Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Říjen 2014

Podzimní splíny

26. října 2014 v 22:40 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Těžko říct, jestli je to vědomím, že babí léto se svými sluncem prozářenými dny je už na dobro fuč a jediné, co nás v dohledné době čeká jsou plískanice, čvachtanice a nedej bože sníh. Navíc potom, co se přeřídil čas na zimní je tma už v pět hodin a to má člověk pak pocit, že nastala doba temna. I když hodinka spáku navíc je pro spáče jako jsem já vždycky super zpráva.
Letos jsem to bohužel nějak nedokázala plně ocenit a navzdory tomu, že jsem dostala velkorysou příležitost alespoň jeden den nafouknout byť o tu jednu ušmudlanou hodinku, bez lítosti jsem tenhle báječný dárek zmuchlala a poslala do kouta spolu se svým odhodláním cokoliv dělat. Nejen, že jsem celý den prokrastinovala až hanba a na bakalářku ani nesáhla, ale těsně předtím, než jsem měla odejít na jumping a udělat alespoň něco pro své tělo, když už jsem tak hanebně zanedbávala mysl, usadila svou řiťku nadměrné velikosti na postel a pozorovala ručičku hodin tak dlouho, dokud už nebylo příliš pozdě na to, abych stihla začátek.
Zkrátka a dobře, jde to se mnou z kopce. Nic mě nebaví, z ničeho nemám dobrý pocit a i když není nic konkrétního špatně, mám pocit, jako by bylo všechno zahaleno v mlžném oparu. Nejradši bych se zahrabala do deky s hrnkem horké čokolády (samozřejmě takové, po které se hubne!) a nějakou úžasnou knížkou a nevylezla dokud mě tenhle podivnej stav nepřejde. Doufám, že to bude brzo.. =/

Ďábel s andělskou tváří

26. října 2014 v 22:12 | beautiful sick mind |  Fiction
V hloubi duše jsem věděla, že tyhle čytři stěny budou to poslední, co ve svém životě uvidím. Smířila jsem se s vědomím, že mé snahy o osvobození jsou beznadějné. Choulila jsem se v rohu místnosti zahalená jen ve špinavém roztrhaném tričku, které po mě hodil, potom co se mnou skončil. Žaludek už se přestal snažit dát o sobě vědět v marné snaze přinutit mé tělo přijmout nějakou potravu, která už několik týdnů nepřicházela. Marně jsem se snažila vzpomenout si, kdy jsem naposled alespoň něco pila. Hrdlo mi spalovala žízeň tak ukrutná, že jsem skoro nemohla polknout. Jak dlouho ještě potrvá, než umřu žízni? Doufám, že už moc dlouho ne. Chtěla jsem usnout a už se neprobudit. Bylo by to o tolik snažší..
Chtěla jsem toho ještě tolik stihnout. Vidět tolik míst, říct tolik slov. Jediný s kým jsem za poslední měsíc mluvila jsem byla já sama. Přesto, že jsem ho z hloubi duše nenáviděla, nemohla jsem v sobě potlačit touhu naposled ho vidět, nebo se ho dokonce dotknout. Hlavou mi proběhla myšlenka, na jeho nádherné vypracované tělo a ladné pohyby, které mi vždycky braly dech. Chyběl mi ten jeho pohled, který se mi vpaloval pod kůži. Kvůli tomu pohledu bych pro něj byla schopna udělat všechno na světě, dokonce nechat se držet v tomhle vlhkém opuštěném sklepě.
Ještě dlouho jsem zírala do tmy a přemítala o tom, jaké by to bylo, kdybych mohla ještě naposledy vidět denní světlo. Tolik mi chybělo. Cítila jsem jak mě opouší vědomí a konečně jsem se ponořila do sladkého náručí bezvědomí.
Když jsem konečně znovu otevřela oči, mířil mi do obličeje kužel bílého jasného světla. Jsem mrtvá? Je tohle nebe? Pevně jsem semkla víčka a slažila se rozehnat slzy, které se mi draly do podrážěných očí. Jestli je tohle konec, tak proč je mi pořád taková zima? Kdy už moje utrpení konečně skončí? Z přemítání mě náhle vytrhl mužský hlas: "Slečno. Slečno! Jste v pořádku? Slyšíte mě?". Chtěla jsem odpovědět, ale místo toho mi z úst vyšel jen neidentifikovatelný sípavý zvuk. "Můžete vstát?" ptal se mě ten neodbytný hlas, ale já v sobě nedokázala najít sílu k dalšímu pokusu o odpověď, tak jsem jen sotva znatelně přikývla. Svlékl si bundu, kterou mi okamžitě zahalil ramena. Podal mi ruku a pokusil se mě vyzvednout na nohy, které mě ale v okamžiku zradily. Jeho silné ruce mě zachytily dřív, než jsem se stačila svézt k zemi. Znovu jsem zavřela oči a snažila se potlačit pláč. Neznámý muž mě vzal do náručí a po pár minutách jsem ucítila chladný vzduch, který mi ovanul bosé nohy, ale chlad mi už nadále nedělal starosti. Byla jsem volná.
Přesto jediné, na co jsem dokázala myslet byl on. Ďábel s andělskou tváří.

