Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Září 2014

Co dělám špatně?

30. září 2014 v 13:45 | beautiful sick mind |  Dream big!
Tak jsem zase tady s updatem mého snažení. Pokud jste čekali nadšený článek o tom, jak jdou kila dolů sama, asi Vás zklamu.
Na úvod bych chtěla říct, že důvodem rozhodně není, že bych to vzdala a začala zase vesele hodovat na sladkostech a fast foodu, ale moje tělo se zdá být na mé snažení rezistentní. Sice jsem upustila od každodenního cvičení, protože mi už několik zarytých sportovců vynadalo, že cvičit každý den je týrání, pokud jsem nikdy předtím nijak pravidelně nesportovala. Takže jsem se místo toho rozhodla chodit pravidelně dvakrát až třikrát týdně na jumping. A neskutečně mě to baví! Pokaždé, když odcházím z fitka, se cítím nabitá energií a endorfiny mi stříkají ušima. Takže myslím, že s tímhle druhem sportumá moje snažení naději na úspěch.
Tím se dostávám ke zdroji mojí momentální depky. Na chodbě toho fitka je takový ten stroj, co Vám vypočítá výšu, váhu, BMI a dokonce i index tuku- tedy procento tuku v těle. Natěšeně jsem se na něj postavila a čekala jsem, že alespoň jedno kilíčko spadlo, nebo budu při nejmenším na stejné váze. Ale chyba lávky! Dokonce jsem ještě kilo nabrala! Jak je to kurňa možný!?
Všechno dělám přesně tak, jak mi to kamarádka (která mimochodem touhle cestou shodila už 17kg) poradila, ale žádný zázrak se nekonal. Prý mám vydržet, že se tělo nejspíš musí na změnu aklimatizovat, než začne hubnout, ale já mám chuť se vším fláknout. To se ví, že to neudělám, ale ty pocity tam někde uvnitř jsou. Taky co bych chtěla za zázrak po třech týdnech, že?
Tak uvidíme, jak se bude situace dál vyvíjet. Příští měsíc se tam půjdu znova přeměřit a jestli se to nehne alespoň v těch tukových položkách, tak jeden z nás poletí z okna. Buď já, nebo ten přístroj. Doufete se mnou, že na to nedojde.

A jak jste na tom s vaším snažením? Podařilo se Vám pokořit nějaký cíl, který jste si nedávno dali?

Den třetí- první věc, která ti přijde na mysl, když na něj pomyslíš

28. září 2014 v 10:21 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Tak to je jednoduché- přece králík! =)) Ta přezdívka k němu neodmyslitelně patři a nejsem jediná, kdo si ho s tímhle roztomilým zvířátkem spojuje. Naši společní přátelé už mě dokonce překřtili na paní králíkovou, takže jestli v horizontu deseti let dojde na děti, nejspíš vrhnu malá králičátka.

Další věc, která k němu neodmysliteně patři je poezie. Jeho šuplík praská ve švech, naplněný všemožnými básničkami na vhodná i nevhodná témata =D. Přítomnost, minulost, budoucnost, pivo, fotbal, zklamání, láska.. Bohužel na to poslední téma za poslední rok přibyla jen jedna jediná a to ho ještě ke všemu překvapilo víc než mě. Když přijde na poezii o lásce, je většinou černá jako nejtemnější hlubina jeho zašmodrchané mysli. S tím jsem se už naučila žit ;).

Třetí a poslední věc je hudba. Neznám člověka s větším hudebním rozhledem a tak rozsáhlou databází textů uložených v mozkových závitech =). Za to nejspíš může ta jeho záliba v poezii. Myslím, že by z něj byl skvělý textař, ale to se nejspíš nikdy nedozvím.

Den druhý- Jaké bylo vaše první rande?

