Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Listopad 2014

Podivuhodný případ Beautiful sick mind

23. listopadu 2014 v 16:30 | beautiful sick mind |  Dream big!
Věřte, nebo ne, zdá se že se mi nějakým zvláštním způsobem podařilo obrátit bio-chemicko-fyzikální zákony úplně naruby. Dokud jsem jedla zdravě, cvičila jak o závod a byla motivovaná až na půdu, nic se nezměnilo. Ale od té doby, co jsem se v podtstatě na všechno vykašlala, začala jíst opět jako prase, navíc jsem cvičila naposled tak před třemi týdny, se nějakým zázrakem ztrácím před očima. Jsem o 4 kila lehčí, všechny kalhoty mi padají a podprsenky alá čepice na dvojčata jsem musela vyměnit za model lentilky pod kobercem (tuhle část mého já jsem bohužel patřičně oplakala).

Smutná pravda je, že si teď ani nemůžu ty obdivné pohledy pořádně užít, když vím, že to není mou zásluhou a při otázce, jak se mi to podařilo, se mi mírně orosí čelo. Nervy asi opravdu dělají divy, což je nejspíš jediná kladná stránka stresujícího pracovního prostředí.

Můj metabolismus je opravdu podivuhodná záležitost, každopádně jen čekám na ten přelomový moment, kdy nastoupí můj starý známý- strýček JOJO efekt. Samozřejmě bych tomu mohla snad zabránit, kdybych se především ve zkouškovém, které se závratnou rychlostí blíží, omezila nákupní horečky sladkostí a místo toho si udělala železnou zásobu ovoce a zeleniny. Tak mi držte palce, ať se z toho svého (ne)úspěchu raduju alespoň do Vánoc, páč co si budem povídat- kdo by odolal cukroví a domácímu bramborovému salátu =P.

Vydrž Prďka vydrž!

16. listopadu 2014 v 21:39 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Tak jsem zase tady! Neumřela jsem, ale poslední dobou se mi nad hlavou pořád vznáší jakýsi depko-mrak a nechtěla jsem to tu zaspamovat depresivními žvásty, které stejně nikoho nezajímají a vlasně ani nedávají tak úplně smysl. Tak jsem si místo toho dala trochu oraz a snad se mi teď podaří zplodit něco smysluplného.

Už se konečně chýlím ke konci mé odborné praxe a musím říct (ale nechci to zakřiknout těsně před koncem), že je to asi ta nejpříjemnější praxe, co jsem za celé své studium zažila. Nevím, jestli je to tím, že už nejsem vyjukaná prvačka, co ani neví, jak se jehla drží, natož, aby jí do někoho píchala, ale všichni jsou teď ke mě nějak přívětivější a pracovní dny ubíhají rychleji a tak nějak mnohem víc hladce. Dokonce i na tom obávaném porodním sále, i když staniční sestra mi opět dokázala, že do Fakultky mě už do konce školy (a doufejme, že ani potom) nikdo nedostane ani heverem.

Hned po praxi mě bude čekat pět týdnů školních poviností a než se stačím ohlédnout, už je tu zase zimní zkouškové, které pro mě bude tentokrát přelomové. Čeká mě doposud nejtěžší zkouška a pokud se mi podaří, budu si moct pomalu začít rozhazovat sítě v poli pracovních příležitostí, jelikož jak se u nás na fakultě traduje- Kdo udělá Korečka, udělá všechno. A tímto heslem se řídí i vrchní sestra gynekologicko-porodnické kliniky. Takže to bude teď, nebo nikdy, jelikož nás letos bude promovat víc, než je v našem oboru zvykem, o místa v nemocnici bude opravdu rvačka.
Což mě přivádí k dalšímu problému, který se snažím psledních pár týdnů rozlousknout. Jediný závěr, ke kterému jsem byla v těchto svých úvahách schopna dojít je, že jsem pěkně v hajzlu a vlastně opět vůbec nevím, co si chci se svým životem po státnicích počít. Vím, že jsem ještě před pár týdny byla naprosto nadšená svým novým směrem v životě a jak odhodlaně jsem ochotná jít za svým cílem- dělat dětskou sestru na jednotce intenzivní péče, ale situace se od té doby ještě více zkomplikovala, což se pokusím více osvětlit v dalším článku.

