Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Červenec 2014

BONUS- Day 31 - a song that you listen to when you travel

31. července 2014 v 15:38 | beautiful sick mind |  30 day song challenge

Tak jsem se rozhodla, že sem hodím ještě pár bonusových písniček, aby jste se mi tu nenudili ;) =D. Tohle byl zase jeden z úkolů, kdy mi na mysli vyvstala okamžitě jedna jediná písnička. Je to taková ta úžasná pohodovka, která je jako stvořená pro poslech na cestách =). Teda alespoň mě vždycky navodí takovou tu správnou prázdninovou náladičku =). Takže si jí nezapomenu nahrát na play list do letadla =P.

Dreams come true..finaly!

31. července 2014 v 11:17 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Tak jsem se nakonec i já dočkala zdárného konce praxe a můžu si (konečně!!!) začít užívat prázdniny. I když musím říct,
že takhle praxe byla snad úplně nejpohodovější, kterou jsem za ty dva roky, co se mořím na téhle škode, zažila. Sestřičky byly úplně světový, ke všemu mě pustily, chovaly se ke mě slušně, některé dokonce až kamarádsky!
Jedna sestřička mi dokonce přihrála těhotnou paní s dvojčaty, jako respondentku na bakalářskou práci. Ta je mimochodem taky úplně skvělá, hrozně příjemná a milá, takže s ní se ten výzkum bude dělat úplně sám =). Byla chuděrka hospitalizovaná s rizikovýcm těhotenstvím, což mi alespoň umožnilo trochu se s ní sblížit, protože chodila každý den na preventivní přetáčení ozev srdíčka, takže jsme si u toho vždycky popovídaly.
A co se týče mých skills, začínám cítit, že už se v tom tolik neplácám a dokonce už začínám tušit, co dělám! =D Taky jsem měla na čem trénovat! V červenci se s porody roztrhl pytel! Tolik porodů, co jsem nasbírala za dva týdny v téhle miniporodnici, jsem nenasbírala ani ve fakultce. Sice jsem se nezastavila, ale o to mi ty směny rychleji utíkaly. A co je nejdůležitější- teď mě ta práce OPRAVDU začala bavit.
Ale dost o praxi! Teď mám před sebou zasloužené volno a hodlám z něho vyždímat maximum! Hned tenhle víkend se chystám sjíždět Berounku se svou drahou polovičkou a jeho spolubydlícím, který taky bere svou přítelkyni. Chtěli jsme sice,a by nás jelo víc, ale všichni bohužel buď mají jiné plány, pracují, nebo nemají peníze. Berounka sice taky není řeka, kterou bych si vysnila, ale člověk musí brát, co je. Já jsem v prvé řadě hrozně ráda, že spolu vůbec někam pojedeme! Byla jsem smířená s tím, že tyhle prázdniny strávíme víceméně odděleně a o společné "dovolené" jsem ani neuvažovala. O to víc jsem byla překvapená, když mi volal, jestli bych nechtěla jet =). Jedinou obavu mi teď dělá tohle počasí deštného pralesa. Je sice super, že jsou tropický teploty, ale k čemu je to dobrý, když denně naprší 40 mm.. No snad se to ještě stihne do zítřka umoudřit..
Ale tím nekončím! Další týden bych ráda konečně po osmi letech LETĚLA!! Sice jsem měla v plánu jet na dovolenou s kamarádkou, ale nakonec jí finanční situace překazila plány, takže nakonec vycestuju s mojí úžasnou babičkou =). Už jsme učinily definitivní rozhodnutí, že to bude do Řecka, ale to jsem netušila, jakej oříšek bude, vybrat oblast a hotel za přijatelnou cenu! Už jsem to dotáhla tak daleko, že jsem si začala psát pros and cons list.
Zatím vede Kréta- konkrétně město Hersonissos, jelikož je to nejživější centrum zábavy. Navíc na Krétě je spousta památek a možností výletů, což já jako odpůrce každodenního válení na pláži uvítám! Ale co jsem slyšela, tak tam all inclusive program moc nehrotí a spousta lidí se stejně nakonec stravuje mimo hotel, aby ochutnali něco řeckého.
Ale ještě pořád váhám mezi Zakynthosem, protože bych strašně ráda viděla želvy Karety a ony tam pravidelně proplouvají, dokonce jsou tam přímo výlety na lodi, kde se plave mezi nimi =)).
Navíc mám v merku Rhodos, protože tam jsou nejčistší pláže a všichni, co tam byli si to neskutečně pochvalovali. Bože to je dilema! No dneska jedeme do cestovky, tak snad se nám podaří něco najít. Držte palce ;)
http://blog.travefy.com/wp-content/uploads/2013/07/wonderful-beach-hd-wallpaper-nature-amp-landscape-wallpapers.jpg