Den sedmý- 5 věcí, které na něm nejvíc nesnáším

23. října 2014 v 21:43 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Po té euforii z minulého challengového článku se mi do psaní toho dnešního vůbec, ale vůbec nechtělo. Nakonec jsem se ale hecla a zplácala jsem best of jeho nejpříšernějších vlastností (které ale neodmyslitelně patří k jeho roztomilé osobnosti a už bych si ho bez nih ani nedokázala představit =)).

1: Nečitelný humor
Nikdy prostě nedokážu s úplnou jistotou říct, jestli něco myslí vážně, nebo si ze mě dělá jen legraci. Tenhle úžasný typ humoru má po tatínkovi, který tenhel připitomělý styl humoru povýšil na úplně jiný level. Jakmile jsou tihle dva spolu, nesmí člověk věřit vůbec ničemu, nechce-li ze sebe udělat úplného idiota na jejich k jejich škodolibé radosti =D.

2. Já mám vždycky pravdu
Tohle se stalo takovým "vztahonárodním" sportem. Oba dva máme palice tvrdé jako kokosový ořech, takže jakmile se dostaneme do sporu (a tím myslím jen o pitomosti typu, kdy zavírají u vietnamce) musí mít každý z nás prostě pravdu. A vyhrát slovní bitvu zrovna s ním.. to je výzva!

3. Bezdůvodné ne!
Vím, že jsem se v minulém článku rozplývala nad tím, jak je super, že mi dokáže říct NE, ale občas je to i na mě příliš. Dost často vystřelí tuhle svou odpověď ještě dřív, než stihnu vůbec doříct otázku. A na následující otázku: "A proč ne?" je v 99% odpověď: "No, prostě ne." A pak se s ním hádejte..

4. Jása vnitřně
Přesto, že je velmi emocionálně založený, nikdy na něm nepoznám, jestli má z něčeho radost. Narozdíl ode mě, která juchá tak nahlas, že to slyší i sousedi o dvě patra výš a skáču radostí do stropu, on si vždy zachová neproniknutelnou poker face. To pak člověk neví, jestli mu udělal radost, nebo jen tiše trpí..

5. Morous telefonový
Stejně nevysvětlitelný jev jako kruhy v obilí. Jakmile začne mluvit do telefonu, zní to, jako by vám prokazoval laskavost už jenom tím, že ten telefon vůbec zvedl. A to nemluvím o tom, jak mluví po telefonu s vlastní mámou. Ne že by byl hrubý, to bůh chraň, ale otrávenost z toho jeho tónu přímo odkapává a to i za situace, kdy volá on jí.

Tak to by dneska stačilo. Abych řekla pravdu, trochu mi to zkazilo náladu =/. Takže jestli mě omluvíte, půjdu si jí spravit novým dílem Big bangu. Adie! =P

Den šestý- 10 věcí, které na něm nejvíc miluješ

21. října 2014 v 22:21 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Když jsem začínala psát dnešní článek, měla jsem nutkání napsat jen jedno slovo- "všechno". Ale pak jsem usoudila, že to by nejspíš nebyl nejlepší materiál pro čtení, takže jsem se rozhodla trochu více to rozvést ;).

1. Vzhed
Možná to bude znít povrchně, ale nedokážu si představit, že bych měla randit s klukem, který mě absolutně fyzicky nepřitahuje, natož s ním mít dlouhodobý vztah. Takže zcela logicky zbožně obdivuji jeho úžasně modré oči a nádherné plné rty, které mám nutkání líbat pokaždé, když se na ně třeba jen letmo podívám. O jeho "buchtičkách" na břiše ani nemluvě.. Zkrátka a dobře je prostě k pomilování =D.