Ale abych jenom nešpačkovala. Musím se taky trochu pochválit, že jsem konečně dokončila teoretickou část své bakalářské práce, za což jsem na sebe náležitě pyšná, jelikož jsem zvládla psát i běhěm praxe, kdy jsem chodila na dvanáctihodinové směny, noční nevyjímaje. Respondetky jsem taky sehnala, takže mi už zbývá jen dát dohromady struktutu rozhovoru a informované souhlasy a můžu se vrhnout na výzkum, který snad nakonec nebude takový bubák, jak jsem se obávala.

Tak mi držte pěsti, ať se tohle mlhavé období zase rychle přežene a můžu se zase bezstarostně radovat ze života. Protože přesně tohle chci ten svůj poslední studijní rok dělat. Na stres si člověk čas vždycky najde, že jo..

Zpět na začátku..

6. listopadu 2014 v 14:41 | beautiful sick mind |  Dream big!
Jsem přesně tam, kde jsem byla. Chodím od práce, píšu bakalářku a na cvičení nemám ani pomyšlení, natož pak energii. Tak jsem si říkala, že bych mohla alespoň držet dosavadní stravovací návyky a třeba se ta ručička po nějakém čase trochu zahýbe. Nezahýbala! A pokud ano, tak určitě ne směrem dolů. Jsem otrávená a bez motivace, takže jsem začala hezky pomalu všechno porušovat. Nejdříve to byl cheat day o dva dny dříve, než bylo v plánu, pak byl pravidelně 2x v týdnu místo jednoho a nakonec se z toho stal cheat week.

Ne nadarmo se říká, že zvyk je železná košile.. A ta moje je zdá se pevnější, než jsem si myslela. Měla jsem dojem, že jsem se konečně vymanila z toho věčného koloběhu nadšení a opětovného selhávání. Našla jsem si zlatou střední cestu, která mi vyhovovala a konečně jsem začínala mít dojem, že jsem pro jednou něco opravdu dokázala. Jenže pak se ručička na váze zastavila a já jsem zase spadla do zajetých kolejí. Vnitřně jsem přesdvědčená o tom, že moje cesta za dokonalou postavou ještě neskončila a tohle je jenom jedna z mnoha překážek, které mě na ní ještě čekají. Snad se mi jí podaří brzy překonat..




Den osmý- jaké bylo vaše první výročí?

5. listopadu 2014 v 20:13 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Tak a je to tu! Dneska jsme spolu oficiálně přesně jeden rok. Je to den jako každý jiný, tak proč mám takový pocit, že by měl být něčím speciální? Už musíme vstávat? Nééé... Ještě chviličku, prosíííím! Tak jo..jedno očičko, druhý očičko.. Cože? Žádná snídaně do postele?! No dobře, dobře! Už lezu! Ach jo, to bude hoňka!

Tak takhle to zhruba začalo. Potom, co jsem se celou sobotu snažila dostat z pravděpodobně té nejhorší kocoviny všech dob (viz. Halloweenská krize) jsem se rozhodla, že zůstanu další noc u své drahé polovičky a budu žehlit. Potom, co jsem vyprala polštář a hodila do pračky poblité povlečení, jsem se zmohla tak akorát na to, abych zaujala polohu ležícího střelce a udržela svůj žaludeční obsah tam, kam patří. Ještě, že mám tak tolerantního muže!
Takže jsem si musela v neděli přivstat, abych stihla zaběhnout domů, vydrhnout ze sebe zbytky halloweenského kostýmu, umýt si vlasy a celkově ze sebe udělat člověka. Konec konců jsme se chystali do společnosti! Nevím, jestli jsem to tu někdy zmínila, ale dostala jsem od svého úžasného manžílka dva lístky na muzikál Addamsova rodina (btw. narozeniny mám v dubnu!!).
Takže jsem nadzvukovou rychlostí přiběhla na kolej, skočila do sprchy a začala z krku drbat šmouhy od rtěnky a zbytky zaschlého tekutého latexu tak vehementně až jsem si místo umělých šrámů vykouzlila opravdové!