26. září 2014 v 15:44 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Nečekejte žádnou velkou romantiku..bylo to v hospodě. Tenkrát jsem si ještě nedělala žádné iluze o tom, že bychom skončili jako šťastně zamilovaný páreček.
Bylo to někdy začátkem zimního semestru, sotva jsme se znali. Sice jsme už od našeho prvního setkání věděli, že bydlíme 5 minut od sebe, ale ani jednoho z nás nenapadlo, že bychom se někdy chtěli záměrně navštěvovat. Tedy až do srazu našich společných přátel, na kterém jsme se s dopomocí alkoholu dali do řeči.
Já jsem jako vždy, když se napiju, nemohla zavřít klapačku a on mě s trpělivostí poslouchal. Když jsem ho konečně pustila ke slovu, řekl mi, že občas chodí s kamarády sledovat fotbal do pajzlíku, který mám doslova dvě patra pod sebou, takže jsme se dohodli, že se tam třeba někdy sejdeme.
Popravdě se mi ten večer nikam nechtělo. Byla jsem nastydlá, nos jsem měla jako bambuli a hlava mi praskala ve švech. Takže jsem se nadopovala paralenem a chtěla si jít lehnout. Moje spolubydlící byla ale jiného názoru a přesvědčila mě, abych šla s ní a pár kamarády z koleje "na jedno". Takhle to vypadá, jako kdybych sebou nechala snadno manipulovat, ale kdybyste jí znali, tak byste věděli, že jí se těžko vzdoruje. A tak mě napadlo, že bych mohla dostát svému slovu a pozvat ho taky.
Čekala jsem, že dorazí i s kamarády, ale k mému překvapení se zjevil sám. Vzhledem k tomu, že jsem byla jediná, kdo ho znal, skončilo to tak, že jsme se celý večer bavili hlavně spolu. Já jsem seděla nad svým malým pivem asi hodinu, zatímco všichni ostatní už klopili třetí velké.
Jak je známo, paralen a alkohol nejsou moc velcí kamarádi, takže se mi logicky udělalo ještě hůř. Omluvila jsem se všem zúčastněným, ale musela jsem z toho kouřového oparu vypadnout. Bylo mi hloupě z toho, že jsem ho vytáhla a pak ho tam po slabé hodince nechala, tak jsem mu nabídla, jestli se nechce ještě nahoře stavit na čaj.
Navzdory všem očekáváním jsme strávili dalších X hodin sledováním videí na youtube a poslechem možné i nemožné hudby. Mezitím dorazila i moje spolubydla a v pohrouženém stavu usnula, nebo jsme si to alespoň mysleli (ráno jsem samozřejmě dostala céres za to, že jsme ji svým chechotáním neustále budili). Když jsem se podívala na hodiny a zjistila, že jsou tři ráno, bylo mi líto, poslat ho chudáka v brzkých ranních hodinách domů a tak jsem mu nabídla, jestli u mně nechce přespat. Samosebou na koleji není možnost nechat návštěvu přespat na gauči, takže jsme se museli podělit o mou postel.
Tu noc jsem poznala, jaký je to dokonalý gentleman. Spali jsme vedle sebe bok po boku jako v rakvi a za celou noc se mě ani nedotknul. Bála jsem se usnout, abych s tím svým plným frňákem nechrápala, nebo ho nedej bože neshodila z postele, takže jsem spíš jen tak poklimbávala.
Ráno jsem si připadala jako praštěná palicí, ale přesto jsem se rozhodla zanechat v něm dobrý dojem a udělala jsem k snídani vajíčka. Galantně mi poděkoval a konečně se vypravil domů a já se mohla v klidu nadopovat a dohnat spánkový deficit.
O tři dny později lehnul taky. To ho to naše první rande stálo draho..

Den první - kde jsme se poprvé potkali?

24. září 2014 v 23:49 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Tak jsem se konečně dostala do toho správného romantického rozpoložení na psaní mé nové challenge od piuPIU. Račte si povšimnout, že jsem se pokusila navodit atmosféru také novým designem, ale to je jen tak na okraj =D.

Na den, kdy jsme se poprvé potkali si pamatuju naprosto jasně, jelikož to není až tak dávno.
Byl to můj první rok na vysoké škole, první měsíc v novém městě a první cesta vlakem na vlastní pěst. Nutno podotknout, že mám naprostý orientační nesmysl, který se bohužel vztahuje i na orientaci na nádraží, tudíž bych byla klidně schopná nastoupit na vlak na zcela opačnou stranu. Navíc jsem neměla šajn, jak se vlastně dostanu na nádraží, natož pak z něj. Z toho lze lehce vyvodit, že jsem byla nervózní jak stará panna na líbánkách a k tomu jsem táhla tunovej kufr s bůhví čím.
Nainstruovaná od spolužačky jsem se vydala na autobusovou zastávku, odkud měl jet autobus přímo před nádraží. Ten mi samozřejmě ujel před nosem a já celá zpocená, udýchaná nadávala jak špaček.