2. Umí mi zvednout sebevědomí
Díky němu si zase po dlouhé době připadám krásná a atraktivní. Dlouhou dobu jsem měla problém se sebehodnocením a připadala jsem si vedle něj jako kynutá buchta, ale potom co jsem se mu se vším tím mým trápením konečně svěřila, mi ukázal zcela nový pohled na svět a to pohled jeho očima! Věta, "Podívej, jak jsi nádherná..a to neříkám jen proto, že to chceš slyšet, nebo proto že se to ode mně očekává, ale proto že si to opravdu myslím." , se mi navždycky zaryla do paměti jako to nejkrásnější, co mi kdy kdo řekl.

3. Trpělivost
Samozřejmě ani ta jeho není bezedná a už několikrát jsem byla svědkem chvíle, kdy i pohár jeho trpělivosti přetekl.. a to dost ostře. Ale jinak je to jeden z nejtrpělivějších lidí, které jsem za celý svůj život potkala, což není ve vztahu se mnou k zahození, jelikož zcela sebekriticky přiznávám, že to se mnou občas nemá lehké =D. Navíc se mu takhle jeho vlastnost bude jistě hodit v jeho budoucím povolání. Jakožto matikář-chemikář se bude muset mít s lidmi jako já (absolutní dementi na cokoli, co má něco společného s logikou) obrnit pořádnou dávkou trpělivosti.

4. Ví co od života chce
Tenhle bod tak trochu souvisí s bodem číslo 3. V dnešní době se najde jen málo lidí, kteří mají tak srovnané priority jako právě můj milý, což je neocenitelná vlastnost. Ví, co chce v životě dělat a jde si za tím. Flákačů a mamánků jsem si vedle sebe užila za ta léta až dost a je příjemná změna mít vedle sebe konečně někoho, kdo přemýšlí alespoň trochu dospěle.

5. Umí říct ne
Což je zároveň vlastnost, která mě dokáže občas i parádně vytočit =D. Popravdě ale musím přiznat, že vedle sebe potřebuju přesně někoho takového. Je sice hezké, když vám drahá polovička snese i modré z nebe a udělá všechno, co vám na očích vidí, ale po nějaké době to začne být tak trochu nuda. Začnete to brát jako samozřejmost a ze vztahu se najednou vytratí takový ten pocit, že se musíte snažit, abyste dosáhli svého, čehož se u něj rozhodně nemusím bát, jelikož mi říká NE dost často a dost razantně =D.

6. Umí udělat kompromis
Ale abych tu z něj zase neudělala nějakého despotu- vztahy jsou hlavně o kompromisech a ty on rozhodně dělat umí. A pokud to jen trochu jde, nebo to není v přímém rozporu s některou z jeho zásad (a těch má dost) vychází mi v mých přáních maximálně vstříc.

7. Smysl pro humor
Je prostě naladěný na stejnou vlnu a dokáže mě vždycky rozesmát. Dokonce i v situacích, kdy mám pocit, že se mi hroutí svět a všechno je špatně.

8. Zpěv
Přestože nemá ono pověstné zlato v hrdle a jeho broukání má někdy do zpěvu hodně daleko, je to pro mě jako balzám na duši, ať už mi brouká do ouška, nebo excentricky pobíhá po pokoji a huláká na celé kolo.

9. Poslouchá!
I když se sem tam stane, že zapomene na něco, na čem jsme se domluvili a vypadá to jako by to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven, mám pro to pochopení, protože toho máme v poslední době oba až nad hlavu. Ale občas mě až překvapuje, jaké všechny detaily si pamatuje. Ani já sama, jakožto člověk, který jen velmi zřídka zavře pusu, si občas nepamatuju, co jsem všechno říkala, ale on to všechno nějakým způsobem dokáže vstřebat.