Všechno zlé je pro něco dobré

30. července 2014 v 10:00 | beautiful sick mind |  Témata týdne
Hip hip hurá! Už je doma! Pro stálé čtenáře asi není potřeba vysvětlovat, ale kdyby se tu přeci jen objevil nějaký nováček- VRÁTIL SE MI DOMŮ MUŽ! A bez mučení se přiznávám, že to byly nejdelší tři týdny za poslední rok!
Depky byly téměř na denním pořádku a musela jsem sama sebe neustále zaměstnávat, protože když jsem se byť jen na pár hodin zastavila, už se mi nad hlavou vznášel bouřkový mrak. Takže jsem byla každý den v jednom kole. Když jsem nebyla v prci, snažila jsem se uklízet, nebo někam vyrazit s pár kamarády, kteří mi v mám rodném zapadákově ještě zbyli. Což mě přivádí k tomu, co na tom všem bylo vlastně dobré. Měla jsem neustále uklizeno, za pracovní zapálení jsem si vysloužila dokonalé hodnocení od mentorek na praxi a ještě k tomu jsem utužila společenské vztahy!
Každopádně se mi konečně vrátil a jel z tábora rovnou ke mně, aby stihl oslavu mamky čtyřicátin! Ani si chudák nestačil zajet domů dát vyprat věci =D. Je to prostě zlatíčko =) Mamka s přítelem zůstali spát po oslavě na chatě a my jsme velice příhodně měli byt sami pro sebe. Doufám, že nikoho nepohorším, když řeknu, že vítací sex je ještě mnohem lepší, než ten usmiřovací! =D =))
Takže pokud máte zrovna teď těžké období, nezoufejte a pokuste se v něm najít i něco dobrého. S odstupem času se všechno zdá tak nějak snesitelnější. ;)

day 30- a song that makes you want to help the world, help the environment, end poverty, help society...

21. července 2014 v 14:13 | beautiful sick mind |  30 day song challenge
Tak lidičky! Jsme u konce mé druhé challenge! Ale nezoufejte, ještě mám v zásobě pár bonusových dnů =D. Každopádně nepochybuji, že objevím nějakou další supráckou challenge, která mi dá inspiraci na další nespočet článků =).
Tak tedy, na dnešní úkol mě napadá jen jedna jediná píseň a to hned královská! Popravdě jsem ji už neslyšela tak půl století, takže tímto děkuji tvůrci této výzvy, že mi ji tímto úkolem připomněl. Vždycky, když jí slyším, tak mi automaticky naběhne husina, že se jí zbavuju ještě zbytek dne. Tak snad se tu najde někdo, kdo si se mnou rád zavzpomíná na krále popu ;).

day 29 - a song from your childhood

18. července 2014 v 22:02 | beautiful sick mind |  30 day song challenge

Tak tohle byla jednoduchá volba, jelikož Jon bon Jovi byl mámina platonická láska, takže jsem na něm byla prakticky odkojená =D. Dodnes si pamatuju, jak jsme na jeho písničky křepčily v obýváku, když byl táta v práci =). Až mě z toho jímá takový příjemná nostalgie =).