"Čááu, co je?" vybafla na mě najednou holčina, o které jsem si myslela, že jí mimo tábor, kde jsme se poznaly, nikdy neuvidím. (Mimochodem, dneska je to jedna z mých nejbližších kamarádek.)
"Ten debil mi ujel před nosem!" Ulevila jsem si.
Kámoška se samozřejmě začala smát na celé kolo, což mě ještě víc dopálilo.
"To je tady normální. Pojede další." řekla s ledovým klidem a já myslela, že exploduju.
"No jo, jenomže mě ujede vlak a další mi jede až za dvě hodiny!"
"A v kolik ti to jede?"
"Za čtvrt hodiny."
"To tam budeš do tý doby ještě třikrát prosimtě!"

Jako naivní holce z maloměsta mi nedocházel fakt, že v Plzni nejezdí autobusy jednou za půl hodiny, jako u nás v "Krcálkově" a navíc na nádraží nezajíždí jediný autobus v celém městě. Faux pas..
Nicméně asi za dvě minuty dorazil dlaší autobus, kterým jsme se svezly na kýženou zastávku. Během jízdy jsem se stačila dozvědět, že tu studuje už druhý rok a že je teď na cestě na chlastačku s pár vedoucíma z tábora, odkud jsme se znaly. Díky bohu jsme jely stejným směrem, takže jsem se na ní pověsila jako klíště, protože jsem nikdy nejela vlakem sama, navíc z nádraží, které má víc než dvě nástupiště. Na nádraží se měla sejít ještě s jedním kamarádem (taktéž vedoucím), co tam jede s ní. Pokud nejste úplně zabednění, tak Vám už asi došlo, kdo byl ten zmíněný kamarád.
Kámoška mi ho v rychlosti představila jen jako Králíka, což byla, jak jsem pochopila, táborová přezdívka. On mi podal ruku a představil se mi křestním jménem, které jsem si stejně nezapamatovala =D. Tehdy měl ještě delší vlasy stažené v příšerné gumové čelence alá Milan Baroš před deseti lety a mě při pohledu na něj napadala spousta pojmů, ale "můj budoucí přítel" mezi nimi rozhodně nebyl, zvlášť když jsem tehdy za tím svým měla právě namířeno.


Po našem prvním setkání jsme se pak rok neviděli a znovu jsme na sebe narazili až na dalším táborovém srazu, kam mě sebou dotáhl náš společný kamarád. Díky bohu za to! =))

Jedna jobovka za druhou

24. září 2014 v 17:50 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Dnešek měl být posledním oddychovým dnem, než mi zase začne hoňka okolo školy. Ať už se jedná o učení na průběžné testy, psaní bakalářky, nebo sumírování materiálů ke státnicím.
Vyspinkala jsem se do růžova (jelikož mi odpadly všechny ranní přednášky), nasnídala se, dočetla jsem knížku, kterou jsem si už před nějakou dobou půjčila od kamarádky a začala se pomalu připravovat do školy. Prostě pohodové ráno.
Dokud mi nezavolala mamka, že nám utekla kočka. Brečela do telefonu tak, že jsem jí pomalu nerozuměla, co mi říká. Nakonec se mi ji podařilo trochu uklidnit a přemluvit jí, aby ještě počkala, jestli se náhodou sama nevrátí.
Vzápětí se na mě začaly dobývat holky z vedleší buňky, jestli jsem náhodou neviděla v předsíni někoho cizího, že jim někdo ukradl klíče od pokoje. Hned ve mě hrklo, protože jsem v předsíni nechala mobil, jak jsem předtím telefonovala s mamkou, ale ten si tam v poklidu ležel dál. Nic jiného se taky neztratilo, ale přesto jsme hned šly na vrátnici, aby nám vyměnili zámky. Tam už postávali dva policisté, kteří vyšetřovali loupež ve vedlejším pokoji, kde se jednomu klukovi ztratilo 3500 v hotovosti, mobil a všechny doklady.
Rozum mi to všechno nějak odmítal pobrat. Tohle, že se děje na naší mírumilovné koleji, kde se všichni zdraví na chodbách a vzájemně si půjčují nádobí? Nějak se mi nechce vstřebat ten fakt, že budeme muset zamykat buňku, i když budeme na pokojích. To jsou opravdu tak drzí, že si dovolí krást člověku před nosem, když sedí ve vedlejší místnosti?
Úplně jsem ztratila chut jít dneska na Vítání prváků.. a to jsem si slíbila, že si poslední rok na vysoké budu užívat a vymetat všechny velké akce. Jenže s mou současnou abstinencí by to stejně asi mezi všemi těmi ožraly stálo za starou belu =(. Tak snad se alespoň zítra povede Back to school.

