Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Prosinec 2014

Netradiční Vánoce

28. prosince 2014 v 23:07 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Po dlouhých úvahách jsme se s mým milým rozhodli, že letošní Vánoce strávíme poprvé společně. Problém ovšem nastal, když jsme se měli dohodnout, u koho to bude. Vzhledem k tomu, že ani jeden si domácí pohody s rodinkou už pár let neužíváme tak jako dřív, rozhodli jsme se nakonec, že je strávíme úplně někde jinde. Tak jsme si pár týdnů před Vánoci sedli k internetu a po dlouhých hodinách vybírání jsme konečně narazili na cenově dostupnou dovolenou na horách.
Sehnat totiž volný hotel, nebo horskou chatu v době svátků je mnohem větší oříšek, než jsem si myslela. Nikdy bych neřekla, kolik lidí tráví Vánoce mimo domov!
Když jsem naše plány oznámila doma, ohlasy byly různé. Mamka byla nadšená až na půdu, že bude mít intimčo s přítelem, který pracuje v Rakousku, takže doma déle jak dva dny nebyl ani nepamatuju. Taťka naopak reagoval trochu ublíženě. Zřejmě nečekal že den, kdy se trhnu od iluze dokonalé rodinky nastane tak brzy.
Vánoční návštěvy nás samozřejmě tak jako tak neminuly, akorát se o kousek posunuly. Takže jsme museli vtěsnat co nejvíce příbuzných do co nejmenšího časového úseku, abychom nerozdávali vánoční dárky až na Nový rok, což se nakonec ukázalo jako moc moc moc špatnej nápad. Na takový návštěvní maraton, aby si normální člověk pořídil hodně pevné nervy a možná i rezervní dávku sedativ. I přes všechna úskalí a nekutečně složitou organizaci vzhledem k jízdním řádům v době svátků, zpožděným vlakům a omezenou časovou dostupnost jednotlivých příbuzných se nám během dvou dnů podařilo sfouknout mé dvě babičky, mamku s přítelem, taťku s přítelkyní a dceruškami, tetu, manžílkovo sestru s dětmi a jeho taťku s přítelkyní. Má drahá polovička navíc ještě zvládla zaskočit mamce s novým přítelem a jedné babičce, zatímco já jsem seděla na pohotovosti se zánětem močáku, který jsem si přivezla z hor.
Nakonec jsme náši tour de family zakončili v domovině miláčkova spolubydlícího, který nás u něj nechal přespat a druhý den jsme všichni společně odfrčeli do Plzně. Jestli si ale myslíte, že tím tohle vražedné tempo konečně skočilo, jste na omylu. Vstávali jsme v šest hodin a místo vyhřátého domova nás čekal firemní sklad, kde bylo zhruba -2. Na vysvětlenou- pomáhali jsme za nějaký ten peníz dělat inventuru, abychom trochu zahojili peněženku po Vánocích, jelikož jsme se (teda alespoň já) letos s tou štědrostí trochu utrhli ze řetězu.
Více o dovče jako takové se dočtete v dalším článku, který je momentálně v rozpracování =D.

A jak jste svátky zvládli vy? =)

Den dvanáctý- nejlepší dárek, jaký jsi mu dala (podle jeho reakce)

20. prosince 2014 v 23:24 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Myslím, že už jsem tu zmiňovala, že mám tak trochu problém s jeho vyjádřením emocí, teda hlavně těch kladných. Projev nadšení tedy není jeho nejsilnější stránkou, alemusím říct, že jsem se za ten společný rok a kousek naučila rozeznávat jakékoli výkyvy od normálu, které by mohly značit nadšení =D.
Abyste si to dokázali lépe představit, je to asi takhle- představte si vaší reakci, když musíte babičce poděkovat za dárek, který jste vůbec nechtěli a s téměř stoprocentní jistotou ho nikdy nevyužijete (tedy pokud to nejsou ponožky, ty mají alespoň využití). Tak přesně takový obličej u něj vídám, když je opravdu nadšený =D. Teď možná maličko přeháním..

Ale zpět k tématu. Myslím, že opravdu velkou citovou pohnutku jsem v něm vyvolala, když jsem mu dala svůj úplně první dárek. Bylo to k svátku (a dala jsem mu ho týden dopředu, protože už jsem to nemohla vydržet). Byl to králíček z fimo hmoty, kterého jsem vlastnoručně uplácala. To by ho samo o sobě do kolen asi nedostalo, ale z faktu, že měl zespodu vyrytou mou iniciálu a já jsem pro sebe vymodelovala kočičku s jeho, byl vážně na měkko. Tehdy vzal obě figurky do ruky, významně se na mě podíval a řekl: "Patří k sobě." To bylo ještě, než jsme si spolu
oficiálně něco začali =P.
Dalším zlomovým momentem byly jeho narozeniny, kdy jsem mu upekla v kolejních podmínkách narozeninový dort s nápisem "Všechno nejlepší anděli", zapálila svíčky, a pustila písničky jeho oblíbené kapely, na jejíž koncert jsem mu koupila dva lístky. Přísahala bych, že jsem v jeho očích uviděla slzičku štěstí. Hádám, že takové gesto pro něj do té doby ještě nikdo neudělal. Tímto se hrdě poplácávám po zádech a doufám, že se mi do příštího roku podaří vymyslet něco ještě velkolepějšího =).