No to je prostě báječný! Teď pojedu do divadla s obřím "cucákem"! Nevadí, nevadí! Na co mám přece make-up! To se zakryje a nikdo nic nepozná! Teď ještě vymyslet, co si vezmu na sebe! Mám si vzít nějaký pěkný krajkový prádýlko? To je přece hovadina, když ho stejně neuvidí.. Ale stejně bych si ho asi měla vzít, když máme přece to výročí!

Po čtvrt hodině civění do skříně jsem si nakonec stejně vzala první věc, co mi padla pod ruku, protože mě tlačil čas a musela jsem ještě zkrotit hřívu a namalovat si obličej na ksicht. Výsledek byl navzdory všemu brilantní. Opravdu nastala jedna z těch vzácných chvílí, kdy jsem se na sebe podívala do zrdcadla a vyjelo ze mě obdivné "ach". Na delší obdivování svého odrazu v zrcadle nezbyl čas, jelikož už mě prozváněla má drahá polovička čekajíc pod oknem.
Navzdory mému očekávání jsem se od své drahé polovičky žádného obdivného "ach" nedočkala. Ani jsem se neobtěžovala pokládat otázku, zda mi to sluší, jelikož jsem přesně věděla jaká odpověď by následovala. "Miláčku, tobě to přeci sluší vždycky!" Když se nad tím zamyslím, my ženy jsme v podstatě hrozně jednoduchá stvoření..

V momentě, kdy jsme vystoupili v Praze mi spadl káme ze srdce.. vyšlo to! Všechno jde podle plánu, máme víc než dvě hodiny volného času než začne představení. Možná jsem tak trochu čekala, že z kapsy vytáhne nějaký malý dáreček, nebo vysekne nějakou romantickou báseň, ale nic z toho se nekonalo. Ale abych mu nekřivdila, vzal mě do jedné moc pěkné italské restaurace kousek od nádraží, kde jsme se báječně najedli a pak už nás čekala jen cesta do divadla. Příjemnou procházkou jsme se doploužili na do Karlína a usedli na naše místa v 5. řádě! Docela mě zklamalo, že jsme nechytili Lucku Bílou v roli Morticie, ale nadruhou stranu Daniela Šinkorová byla jedna z největších hvězd toho večera. Nebylo to sice dechberoucí představení, o kterém bych vyprávěla ještě do dalšího výročí, ale bylo to při nejmenším zábavné.
Hned po představení jsme přidali do kroku, abychom stihli nejbližší vlak a odfrčeli jsme zase zpět do naší milované Plzně. Při pohledu zpět musím říct, že se to naše první výročí nakonec pěkně vyvedlo. Snad bude to další při nejmenším stejně takové =)).

Rozhodla se, ocitla se a zklamala..

4. listopadu 2014 v 11:33 | beautiful sick mind |  Blah, blah
"Dostaň to ven, vypiš se! Napiš dopis svému budoucímu já a trochu tu holku povzbuď!"

To byla jeho slova po tom, co mi vrazil pomyslný nůž do srdce. A tak jsem s flaškou tequily v jedné ruce a tabulkou čokolády v druhé začala psát. Psala jsem tak dlouho, až už nebylo kam psát a papír, na který jsem škrábala své zmatené myšlenky nebyl rozmočený slzami, ale stále to nebylo dost. A tak jsem se rozhodla dát průchod svým někam, kde nikdy nedojde papír- na blog.

Ale proč to vůbec píšu? Předchozí článek mi připomněl pravý důvod vzniku totohle blogu. Chtěla jsem prostřednictvím psaní ukončit jednu, pro mě velmi důležitou, kapitolu v mém životě, abych byla schopna otevřít novou. Poloprázdná rubrika Nepravděpodobný mi každý den připomíná mojí neschopnost dostát svému původnímu cíli. A podle toho to taky v pátek dopadlo. Takže jsem se rozhodla znovuotevřít odložený případ a snad se mi ho podaří důstojně uzavřít. Amen!

