Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Květen 2014

Praxe (ne)zdárně u konce

29. května 2014 v 23:28 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Tak jsem se konečně dobrala konce praxe. Tentokrát to nebylo tak hrozné jako loni, dokonce jsem se párkrát přistihla, že se tam v podtstatě těším! A to dokonce i za těch okolností, že jsem vstávala v nelidskou hodinu a nedostávala zaplaceno. Popravdě řečeno se můj názor na zdejší fakultní nemocnici otočil o 180 stupňů. Nevím, jestli je to tím, že už nejsem takovej zelenáč, jako jsem byla v prváku, nebo tím, že jsem se přestala tolik ostýchat. Sestřičky byly milejší, svěřovaly mi mnohem více úkolů a dokonce mi přišel děkovný e-mail od jedné maminky, co jsem s ní byla u porodu! To byla ta nejkrásnější odměna ze všech =). Navzdory tomu všemu jsem měla hroznou smůlu na porody a většinou jsem se kvůli patologiím k finální části porodu ani nedostala. Takže z toho byl absolutní propadák. Za 4 týdny na porodním sále jsem ukořistila ubohých 5 porodů =(. Bohužel u nás ve škole se jede na kvantitu, takže musím do státnic nahnat 40 porodů a to se současnými jedenácti porody půjde dost ztuha. Takže to vypadá tak, že teď budu chodit odvádět porody na zavolání ve zkouškovém. Samozřejmě mimo povinnou praxi a ve svém volném čase. No co.. úsměv a mávat! =D Přece se z toho neposeru =P.
Mimo to mě teď čeká zkouškové, takže se mi mimo stres z nedostatku porodů přidá ještě ten studijní. Navíc můj drahý už finišuje s bakalářkou, takže je pořád zahrabaný v knížkách. Do toho ještě chodí do práce, připravuje se na zkoušky, státnice a přijímačky na magisterskou nástavbu, takže společného času je jen po málu =(. Takže nezbývá než zatnout zuby a nějak to všechno přečkat. Přeci jen už je přede mnou poslední rok a když jsem to dotáhla až sem, dotáhnu to do konce! =) A co se týče milého- jsem skálopevně přesvědčená o tom, že i přes krušné chvíle nás nic a nikdo nerozdělí =).

day 07 - a song that reminds you of a certain event

25. května 2014 v 23:05 | beautiful sick mind |  30 day song challenge

Nejzajímavější na tom je, že na jsem na téhle události v podtstatě ani nebyla. Teda vlastně byla.. tak trochu ve stadiu embrya =D. Takhle písnička totiž hrála na oslavě svatby mých rodičů. A vím to proto, protože jsem se jako malá hrozně ráda koukala na video, kde mamka s taťkou tancují právě na tuhle písničku. Obdivovala jsem maminku, že vypadá jako princezna =). A pokaždé, když tuhle písničku slyším, spojí se mi to přesně s touhle událostí =). Škoda, že už jsou naši 2 roky rozvedení =/.

day 06 - a song that reminds you of somewhere

12. května 2014 v 10:50 | beautiful sick mind |  30 day song challenge
Tak v tomhle případě to byla naprosto jasná voba! Tuhle písničku mám spojenou s táborem, kam jsem dřív každoročně jezdila, jelikož tahle písnička vždycky hrála při večerce. Ačkoliv mi okolnosti nedovolily nadále tam jezdit jako vedoucí, už navždycky to pro mě zůstane srdeční záležitostí.
Naštěstí každý rok, někdy i několikrát na různých místech pořádáme srazy s lidmi z tábora, takže mi to alespoň není tolik líto. A co je na tom nejúžasnější, díky těmhle srazům jsem se seznámila s mým manžílkem =)). On totiž začal jezdit na tábor přesně ten rok, kdy je jezdit přestala, jelikož jsem byla na dítě už moc stará a na vedoucovskou pozici jsem podle hlavního vedoucího neměla ty správné kvality (lidově řečeno, prostě si na mě zasednul =D).

Tak to je asi všechno. Užijte si poslech ;)

Střípky mezi rutinou

12. května 2014 v 10:27 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Tak jsem zase tu, abych se s vámi podělila o některé ze zážitků, které jsem neměla čas hodit do placu v čase mé blogové absence. Takže bych si dovolila takovou stručnou rekapitulaci uplynulého dění =).