10. Gentleman
To myslím nepotřebuje nijak zvlášť rozvádět, mám prostě to štěstí, že mám vedle sebe ohrožený druh muže, který mě vždycky pustí sednout, když je v tramvaji poslední místo, vždy bere těžší zavazadlo, když spolu někam jedeme, chodí mi naproti, abych nešla daleko sama a nosí nejtěžší tašky s nákupem, i když v nich má třeba jen housky. V souvislosti s tím nákupem jsem si vpomněla na situaci, kdy jsme se u kasy v Kauflandu hádali, kdo vezme nákup načež z něj okamžitě vyletělo: "Tys mi vzala srdce, tak já ti teď vezmu nákup!". Prodavačka se nad tím rozplývala jako zamilovaná puberťačka a okomentovala to slovy: "Takový mužský už je v dnešní době jako takovej dinosaurus, co?" No.. zřejmě měla pravdu =).

A věřili byste tomu, že jsem ho nechtěla?! Já tomu odmítám uvěřit ještě dnes a to jsme spolu téměř rok! =)

Den čtvrtý- jeho oblíbené jídlo

19. října 2014 v 16:23 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Jestli si říkáte, že tenhle článek už tu jednou byl, tak máte pravdu. Jelikož jsem jelito, tak se mi nějakým nevysvětlutelným způsobem povedlo přepsat den čtvrtý dnem pátým. Ale jelikož jsem perfekcionista, asi bych si neopustila, kdyby tu jeden dílek chyběl, takže jsem přesvědčila samu sebe, abych dnešní challenge úkol napsala znovu a doufejme, že snad i o trochu lépe ;).
Co se týče jídla je mezi námi hluboká propast, kterou se snažíme obcházet, přeskakovat, či jinak alternativně překonat. Vzhledem k tomu, že já mám sklony k nadváze, on má problém přesně opačný, takže sesynchronizovat naše stravovací návyky je občas pořádná fuška. Abyste rozuměli, on je ten typ, co do sebe denně láduje tuny kalorií nepřibere ani deko, nebo dokonce zhubne. A pak, že svět není nespravedlivý. Krom toho je tu taková věc, že co chutná mně, nechutná jemu a naopak, ale abych byla naprosto upřímná, nedokážu říct jedno jeho oblíbené jídlo a popravdě si nejsem jistá, jestli by ho byl schopen vymyslet i on sám. Takže se s tím budu muset nějak poprat.

1. Snídaně- ovesná kaše
Pravděpodobně to nebude jeho nejoblíbenější snídaně, ale rozhodně je poslední dobou nejčastější, pokud nepočítám kukuřičné lupínky s mlékem, které ale jí hlavně proto, že se snaží přibrat. Za úspěch považuji už jen to, že do něj nějakou snídani vůbec dostanu, protože ji s velkou oblibou přeskakuje, jelikož jeho žaludek má probouzecí proces delší než zbytek jeho maličkosti.

2. Dopolední svačina- mléčná tatranka, sojový suk, bílá čokoláda nebo jakákoli jiná sladká dobrota
Tohle jeho svačinkování mě samozřejmě přivádí k šílenství, protože je už tak dost těžké krotit svoje chutě, natož kdy vám někdo před nosem chroustá sladkosti.

3. Oběd- zapečené brambory s kuřecím masem, smetanou a sýrem
Tenhle žůžo labůžo oběd jsme si spolu ukuchtili už nespočetněkrát a ještě se nám dělali boule za ušima, když jsme společně dojížděli pekáč. Považuji za úspěch, že jsme našli alespoň pár takových jídel, při kterých přijdou na své chuťové buňky nás obou. Bohužel už si tuhle mňamku nemůžu dopřávat tak často, jako dřív. Však víte- ta smetana.. =/

4. Odpolední svačina- slaninové brambůrky
Nebo nějaká podobná prasečina. To má pak člověk vedle něho zůstat hubenej!

5. Večeře- domácí všechnoburger
Tohle je jeden z příkladů jeho úžasné schopnosti, udělat něco z ničeho. Stačí najít pár gumových housek, hodit je na minutku do mikrovlnky a hned jsou z nich měkkoučké houstičky k nakousnutí. Pak už stačí jenom na pánev naházet všechno, co vám v lednici přijde pod ruku a nacpat to do nich a voalá, véča je na světě. Obvyklé složení bývá- opečený kuřecí junior, eidam, opečené bramborové plátky, volské oko, dozatova opečená cibulka a kečup. R.I.P. dieto..