Halloweenská krize..

3. listopadu 2014 v 12:47 | beautiful sick mind |  Real story
Konečně halloween! Jeden z těch výjimečných dnů v roce, kdy ze sebe můžu udělat naprostého blázna, zmalovat se jako idiot a obléct se jakkoli excentricky se mi zlíbí a nikdo se nad tím nepozastaví (tedy skoro nikdo..). A ještě ke všemu přijede i má nejlepší kámoška. Pane bože já se tak těším!

Kostým! Musím vymyslet ultra dokonalej kostým!

Mám to! Zombie sestřička.. scary a sexy zároveň! Navíc, když navléknu drahou polovičku do doktorského, bude z nás zaručeně ten nejstrašidelnější páreček široko daleko.

Musím zavolat kámošce a zeptat se, za co půjde ona!

Cože? Půjde s námi můj ex? Ten ex, který mi v rekordním čase rozcupoval mi srdce na milion kousků, zadupal je do země a nechal mě je půl roku sbírat a postupně dávat dohromady? Ten ex, kvůli kterému jsem málem nedala šanci tomu nejúžasnějšímu klukovi pod sluncem a odsoudila náš vztah k záhubě ještě dřív, než stačil vůbec vzniknout?

Ne! Jasně, že mi to nevadí.. !!!!

Musím vypadat úžasně! MY musíme vypadat úžasně!

Bude litovat, že mě kdy pustil k vodě!

Jenom klid, jenom klid.. Všechno bude v pohodě. Vypadáš úžasně, máš sebou úžasného kluka, kterého miluješ! Nic se nemůže zvrtnout.

Pane bože! Támhle sedí.. Upír? Větší klišé ho nenapadlo? Vypadá hrozně. Kdybych ho neznala, řekla bych, že je teplej.

Potřebuju drink!

No.. svým způsobem mu to vlastně docela sluší..

Ještě, že tu mám sebou svýho broučka. Hrozně ho miluju..

Tak proč mě tak strašně štve, že je tu ON?

Kdo si dá další drink?

Bože tady je nuda.. Proč mě ignoruje?!

To frisko chutná nějak divně.. To chce Morgena!

Konečně se jde tančit! Na to si dám ještě jednoho!

ON s námi nejde? Proč?!

Proč se na mě brouk tváří tak divně?

Jé hele! Tebe už jsem dlouho neviděla! Jestli jdem na drink? Si piš!

Vodku? Né, neměla bych pít vodku..

Proč s náma krucinál nešel?

Brusinková? Dej sem..

Fuj, mě je nějak špatně..

Zlato nekoukej na mě tak.. jsem v pohodě!

Jé to je ON.. Proč se tak motá?

Cože? Je zamilovanej do mojí nejlepší kámošky?!

Musim jí to říct!

Ééééé neměla bych jí to říkat..

Proč jsem jí to sakra říkala?!!

TMA...

Už jsme doma?

Miláčku, hrozně moc tě miluju!

Kriste pane, mě je špatně.. Záchod, záchod! Kde je záchod!?

Neměla bych MU napsat? Podpořit ho?

Vůbec se k sobě nehodí..

Půjdu spát.. Nebo zvracet?

Konečně postel..

Zlato, dej mi k posteli radši kýbl..

TMA...

Blééééé... Už nikdy nebudu pít!

Bléééé..

Musim do sprchy!

TMA..

Postel..

TMA..

-----------------------------------------------

Ááááá moc světla! Kolik je hodin?

Půl druhý? Mohlo to bejt horší..

Zlato, proč nemáš polštář?

Netrefila jsem se do kýble!?

Poblila jsem se do postele??!!!!

Jak moc se zlobíš? Já už to nikdy neudělám..

Bože mě je zle! Mám já tohle zapotřebí?

Ty se nezlobíš? Já si tě snad nezasloužim..

Já jsem fakt ta nejblbější holka na planetě.. ale nejšťastnější! ♥