Zápočty mám úspěšně za sebou bez ztráty kytičky a dokonce jsem stihla i první konzultaci kvůli bakalářské práci. Sice si ani teď moc nedokážu představit, že budu už za necelé dva měsíce psát něco tak rozsáhlého, ale při nejmenším se mi podařilo podařilo vymyslet celkem realizovatelný koncept, který se dokonce zamlouvá i mojí vedoucí práce, což je myslím základ úspěchu. Zatím je to dost nejasná představa, ale mám v plánu to trochu více rozpracovat, až budu mít po zkouškách a seženu vhodnou respondentku pro výzkum.

Hned po zápočtech jsem si naordinovala den volna se svým milovaným před dalším náporem učení, jelikož jsem si opět naložila plno předtermínů, které jsou ještě ke všemu v období praxe a co si budem povídat- když člověk přijde domů po dvanáctce, je rád, že v klidu padne za vlast a učení hodně rychle letí do kouta.
Původně jsme spolu chtěli vyjet na Matějskou, jelikož jsem tam nikdy nebyla a zbožňuju tenhle surový druh adrealinu. Bohužel nám počasí zrovna nepřálo a tak manžílek vymyslel dokonalý plán B a rozhodl se potěšit mého vnitřního čokoholika tím, že mě vzal do muzea čokolády! Pokud existuje nebe na zemi, tak je to právě tam! =D Potom co jsme potěšili chuťové buňky jsme se rozhodli vyzkoušet 4D kino na Smíchově. Přestože to byl perfektní zážitek a bylo to něco opravdu originálního, asi bych do toho znovu nešla, jelikož po polovině filmu moje krční páteř odcházela z kina. Každopádně Noe u mě zabodoval a dokonce i slzička ukápla, ačkoli mé drahé polovičce se film zdaleka tolik nelíbil.

Z Prahy jsem se jela podívat po měsíci domů, jestli moje rodné Prdelákovice ještě stojí. Bohužel jsem měla tušit, že se na mě sesype půlka příbuzenstva, aby mi popřáli k narozeninám, takže z plánovaného klidného víkendu nebylo nic. Ještě v neděli jsem se zpakovala a vyrazila opět směr Plzeň a jelikož se u nás na volno o svátcích nehraje, strávila jsem velikonoční pondělí na praxi. Popravdě mi to ani tolik navadilo, jelikož jako zatvrzelý ateista považuju Velikonoce za nejstupidnější svátek ze všech. Tohle fakt mohl vymyslet jenom chlap- nechat se řezat a ještě za to dávat odměnu. To tak! A co se usychání týče, po menopauze uschne každá- pomlázka, nepomlázka =P.
První dva týdny jsem strávila na oddělení šestinedělí. Jinak řečeno, zabila jsem 80 hodin života pro nic za nic. Vopruz nad vopruzy. Ale projít jsem si tím musela. Teď už válčím první týden na porodním sále a mám na účtě další zdravou holčičku- Isabellku ;)
Mimo to jsem zmákla předtermín na zkoušku z interny, i když to bylo o prsa korejské ženy. Každopádně pokračuju v krasojízdě a příští čtvrtek mě čeká další, tentokrát ze šestinedělí. A jako správného kaskadéra mě neodradí ani fakt, že tam jdu po noční na sále.
Tak to by byly ve stručnosti události uplynulých dní. Doufám, že se teď s psaním tolik nešprajcnu, i když budu zase v jednom kole. Ale pokud bude o čem psát, samozřejmě vás nezapomenu informovat ;).

day 05 - a song that reminds you of someone

6. května 2014 v 0:12 | beautiful sick mind |  30 day song challenge

Tak tahle písnička mi připomíná mladíka, se kterým jsem si poprvé dala frantíka =D. Vidím to jako dneska, jak jsme spolu na tuhle písničku tancovali ploužáka na škole v přírodě =). To bylo všechno ještě tak krásně jednoduché. Nikdo nepřemýšlel nad tím, jestli bude mít vztah s jejich idolem budoucnost, jestli s ním jednou vychová děti a zestárne. Bylo jenom teď a nic víc. Jediná starost byla, jestli to bude vždycky tak mokrý.. =D.