Ničeho nelituj

19. října 2014 v 9:23 | beautiful sick mind |  Témata týdne
Nad aktuálním tématem týdne jsem hodně dlouho přemýšlela. Pořád jsem si omílala v hlavě všechny ty hrozné momenty, kterými jsem se během svého života musela prokousat a nebylo jich málo. Ale tak to má asi každý. Všichni si procházíme dobrými a špatnými časy. Některé jsou horší, než všechny ostatní a zdá se, že nemají žádné východisko. Ale když se za nimi člověk po nějaké době ohlédne, zjistí, že jsou to jen tmavé rozpité skvrny, které si nechce pamatovat. Přesto nás právě tyto momenty nejvíce zocelují. Dělají z nás lidi, kterými jsme. V každém našem rozhodnutí se odráží naše osobnost, náš charakter a s každým špatným rozhodnutím se stává moudřejším a připravenějším pro život. A nemusí o být jen naše rozhodnutí, která nám nevratně změní životy, ale právě díky nim se stáváme silnějšími.
Jako první mi na mysl přišel rozvod mých rodičů, což rozhodně není věc, kterou bych mohla nějak ovlivnit. Ale kdybych měla možnost, změnit den, kdy nás mamka ze dne na den opustila, udělala bych to? Ne.. Můj život se od té doby změnil, začala jsem vnímat, že všechno, co se na první pohled zdá být bezchybné a dokonalé, takové zdaleka není. Život je plný odříkání a obětí pro vyšší dobro a pro rodinu to platí dvojnásob. Ale stojí to všechno za to, pokud ho všechna jeho rozhodnutí činí nešťastného? Život není zdaleka tak dlouhý, aby si ho člověk mohl dovolit promarnit. Moje máma se rozhodla a její rozhodnutí ovlivnilo životy celé naší rodiny, ale zocelilo nás to. Já, ze dne na den strhlá proudem do opravdového života jsem se konečně vymanila z pohodlnosti dětství a stala se dospělejší. To, že mě už doma nečekala otevřená náruč teplého domova mě přiměla jít na školu do jiného města, začít bydlet samostatně a učit se opravdovému životu. A tak by to mělo být. Ne vždy je život procházka růžovým sadem, ale nakonec je jen na nás, jestli se necháme semlít proudem, nebo vyplaveme nad hladinu. Tak to udělejte, nadechněte se a žačněte žít přítomností! =)

Až budu velká..

19. října 2014 v 1:00 | beautiful sick mind |  Blah, blah
..chci pracovat na novorozenecké jednotce intenzivní péče. A je jasno! Konečně jsem procitla a všechny moje pochybnosti o tom, co bych chtěla dělat a jestli by mě to vůbec bavilo a uspokojovalo, je u konce. Konečně se nebojím podívat před sebe a pořád dokola přemýšlet nad tím, že dopadnu jako 90% všech studentů a to jako nezaměstaná, nebo hůř- zaměstnaná jako něco, co vlastně vůbec nechci dělat. Tenhle týden jsem totiž na praxi přičuchla k úplně jiné dimenzi a nehodlám se jí jen tak pustit. Sestry se ke mě chovaly úžasně a co víc- konečně jsem pracovala, protože mě to bavilo, ne proto, že bych musela! Pomáhala jsem krmit ty 1,5 kilové drobečky, koupat je, mazlit je a věnovat jim všechnu péči, kterou jim nemohou poskutnout jejich vlastní rodiče.
Ale aby to nebylo tak růžové, tahle cesta k mému vysněnému cíli bude podle všeho ještě hodně trnitá. Vzhledem k tomu, že jsem nechodila na střední zdravotnisnkou školu, ale "jen" na gympl, nemám tudíž všeobecné zdravotnické vzdělání a nemám tudíž předpoklady k tomu, být přijata na tak odborné pracoviště. ALE! Hodila jsem na praxi řeč s vrchní sestrou (která je mimochodem hrozné zaltíčko!) a nadhodila jsem jí moje dilema ohledně budoucího zaměstnání. Společně jsme se shodly na tom, že zdravotnický vzdělávací systém stojí v Česku za pendrek a že by to chtělo pořádnou změnu. Ale co je nejdůležitější, nabídla mi, že si mě zapíše jako zájemce o pracovní pozici a na 95% mě po škole zaměstná na úseku fyziologických novorozenců. Za předpokladu, že bych chtěla i nadále přestoupit na JIPku, bych si musela udělat specializaci na intenzivní péči v Brně a pak po případě přestoupit na moje vysněné pracoviště. Na tuhle specializaci ale bohužel můžu nastoupit až s rokem praxe v oboru, takže to bude ještě běh na dlouhou trať, ale nevzdávám se. Konečně můj profesní život nabral ten spávný směr!
Mimochodem, doufám, že nejste moc zklamaní z toho, že bude na světě o jednu porodní asistentku méně, ale zřejmě to není úplně práce pro mě. Mírně labilní člověk jako já by se ze všech těch hormony nadopovaných ženských musel brzo trefit do palice něčím hodně tvrdým a to byste mi přece nepřáli ;).