A jak byl Váš den?

Na vlastních nohou

21. září 2014 v 11:50 | beautiful sick mind |  Témata týdne
ČLÁNEK JE PŘIŘAZEN K TÉMATU TÝDNE "UČÍM SE ŽÍT"

Čím víc se blíží konec mých studijních let, tím více si uvědomuji, jak jsem závislá na podpoře rodičů. I když s nimi už dva roky nebydlím a vídám se s nimi také jen zřídkavě, finančně jsem na nich závislá pořád. Měla jsem sice víkendovou brigádu, ale ta mi nevynesla ani na nájem, natož abych se z ní uživila. Navíc mě hned po nástupu na praxi do nemocnice vylili, protože jsem nebyla schopná táhnout dvě práce najednou. Ona ta praxe totiž není až taková sranda. Sice vám za ní nic nezaplatí, ale to neznamená, že se vám vyhnou dvanáctihodinové směny a noční jakbysmet.
Odevšad slýchám, jak to mám jednoduchý, že mě rodiče živí a posílají mi každý měsíc peníze, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli je to až taková výhoda. Bojím se toho, že nastoupím do zaměstnání a rodičovský kohoutek se nadobro zastaví, budu bezradná a neschopná.
Zvláště, když si uvědomím, že půjdu bydlet jak se říká "s holou prdelí". Nehledě na to, že si budu muset pořídit alespoň základní nábytek (o pořizovací ceně bytu ani nemluvě), člověk potřebuje milion dalších serepetiček, které mu jaksi usnadní život a není schopen bez nich fungovat. Jako například žehlička, sušák na prádlo (není-li zorvna po ruce balkon), nádobí a spousta dalších kravinek, které člověk ani nevnímá, dokud není nucen se obejít bez nich.
Takže co z toho vyplývá? Hypotéka na krku, mizivý nástupní plat a absolutní neschopnost hospodařit s penězmi. No to mám teda dobré vyhlídky.
Takže jsem se rozhodla, že si budu pomalu, ale jistě pořizovat tyhle zmíněné serepetičky, abych měla za ten rok alespoň nějakou základní výbavičku a navíc si chci začít psát měsíční výdaje, abych měla přehled. Tím pádem budu mít na očích, co za kolik utratím a budu moct objektivně zhodnotit, kde by se dalo eventuelně ušetřit, až se můj rozpočet seškrtá na nástupní plat.
Zkrátka a dobře se musím naučit žít jako dospělá. Už je nejvyšší čas!


A jak jste na tom vy? Dotují vás rodiče, nebo jste odkázaní sami na sebe?

Hold on!

20. září 2014 v 11:43 | beautiful sick mind |  Dream big!
Občas mi připadá, jako by celé tohle moje snažení bylo tak trochu za hranicí reality.

Nemyslete si, že mi už na mysl nepřišlo, že bych s tím sekla a žila si dál svým spokojeným obtloustlým životem. Napadá mě to každý den, kdy projdu kolem stánku s gyrosem, nebo oddělením cukrovinek v kauflandu.
Cvičení jsem jen zázrakem nezavrhla, i když mě od toho bolí svaly tak, že jsem to ještě nikdy nezažila. Možná je to tím, že jsem ještě nikdy necvičila tak zarytě každý den, nebo tím, že jsem svým neustálým povalováním ztratila i poslední známky fyzické kondice.
Jít si za svým (hubeným) snem je těžší, než jsem si kdy dokázala představit. Je jednoduché o tom mluvit, ale realizace je o moc náročnější.
Každý den musím sama sebe přesvědčovat, abych vytrvala a nevzdala to. Už jen proto, že už nechci být ten slaboch, co vždycky všechno po týdnu vzdá. Tentokrát to bude jiné. Musí být!
Mým snem je nechat se nefotit od Jána Hronského, což je podle mě ten nejúžasnější fotograf všech dob. Jediným problém je to, že tenhle fotograf si potrpí na slečny s velikostí XS, zatímco já jsem momentálně vhodný model spíš pro Saudka.
Navíc bych hrozně ráda nafotila nějaké portfolio s mým milovaným, což se nestane, dokud neshodím alespoň 15 kilo, abychom vedle sebe nevypadali jako David a Goliáš.