Zlobivá jednadvacítka

5. května 2014 v 23:51 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Jsem zlobivá holka! Nicméně mi to prochází..až podezřele hladce. Buď jsem byla v minulém životě světec a nebo si moje prohřešky někde karma syslí pod kobercem, aby je na mě v nestřeženém okamžiku mohla všechny pěkně vytáhnout a nejlíp naráz!
Jelikož jsem teď na psaní neměla čas ani náladu, tak vlastně ani nevím, kde začít. Tak třeba oslavou mých jednadvacátých narozenin.

Nejdřív jsem měla v plánu sedět sama na koleji a litovat se, že se na mě jako každý rok všichni s velkou noblesou vysrali a na oslavu, kterou jsem plánovala všichni buď "zapomněli" nebo si vymysleli hlídání mladších sourozenců, učení na zkoušky, či noční směnu v práci. Prostě jako obvykle.
Nakonec mě ale jedna světlá výjimka, konkrétně jedna má kamarádka, se kterou se znám už od dob krále Klacka, vytáhla na hokejovou bitvu našich studentských řad proti legendám Plzně. Hokej stál za starou bačkoru a tak jsme si koupili u vietnamce flašku levnýho vína, spoustu brambůrek a dalšího velmi zdravého jídla a odebraly se na kolej. Jelikož se její spolubydlící zodpovědně připravovala na test do školy, vyklidily jsme prostor a vesele jsme se obžíraly a opíjely na chodbě. Netrvalo dlouho a přidala se k nám další kamarádka (s další flaškou vína).
Netrvalo dlouho a už jsme se sbíraly na after party v nedalekém klubu, kde sice nebyla ani noha, ale zato tam byla spooousta alkoholu. Nakonec se ukázalo pár kamarádů a velmi ochotně mě zvali na všehochuť panáků, které mi v žaludku udělaly slušnou Bangladéš. Co si budeme povídat, rum a víno není příliš vhodná kombinace, natožpak tequila.. spousta tequily.
Takže jsem samosebou vrhla šavli přímo v tom klubu pod stůl. Jeden z kamarádů mě solidárně vytáhl ven na vzduch a navlíkl na mě svojí mikinu, abych si při drkotání zuby nepřekousla jazyk. Načež se tam ukázal jeden kluk ode mě z koleje s nabídkou odvozu, načež jsem ochotně kývla, přestože dotyčný byl snad ještě víc na mraky než já.
Nakonec se ukázalo, že jeho dopravní prostředek je starý dobrý bicykl, který jsme dobrou chvilku hledali v houští, jelikož dotyčný neměl ani řetez, tak si ho velmi důmyslně schoval v nedalekém křoví. Takže jsem jeho mobilem svítila do křovisek, zatímco on zápasil s větvemi, aby svůj transport osvobodil. Asi nikoho nepřekvapí, že jsme crashovali v podstatě ještě dřív, než jsme se rozjeli. Takže když jsem uviděla v zatáčce přijíždějící noční autobus, milému zlatému jsem jednoduše utekla i s mobilem.
Cestou jsem ještě jak se patří pokřtila autobus a do teď děkuji Bohu, že si toho nevšiml řidič, protože v opačném případě bych asi pokračovala pěšky. Nakonec jsem dojela o zastávku dále, než jsem potřebovala a nevzmohla jsem se na nic lepšího, než volat svému drahému ve tři ráno, že jsem přejela zastávku a že jsem se asi ztratila. Nakonec se mi nějakým způsobem podařilo nějak nastartovat svůj vnitřní kompas a dorazila jsem k manželovi domů. V minutě, kdy jsem upadla na postel jsem usnula a ráno mě čekala snad ta nejhorší kocovina světa. Navíc bylo dost zajímavé vysvětlovat, že jsem přišla v cizí mikině s cizím mobilem v kapse, na kterém ráno zvonil budík, který samozřejmě vypínal můj drahý jelikož já byla ještě v hlubokém komatu.
K mému překvapení nebyl vůbec naštvaný a moje neustálé omlouvání ho spíš pobavilo. Takže z toho plyne, že jsem nejspíš narazila na nejtolerantnějšího muže na světě. Nebo je to opravdu ten pravý =).

Mé zlobění má samozřejmě mnoho dalších kapitol, se kterými se s vámi ráda podělím zase příště ;)