moje nová droga) a čtení hromady fantasy knížek, které jsem si nabrala od mojí bibliofilické kamarádky, jsem neudělala zhola nic. A to jsem měla takové ušlechtilé plány!
Chtěla jsem si chtěla načíst nějakou bakalářku, abych měla alespoň nějakou představu, jak tu svojí vlastně pojmu, jelikož se neúprosně blíží konec letního semestru a dle doporučení naší vedoucí ročníku bychom měli mít do konce druhého ročníku alespoň jednu schůzku s naším vedoucím práce a přeci jí tam nemůžu nakráčet s holou prdelí a říct jí, že vlastně kromě tématu nic nemám. Minimálně musím dát dohromady rešerže a hlavní cíl práce. Metodiku za mě bohužel rozhodlo moje téma, jelikož s tématem "vícečetné těhotenství" můžu dát kvantitativnímu výzkumu sbohem. A já tak nesnášim nimrání se v kecání o pocitech! Ta představa mě už předem děsí. Ne, že bych nebyla empatická. Ráda si poslechnu stesky pacientek a moc ráda jim poskytnu pomoc, pokud je to v mých silách, ale že bych na tom musela stavět výzkum, se říct nedá.
Pak jsem se chtěla začít zlehka učit gynekologii a internu, aby mě to potom nevyoutovalo ve zkouškovém, ale myslíte, že jsem se na to jen podívala? No samozřejmě, že ne. Jelikož jsme každý semestr měli minimálně jeden předmět, ve kterém nás strašily průběžné testíky, či zkoušení, jsem si flákáníčko prostě nemohla dovolit, ale letos se to vypnutí mozku prostě nabízí. Jen mám obavu, že se mi ho už nepodaří znovu nastartovat =D.
Slibuju, že do konce týdne snad napíšu něco plodnějšího, ale dneska ze mě prostě nic lepšího nevyleze ;).

Mimo civilizaci

5. března 2014 v 17:08 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Tak se Vám zase po delší prodlevě hlásím, jen abyste věděli, že jsem pořád mezi živými a našla jsem opět ztracenou chuť k psaní, takže Vás mohu potěšit zprávou, že se opět pracuje na nové kapitole Nepravděpodobného.
Bohužel přes týden není tolik času a jak už název napovídá, minulý víkend jsem strávila v lesích kdesi na Vysočině.

Bohužel rozjímání v přírodě se nijak zvlášť nekonalo až na sobotní dvouhodinovou procházku a kuřpauzy v rámci zachování alespoň zbytku kyslíku v chatě, kde už bylo tak dost nedejchatelno díky zodpovědnému firemanovi, který po vzoru prapředků ujal udržování ohně v krbu.

Ale zpět k tomu, jak jsem se tam vůbec dostala. Nevím, jestli jse tu už zmiňovala, že se každoročně koná několik akcí za účelem příšerný (někdy i několikadenní) ožíračky s vedoucíma s tábora, na který jsem dřív jezdila, než mě hlavní vedoucí a zároveň majitel tábora bůhví proč vyrazil. Každopádně k utužování vztahů i mimo tábor se vždycky nějaká příležitost najde. Obzvláště jde-li o pobyt s kamarády na konci světa se značným množstvím alkoholu. Takže jsme si pronajali chatičku od Plzně vzdálenou cca 6 hodin cesty autem, což mě málem zabilo. Zdárně jsme za pomoci Helmuta (GPS navigace) dorazili do cílové stanice, jak jinak než poslední. Takže všichni ostatní už byli zpola naložení do lihu a balili první dávku, čehož jsem se s potěšením zdržela, jelikož moje poslední zkušenost s trávou skončila tupým civěním do stěny, dokud jsem neodpadla.

Můj milovaný abstinent měl zřejmě slabou chvilku, takže se během ní zrumoval do neidentifikovatelného stavu a tak jsem s ním solidárně zallehla už kolem jedné ráno, zatímco ostatní pokračovali v krasojízdě skoro do pěti. Zatímco drahý odpadl prakticky okamžitě, já čuměla do stropu a přemýšlela nad nesmrtelností chrousta.

Druhý den se naše dvě hostitelky chopily iniciativy a vymyslely pro nás vystřízlivující program v přírodě, zahrnující túru po fáborkách a plnění úkolů typu natočte krátký film na téma Záhada Blairwitch a vyfoťte každého člena skupiny v póze znázorňující následující: miluju stromy a volný jako pták. Škoda, že to nemůžu v rámci zachování anonymity postnout, protože vám zaručuju, že byste umřeli smíchy =D.

Druhý večer probíhal ve stejném duchu, pouze přibylo hraní aktivit a pantomima na hádání filmů, u které se mi málem odporoučela bránice. Bohužel už od předchozí noci mezi mnou a drahým přetrvávala dosti zvláštní nálada a tak jsem opět zlezla v brzkých hodinách. Navíc jsem začala trpět ponorkovou nemocí, protože co si budeme povídat, 10 lidí a dva psi v jedné místnosti, to je prostě trochu moc i na mě.

Rozhodně mohl ten víkend dopadnout líp, ale přesto jsem ráda, že jsem na chvilku vypadla.