Asi předevčírem jsem měla jednu ze svých slabších chvilek, při které jsem mu vyblila všechny moje dlouho potlačované pocity. O tom, jak nerada nakupuju oblečení, jelikož moje velikost kalhot je největší, kterou mají na skladě a jak je mi do pláče, když nás vidím společně na fotkách, nebo v odrazu ve výloze. Vše o mých paranoidních představách, že nás na ulici všichni pozorují a v hlavách jim šrotuje "jak si tak skvěle vyhlížející kluk může nabalit takovou tlusťošku".

2:33 I knew he was out of my league but I didn't know just how much. No-one could understand why we were together, and all of a sudden... neither could I. (My mad fat diary s02e01)

Potom, co si to můj drahý všechno vyslechnul, vypadal mnohem víc zaraženě, než jsem čekala. Popravdě jsem si myslela, že to bude zlehčovat a přesvědčovat mě o tom, že to není pravda, ale místo toho mi setřel slzy s tváří, pohladil mě a řekl "Podívej, jak jsi nádherná..a to neříkám proto, že to chceš slyšet, nebo proto že bych to měl říct. Říkám to proto, že si to opravdu myslím."
A bylo zaděláno! Jestli tohhle není láska, tak pak už vážně nevím, co by to mělo být. Jednou snad v zrcadle uvidím to, co on vidí už teď.

Válka pokračuje! Díl druhý- realizace!

19. září 2014 v 0:25 | beautiful sick mind |  Dream big!
Poslední týden byl hodně vyčerpávající. A to ze stránky fyzické tak i (hlavně!) psychické.

Rozhodla jsem se uskutečnit své fantazie o lepších tělesných proporcích a ne o tom jenom dokola plácat. Nebudu Vám lhát- nejsem zrovna člověk disponující bezmeznou sebekázní a dost ujíždím na sladkostech a spoustě dalších nezdravých (ale strááášně dobrých) jídlech, takže jsem se musela psychicky připravit na spoustu odříkání a zcela změnit své stravovací návyky, které mimochodem stály za starou bačkoru.

Cíle:
Za prvé: Jíst zdravě!
Jooo jídlo je základ. Bohužel. Marně jsem si myslela, že mi pouhé cvičení dopomůže k lepší postavě, ale nakonec mě všeobecné tvrzení, podpořené vlastní nevalnou zkušeností, přesvědčilo o opaku. Pokud tedy nehodlám provozovat sport na vrcholové úrovni, díky kterému bych denně spálila milion kalorií, budu se muset smířit s ústupky v jídelníčku.
Moje dobrá kamarádka zhubla díky změně stravování skoro 17 kilo a to, podotýkám, s minimální fyzickou aktivitou. Dle jejího mínění se ke sportu dokopala tak jednou týdně. To mě přesvědčilo o tom, že to doopravdy funguje.
Bohužel nutno podotknout, že se nejedná o žádnou redukční dietu, ale celoživotní změnu stravovacíh návyků. Když na mě vybalila všechny pravidla, kterými se musím řídit, udělalo se mi z toho mdlo, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím více jsem byla odhodlaná do toho jít.

Za druhé: Začít jíst pravidelně!
Ono se to lehko řekne, ale o dost hůř udělá. Zvláště uvážím-li fakt, že víc než třetinu dne strávím ve škole. Takže jsem se tomu musela přizpůsobit a vydala jsem se na lov krabiček. Když jsem konečně vyřešila transport jídla, musela jsem se naučit oné krabičky něčím (nejlépe večer předem) naplnit. Dřív jsem si koupila po cestě do školy u vietnamce koblihu a k sváče dva rohlíky s balením Goudy a byla jsem spokojená. Bohužel, takhle lehké to už nejspíš nebude.
Navíc jako člověk, který byl zvyklý jíst třikrát (někdy dokonce jen dvakrát) denně, musím neustále myslet na to, abych nezapomínala jíst! Kdybych se totiž měla spolehnout na můj hladoradar, jedla bych poprvé oběd a véču před spaním.