Závislá

18. července 2014 v 3:09 | beautiful sick mind |  Real story
Sedím sama v obýváku, máma už dávno zalehla a společnost mi dělá jen nadržená kočka, co se mi neustále tře o monitor laptopu a nastavuje na mě prdel, jako bych se snad nějakých zázrakem mohla transformovat do podoby ještě nadrženějšího kocoura. Musím se přiznat, že tohle její chování je za poslední dobu to jediný, co mě ještě přinutí se usmát. A fakt, že je někdo ještě víc hormonálně nestabilní než já, taky není úplně k zahození. Příroda občas dokáže být krutá.
Vylejzám z postele a plížím se do kuchyně jako zloděj. Po tvářích si razí cestu další dva slané potůčky a já už se je ani nepokouším zastavit. Sedám si na kuchyňskou linku a sahám po mámině krabičce cigaret. Nemůžu uvěřit, že to dělám. Tolikrát jsem mámě vyčítala, že znovu začala kouřit a nadávala jí jak je to nechutný, smrdí od toho celý byt a jak je bezohledná, že mi jako nekuřákovi neustále hulí s tím jejím slavným přítelem pod nos. Jsou tři hodiny ráno, máma spí jako špalek, ale i přesto mám pořád pocit, jako by mě měla každou chvíli načapat. Jediný nesouhlasný pohled na mě vrhá kočka z rohu místnosti.
Jsem troska. Vidět sama sebe cizíma očima, vysmála bych se sama sobě do ksichtu. Další potáhnutí mi přináší zvláštní úlevu, ale ne dost velkou. Nemůžu přijít na rozumnej důvod, proč tu sedím a jako hromádka neštěstí s tím kusem smradu v ruce. Vlastně je tu důvod, ale rozhodně není rozumnej. Prostě jen nemůžu vystát ten pocit, že já se tu každou minutou hroutím nad tím, jak šíleně moc se mi po něm stýská a on si nenajde ani minutu na to, aby mi napsal blbou smsku, že se mu taky chybím? Za celý týden mi od něj přišly dvě smsky ve stylu:

"Promiň zlato, celej den jsem se nedostal k telefonu. Snad zítra."

Slíbila jsem sama sobě, že nebudu žárlit, že nebudu myslet na to, co asi zrovna dělá a kolik holek se okolo něj motá- hezčích, hubenějších než jsem já. Smutný je, že vlastně ani nežárlím na něj, žárlím na všechny, co jsou tam s ním. Baví se a smějou se, celý dny jsou natolik zaměstnaný, že se jim ani nestačí stýskat, protože na to prostě nemají čas.
Možná mu jen podvědomně nemůžu odpustit ten fakt, že věděl, jak moc chci jet taky a kvůli stupidní praxi jsem prostě nemohla. Navíc mi říkal, že nejspíš zůstane v Plzni a bude se připravovat na státnice. Přesto všechno mě tu nechal a odjel tam sám. Zatímco já tu trčím jako kůl v plotě a celý dny vymejšlím první poslední, jak se zabavit, abych nemusela pořád myslet na to, jak moc mě sere to, že si taky neužívám léto jako všichni ostatní.
Děje se toho za poslední dobu tolik a vlastně se neděje vůbec nic. Všechno je pořád kurevsky stejný a možná to je ten důvod, proč si připadám jako dvakrát převařený hovno. Chtěla bych mu to všechno říct, ale nemůžu, protože jediného, čeho se mi od něj za posledních pár dní dostává je těžká ignorace.
Nedokážu potlačit zděšení, ale je na čase přiznat si fakt, že jsem se stala závislou. Závislou na něm- na pocitu, který mám, když je někde poblíž.

Houpačka..