Minivýtvor k promoci

13. října 2014 v 20:51 | beautiful sick mind |  Básničky z pošahané hlavičky
Dneska je tvůj velký den.
Neboj, tohle není sen!
Všechny nervy za to stály,
jiní by to dávno vzdali.
Tisknu ruku, líbám tvář,
vždyť už jsi pan BAKALÁŘ!


Den pátý- jeho největší hobby

9. října 2014 v 11:52 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Dnešní úkol je poměrně jednoduchý, jelikož je to jediné hobby, které mu vydrželo už od základkových let a s největší pravděpodobností se mu bude věnovat ještě na smrtelné posteli. Pokud jste četli předchozí články, tak vás jistě nepřekvapí, že je to poezie. Do určithttps://encrypted-tbn2.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcT3J8OzxI1XigxNDCFWPUuiDxdbawIfuPTUu9BwzqUxxj1JkSJué míry bych do toho mohla zahrnout i poslech hudby, jelikož každá píseň je v podstatě sama o sobě básní s melodickou třešničkou na dortu.

Co se hudby týče, je to hodně podobné jako s jídlem. Co chutná mě, nechutná jemu a naopak. Je až s podivem, že si tak báječně rozumíme, ačkoliv jsme tak hrozně moc rozdílní. Asi bude něco pravdy na tom, že se protiklady přitahují. Naštěstí se v zásadních věcech shodneme, takže bych se nebála toho, že se mezi námi vytvoří propastné rozdíly, které by nás od sebe rozeštvaly. Ale zpět k té hudbě. Poslouchá toho opravdu hodně, jeho repertoár je širší než Grand Canyon, ale pro dnešní článek se nejvíce hodí zmínit BPM- tedy Básníci Před Mikrofonem. Je to hudební projekt dvou raperů Lipa a Paulieho a přesto, že já normálně hip-hop neposlouchám, tohle je jedna z mála věcí, která lahodí i mému vybíravému uchu. Nejde tady totiž ani tak o styl hudby, ale o hloubku textů, ze kterých přímo čiší intenzita prožitu, která vás naprosto pohltí.

Je fajn vědět, že se alespoň na něčem shodneme =)).

Plány selhávají

8. října 2014 v 9:43 | beautiful sick mind |  Dream big!
První měsíc v tahu a výsledky žádné, nebo minimálně nejsou viditelné na oblečení, což beru jako nejspolehlivější míru, vzhledem k tomu, že na koleji nemám k dispozici ani osobní váhu ani krejčovský metr. Kamarádka, která mi pomáhala sestavit jídelníček mi říkala, že všichni, co s ním začali, měli do měsíce minimálně 3 kila dole, ona dokonce 5, což mě přivádí k názoru, že jsem buď rezistentní na jakékoli spalovácí procesy v těle, nebo dělám něco prostě špatně.
Jestli jste ale čekali fňukání nad marností situace, nebo tendence se vším fláknout, tak Vás doufám mile překvapí, že v mém ozdravném procesu pokračuji dál. Ještě stále se držím naděje, že to mému tělu prostě jenom déle trvá, než se vzpamatuje ze všech těch tučných let.
Navíc se cítím skvěle! Vstávám nejpozději v devět hodin, nejsem unavená a chodím spát nejdéle o půlnoci. Nemusím si po obědě dát dvacet, abych to vůbec zvládla vytrávit a rozhodně netrpím hladem. Všechno je prostě tak, jak má být a jsem spokojená jako snad nikdy předtím.
Takže co na tom, že můj plán nevychází tak, jak jsem si ze začátku malovala, hlavní je to, že jsem se odhodlala a že vytrvám. To je první schůdek, který mě posunul k úspěchu o kousek blíž.
A jakého kroku jste dnes dosáhli Vy?