Za třetí: Naučit se nakupovat!
Jen se smějte, ale ona to není žádná prdel! Člověk, kterému je jedno, co jí, prostě sáhne po tom nejlevnějším-logicky. Nebo prostě po tom, co se mu v tom regálu nejvíc líbí. To se ale mělo změnit- tabulky výživových hodnot na mě útočily ze všech světových stran a musela jsem se v tom napřed trochu zorientovat. V čem najdu, dostatek bílkovin? Co má dostatečný přísun sacharidů, aniž by to bylo nacpané cukrem? A co s těma tukama? No nebudu Vám lhát- za týden se ze mě odborník nestal, ale začínám se v tom už trochu orientovat- dost mi v tom pomohla již zmíněná kamarádka.
V prvé řadě se budu muset naučit psát si jídelníček minimálně na tři dny předem a podle toho si psát nákupní seznam. Protože mám-li tohle moje snažení konečně dotáhnout do konce, nakupování stylem- koupím, na co mám zrovna teď chuť- už nebude dál tak dobře fungovat.

Za čtvrté: Zorganizovat chaos v ledničce!
To byste nevěřili, kolik toho za den takové dobře se stravující člověk sežere! Minimálně zelenina mi zabírá půlku ledničky a to se o ní mám dělit ještě s dalšími třemi spolubydlícími! S.O.S.! Takže pokud si nehodlám pořídit privátní ledničku na pokoj, budu se muset naučit neházet všechno jídlo na jednu hromadu.

Za páté: Naučit se zdravě vařit!
Znáte to- když je to moc řídký, prdnu tam trochu mouky na zahuštění. No jo, ale co teď, když je pro mě přeničná mouka tabu? Jak budu dělat omáčky, aniž by to připomínalo polívky? No zahustim to bramborou! Mmch. vážně to funguje!
Mimo tuhle zahušťovací komplikaci budu muset zmodifikovat spoustu dalších receptů, abych byla schopná vařit i něco jiného než brambory s rybou, nebo rýži s kuřecím. Na fitnessguru.sk je spousta úžasných, zdravých receptů, které hodlám v nejbližší době prubnout. Jen kdyby ty suroviny nebyly tak drahé..

Za šesté: Cvičit!
Začala jsem cvičit 30 day shred s Jillian Michaels. Nekruťte hlavou, že jsem se stala obětí davového šílenství- nějak se začít musí a 25 minut denně je minimum, které jsem schopná obětovat. I po té slabé půlhodince jsem splavená jako kůň a bolí mě i svaly, o kterých jsem neměla ani tušení, že je vlastně mám! Ale nejhorší noční můrou jsou lýtka. Nevím, jestli je to tím, že některé cviky provádím špatně, ale bolí mě to tak, že nemůžu slézt schody, aniž bych zamačkávala slzičku.
Ale jsem bojovnice a zatím jsem ještě nevynechala ani jediný den. Tak snad mi to nadšení vydrží i na levelu 2.
Pokud jste o tom ještě neslyšeli a trochu vás to zajímá, více se o tom dozvíte tady.

A jak jste na tom vy? Pokoušeli jste se někdy zhubnout? Povedlo se?

Boyfriend challenge!

13. září 2014 v 15:28 | piuPIU |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Pro začátek bych chtěla poděkovat výborné blogerce piuPIU za nominaci, ale hlavně za to, že tuto challenge vlastnohlavně (myslí se hlavou, ne rukama, to je přece jasný) vymyslela =). Pro dnešek sem dávám alespoň zadání, abyste věděli, na co se můžete těšit. Taktéž doufám, že někoho z Vás osloví a budete v ní pokračovat =).

1) Where did you meet him?
2) How was your first date?
3) The first thing that comes to your mind when you think about him.
4) His favourite food?
5) His greatest hobby?
6) 10 things you love about him the most.
7) 5 things you hate about him the most.
8) How was your first anniversary? Or how you plan it to be like?
9) Things he's great at.
10) Things he's terrible at.
11) The best gift you recieved from him.
12) The best gift you gave him - according to his reaction.
13) Personal nicknames you two use to call each other.
14) Things you have in common.
15) Things you're totally different in.
16) How was your "first time"?
17) Longest time you spent apart?
18) Longest time you spent together?
19) His biggest turn on?
20) His biggest turn off?
21) One thing he does better than you.
22) One thing you do better than him.
23) One thing you would change about him, if you could.
24) One thing you would never change about him.
25) Something you are proud of him for.
26) Does he have any phobias?
27) What are your worst fights about?
28) What position do you usually sleep in?
29) His least favourite food.
30) His least favourite girl characteristic.