17. července 2014 v 23:03 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Tak nějak se teď cítím. Jako bych byla na obří houpačce a při každém zhoupnutí je to jako by se mi celý svět obrátil úplně naruby. V jednu chvíli se cítím dokonale skvěle a v další skoro propadám depresím a bulim jako malá holka prakticky kvůli ničemu.
Všechna moje špatná nálada v podstatě pramení z toho, že jsem už víc jak dva týdny neviděla mého manžílka. Měl teď poslední dobou plnou hlavu učení na poslední zkoušku, která už jako jediná stojí v cestě jeho připuštění ke státnicím. Navíc se připravoval na odjezd na tábor, kde dělá 14 dní vedoucího. Takže jsem mu chtěla dát dostatek prostoru, aby si stihl všechno zařídit a připravit se na zkoušku, protože na táboře toho prostoru pro učení zrovna moc není. Myslela jsem si, že to bude v pohodě, ale teď mám najednou pocit, že vyskočím z kůže! A můj PMS tomu zrovna moc nepomáhá. Už když jsme se loučili, jsem ze sebe udělala totálního magora, když jsem se kvůli debilnímu návalu hormonů rozbrečela, protože mi zakázal, abych mu napsala dopis, protože by musel jako vedoucí dělat nějaký stupidní úkol před celým táborem.
A výsledek toho všeho? Připadám si jako totální závislák, což přiznám jedině tady, protože nechci být jedna z těch holek, co visí na svém příteli jako klíště a nedokáže ho spustit z očí ani na pitomý tři týdny. Hádám, že jsem si prostě asi moc zvykla na to, že se vídáme každý den. Takže můj den posledních pár dní vypadá asi tak, že přijdu z práce, na dvě hodiny vytuhnu, protože vstávání ve čtyři ráno není zrovna moje parketa a pak po večerech čumim na dojemný filmy a bulim u nich jako malá holka, protože nemůžu usnout před jedenáctou. Vlastně si celkově všímám, že mě poslední dobou rozbrečí každá prkotina. Tuhle jsem brečela u dokumentu o slonech, protože jedno slůňátko nezvládlo dojít k napajedlu a umřelo.
Ale aby jste si nemysleli, že celé dny jenom sedím doma a lituju se. V podstatě si prázdniny i přes to všechno skvěle užívám, ačkoli chodím na praxi, takže mi prázdniny jako takové ještě ani nezačaly. Snažím se každý den alespoň na pár hodin vypadnout z baráku s kamarády, co mi v tom našem zapadákově ještě zbyli (už abych byla zpátky v Plzni!). Dost často jezdím s Leničkou na místní koupaliště, kde nově zrekonstruovali volejbalové hřiště na beach a s pár dalšími lidmi pořádáme takové sranda turnaje a ačkoli to moje plácání stojí za starou belu, celkem mě to baví =). A když je ošklivo, tak to jistí čajka, nebo pár dalších místních podniků, které kupodivu ještě za něco stojí.
Dost často jezdím za babičkou, kterou přes semestr dost zanedbávám, jelikož nejezdím domů moc často a když jo, tak na obíhání všech příbuzných nezbývá moc času. A taky se snažím využít času s mamkou, abychom v rámci mezí posílili náš vztah po rozvodu s taťkou. Navíc nám teď nepřekáží její přítel, kterého mimochodem nemůžu ani cejtit, protože teď maká v Rakousku a jezdí domů (bohudík) jen na víkendy, které tráví většinou (2x bohudík) společně u jeho rodiny na vesnici. Co se týče našeho vztahu s taťkou, tak ten dost pokulhává, jelikož je teď pořád pryč se svou "novou rodinou". Minulý víkend se vrátil z dovolené v Itálii a příští týden zas odjíždí do Chorvatska. Samozřejmě, že mi nabídnul, abych jela s nimi, ale jeho milovaná (kterou nesnáším o nic méně než mámina amanta) si příhodně domluvila dovolenou na červenec, kdy jsem já zaručeně zapikaná. Jak nečekané..
Takže shrnu-li všechno dohromady, není to nakonec tak špatné, jak jsem si myslela, že bude. Musím to brát realisticky a smířit se s tím, že tyhle prázdniny nebudou asi ty nejlepší, ale ani ty nejhorší. Každopádně jsem se rozhodla, že z nich vytřískám, co nejvíc to půjde =).

day 28 - a song that makes you feel inspired and creative

9. července 2014 v 14:00 | beautiful sick mind |  30 day song challenge
Tak nějak nevím o tom, že by mě nějaká písnička kdy inspirovaa k nějaké kreativní činnosti jako takové. Samozřejmě, že mě hudba už několikrát inspirovala, ale že by jen jedna píseň přinášela nikdy nekončící tok inspirace? O tom jsem nikdy neslyšela ;). Každopádně, vždycky když tvořím, pouštím si k tomu jeden z několika sáhodlouhých seznamů hudby v mém počítači, takže jsem zvolila hned první, co na mě vykoukla a myslím, že se výběr celkem povedl, i když se jedná o starší kousek =).


Láska je láska..

7. července 2014 v 21:55 | beautiful sick mind |  Témata týdne
...když chodí holky s holkama, kluci s klukama- už i Lucka Bílá to tenkrát věděla. Za posledních desítek let se pozice geyů a lesbiček otočila doslova o 180. Dříve se museli schovávat, tajit svou orientaci a o dětech si mohli nechat jen zdát. V dnešní době uzavírají registrovaná partnerství, vesele adoptují dětičky a stejně jsou nespokojení. (Po téhle větě očekávám vlnu "hejtů".)
Nespravedlnost vidím jen v tom, že lesbičky si děťátko celkem bez problémů pořídí, ale co mají dělat homosexuální tatínkové? Ti si svoje bejby jen těžko odnosí. Každopádně bych moc ráda viděla, jak dětičky ve školce vysvětlují ostatním dětem, že nemají tatínka, ale dvě maminky. Nehledě na to, že dítěti opačného pohlaví bude dříve nebo později chybět dospělý vzor, což vám potvrdí každý vývojový psycholog. Taky dost dobře nechápu, proč od dvou geyů všichni odvrací pohled s výrazem nechutenství a z dvou cucajících se lesbiček se můžou všichni posadit na prdel.
Přes to všchno můj postoj k homosexuálům není zcela vyhraněný. Abych to uvedla na pravou míru, mám několik kamarádů geyů, které mám moc ráda a jsou to úžasní lidé. Dokonce se znám i s několika lesbami, ale kamarádkami bych je rozhodně nenazývala, ale těžko říct, jestli to nějak souvisí s jejich orinetací. Pointou je, že netvrdím, že jsou o něco méně lidé, než my heterosexuálové, ale nemůžu se zbavit pocitu, že je to prostě proti přírodě. Kdyby se jakýkoli živočišný druh na světě najednou rozhodl, že bude homosexuální, zkrátka a dobře by vyhynuli. Toť můj skromný názor a klidně si mě za něj ukamenujte.

Vliv doby na táborové hrátky

6. července 2014 v 22:15 | beautiful sick mind |  Témata týdne
Nedávno jsem na blogu čili chilli četla jeden moc zajímavý článek, kde několik dlouholetých vedoucích z letních dětských táborů psalo své zkušenosti s tábory v dnešní době, což mě inspirovalo k mému dnešnímu článku.

Pamatuju si, když jsem jezdila na tábory já. Všichni jsme spali ve stanech, kde pod postelemi rostla tráva a občas si tak v poklidu chroustala myška zbytky od sušenek, co sem tam zapadly, kam neměly. Krom nejmenších prcků měl každý minimálně jednou za tábor službu, která zahrnovala naštípání dříví, rozdělání ohně v krbu, ohřátí vody na nádobí a pro oddíl, co se měl koupat. Dále seškrábání zbytků do kýblů, které se vozily na nedalekou farmu pro prasata, umytí nádobí a setření stolů v jídelně (což byly dva obří stany).
Koupali jsme se po dvou v kožené boudě s dřevěnou podsadou, kde byly dva lavory, kam jsme si vylili kýbl vařící vody, který jsme vyfasovali od služby a hadicí vedouc ze studny jsme si naředili vodu na přijatelnou teplotu. Problém nastal, když jsme to s tím ředním přepískli, protože víc jak jeden kýbl na osobu nepřipadal v úvahu. Další třešničkou na dortu byla střecha, která byla jen ze síťovky, takže když počasí nepřálo, nejen že šíleně profukovalo, ale navíc na vás zezhora pršelo.
Když byly k obědu brambory, všechny oddíly se shromáždily u tábořiště a solidárně jsme všichni poctivě škrábali. Totéž platilo se strouháním mrkve na salát.
Každý den jsme měli celotáborovku a nikdo se ani neodvážil říct, že to se mu dělat nechce, nebo že ho tohle nebaví. Zdravá soutěživost nám nechyběla, i když o žádnou velkou výhru nikdy nešlo. Většinou to byl diplom a sušenka pro každého z oddílu.

A jak to vypadá na táboře dneska? Stanové tábory už zdaleka tolik nefrčí a Děti, co přijedou na tábor jsou znuděný, na práci nešáhnou a celý den by nejradši zevlili u chatek a poslouchali hudbu z předražených mobilů. V tom lepším případě udělají, co jim řeknete, ale nedej bože, abyste po nich chtěli, aby se nějak aktivně zapojili, nebo nějakou aktivitu dokonce sami vymysleli!
Každý den jim volají vystrašení rodiče, jesti se bobánci mají dobře, nic jim nechybí a jestli jsou na ně ostatní děti a HLAVNĚ vedoucí hodní. Běda jak si milé dítě postěžuje, že je na něj vedoucí zlej, což většinou zahrnuje zakazování kouření v lesíku a požadování nějaké fyzické aktivity. To je hned oheň na střeše a naštvaní rodičové volají na vedení tábora, jak je možné, že je jejich miláčkovi křivděno. A kdo to nakonec odsere? No samozřejmě, že vedoucí.
V těch bohem opuštěných končinách, kde není signál buď propadají panice, nebo neváhají vyběhnout na nejbližší kopec, kde sem tam nějakou čárku zachytí.
Ale abych nekřivdila všem. Občas se objeví i pár dětí, které jsou rády za pár dní mimo civilizaci, bez telefonů, internetů a dalších elektroptákovin. Snad jich bude v příštích letech co nejvíc, pro dobro všech ;).