Neslavný návrat do školní lavice

13. září 2014 v 15:01 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Vzhledem k povaze našeho studijního plánu jsem zvylá na celkem katastrofické scénáře. Množstvím předmětů a zkoušek počínaje, nedostatkem volného času konče. Navzdory očekávání se třetí ročník nakonec ukázal v lepší světle, než jsem původně očekávala. Těžko říct, jestli je to tím, že nám toho spousta odpadla, protože ne všichni vyučijící (čti lékaři) byli svolní přizpůsobit se našemu na hlavu postavenému systému, díky kterému začínáme o dva, ne-li tři týdny dříve než ostatní fakulty. Nebo je to snad fakt, že mám po dvou letech na vysoké konečně volný pátek? Bůh ví..
Nejvíce jsem se obávala semináře k bakalářské práci, jelikož ho vyučuje moje vedoucí práce a vzhledem k tomu, že jsem jediná z její skupiny, co nenapsala ještě ani obsah teoretické části, jsem čekala pořádnej befel. Ten se ale naštěstí nekonal. Jen mě taktně upozornila, že bych si měla vypracovat alespoň jakýs takýs koncept, který bych jí předala na konzultaci. Jinak řečeno, měla bych na tom začít makat, nebo by se taky mohlo stát, že zahučím do letňáku rovnýma nohama, státnice, zkoušky a praxe na krku a nebudu mít ani řádku. Doufejte se mnou, že k takovému scénáři nedojde a já se konečně chytnu za rypák a začnu něco dělat.
Navíc se začíná naplňovat moje noční můra, při pomyšlení, že za rok touhle dobou bubou se můj životní status změní ze studenta na pracující. Není to až tak dávno, co jsem si tu vylévala srdéčko a stěžovala si, že se mi ještě nějak nechce zařadit do pracovního procesu. Jestli jste čekali nějaký obrat, tak ten bohužel nenastal. Pořád jsem přesvědčená o tom, že je na to ještě brzy. Fakt, že bych měla opustit Plzeň, se mi ani trochu nelíbí a vzhledem k tomu, že tu žádné navazující studium není, budu muset buď na té, či oné straně udělat zásadní ústupky. Takže se buď se smířím s tím, že má studentská léta jsou nenávratně pryč, nebo pomažu šupem do Budějovic. Co si budem povídat, nechce se mi ani jedno.
Když už jsem u těch nočních můr, je třeba poznamenat, že jsem se za ten poslední rok stala jsem se třídním odpadlíkem, který nikam nezapadá. Opět.
Myslela jsem si, že s érou střední školy, kdy byla mou jedinou kamarádkou ukrajinská spolužačka (se kterou jsem vlastne neměla vůbec nic společného a od maturity jsem ji neviděla), tohle moje zavržení skončilo, můžu znovu začít s čistým štítem a najít si konečně kamarády mezi lidmi, které zajímají stejné věci jako mě. Ale chyba lávky.
Připadám si teď snad ještě víc opovrhovaná, než jsem kdy byla. Kamarádky, se kterými jsem trávila prakticky celý prvák se na mě obratem vysraly a teď už jen ve třídě poslouchám, jak jak si tu včerejší sešlost na koleji náramně užily. Nebo ještě lépe sedím vedle spolužačky, kterou vehementně zvou, aby se k nim večer přidala a při pohledu na mě se jen přihlouple usmějí a baví se dál jakoby nic.
Připadá mi, jako bych se vrátila v čase znovu na základku a brečela v kabince na záchodě, protože se na ní vykašlala její BFFka. Nemůžu uvěřit, že jsem tak patetická. To jsem opravdu tak odpudivá osoba, že si nejsem schopná udržet kamarády déle než jeden rok? Nebo je to prostě můj osud být opovrhovaná a zavrhovaná kolektivem, se kterým jsem nucená trávit většinu svého času? Odpovědi na tyto otázky neznám a popravdě si nejsem jistá, jestli bych je byla schopná unést, už takhle jsem dost labilní..
Takže ve zkratce to vidím asi tak, že se zahrabu do učení, zbytek třídy prostě nějak odfiltruju, přežiju poslední rok a budu doufat, že s nástupem do zaměstnání, či dalšího navazujícího studia budu mít větší štěstí. Nebo mi konečně docvakne, co že to kurňa dělám blbě.

A jak probíhal váš první týden školy?