Den jedenáctý- nejlepší dárek, jaký jsi od něj kdy dostala

20. prosince 2014 v 18:15 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Tohle je sice dost těžká otázka, ale rozhodla jsem se, že na ní půjdu šalamounsky, takže moje odpověď zní- všechny jeho dárky jsou úžasné a hned Vám povím proč. Protože mi nedává žádné blbosti, které mi leží v šuplíku a práší se na ně, ani otřepaná klišé jako náušnice, řetízky a parfémy. Vždycky, když byla příležitost k tomu, aby mi koupil dárek, dal mi vždycky to, o co jsem si řekla, aniž bych o tom sama věděla. Každý jeho dárek byl překvapením a zároveň bylo tak očividné, že by mi to mohl koupit.
Tak například první Vánoce. Narozdíl od letošních jedenácti stupňů nad nulou bylo minulý rok celkem mrazivo a moje máti má úžasný dar, volat mi vždycky v tu nejméně vhodnou dobu a hrozně se vykecávat. Což minulý rok bylo pokaždé, když jsem byla venku na mraze a po pěti minutách hovoru mi ruka přimrzávaly k mobilu, protože jsem si musela sundat rukavice, abych mohla vzít hovor (jedna z úžasných vlastností dotykových telefonů), kvůli čemuž jsem neustála prskala. Takže můj milý koupil rukavice, které fungují na dotykový display v modré barvě, aby mi ladily s bundou. Což jsem samozřejmě nevěděla, takže jsem pár dní před Vánoci začala vyprávět o tom, že si musím pořídit nějaké rukavice v neutrální barvě, aby mi šly ke všemu, třeba černé, nebo bílé. Takže můj nejdražší vzal modré rukavice a běžel na poslední chvíli do obchodu a vyměnil je za černé. Můj hrdina! =D a k tomu jsem ještě dostala bezdrátovou myš, kterou jsem onehdy hrozně obdivovala ve výloze nějakého elektra.
A tak to je se vším, co mi kdy dal. Takže pokud tohle čte nějaký chlap (ostatně i holky by se mohly trochu přiučit) vemte si k srdci moje slova! Je velký rozdíl mezi slyšet, co vám vaše drahá polovička říká a naslouchat. Pokud se budete snažit porozumět tomu, co opravdu chtějí, nemůžete nikdy sáhnout vedle. To jsou fakta, založená na zkušenostech ;). V dlouhodobém vztahu nejde jen o veká gesta jako jsou kytky, svíčky a drahé šperky (i když to samozřejmě žádnou neurazí), jde o to skutečně vědět, co ten druhý chce a potřebuje. A v tom tkví pravé porozumění.

Pane bože, radši budu končit, nebo se z krásného článku o dárcích stane přednáška o tom, co ženy chtějí.. O tom zas někdy přístě..

Řekni to.. sobě

19. prosince 2014 v 21:52 | beautiful sick mind |  Témata týdne
Pokud nejste na mém blogu úplný nováček, možná jste si všimli, že samomluva je prakticky mé druhé jméno. (viz. články na konci článku)

Sem tam mám problém udržet ten hlásek, který ke mě promlouvá jen v mé hlavě. Ostatně člověk, co si sám pro sebe drmolí na ulici není úplně obrazem duševního zdraví, alespoň podle většiny lidí. Podle mě je to druh osobní terapie. Nevím, jestli to děláte taky, ale co se týče mě, je to takový rituál. Vždycky když se mám postavit před jakoukoli výzvu, která zahrnuje slovní projev, řeknu to nejdřív sobě. Dokud nejsem spokojená sama se sebou, jak může být spokojen kdokoliv jiný komu je můj projev určen, no ne? Ať už se jedná o ústní zkoušku, nebo třeba jen přání k narozeninám. I když to tak možná na první pohled nevypadá, jsem ohromná trémistka, ale snažím se s tím bojovat.

Někdo by mohl namítat, že jsem ukázkový příklad extroverta, co na chviku nezavře pusu.. a měl by pravdu. Ovšem je rozdíl v tom, jestli melu nesmyslné bláboly, co ze mě padají 90% času, kdy je moje pusa v pohybu a těmi světlými chvilkami, kdy se skutečně zamyslím nad tím, co to vůbec žvaním. A takové smysluplné žvanění už vyžaduje nějakou přípravu!

Občas mluvím na sebe jen proto, abych si dodala odvahu. Nevěřili byste, jak to funguje! Obzvláště pokud není po ruce nikdo, kdo by vás poplácal po rameni a řekl vám uklidňujícím tónem, že to zvládnete. Nikdo Vám nedodá tolik odvahy jako Vy sami. Ale chce to cvik! Takže hlavu vzhůru, prsa vypnout, úsměv, stoupnout před zrcadlo a opakujte po mně: Ty to zvládneš!

Pozn.: Pokud to nezabralo jsou jen dvě možná vysvětlení. První je, že nejste pro tuto metodu dostatečný blázen a druhá, která je mnohem pravděpodobnější je, že jste to ještě dostatečně neprocvičili. Takže šup, šup- před zrcadlo a cvičit!

Den desátý- věci, ve kterých je levej

18. prosince 2014 v 1:02 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Další článek, kde jsem nucena pomlouvat svou drahou polovičku, ale když to musí být.. jak říkám- challenge je challenge.

Neumí plavat
Pro člověka jako já, který se nějakým nešťastným nedopatřením narodil s nohama a né s ploutvičkama je jen těžko pochopitelné, že se i v dnešní době najde někdo, kdo opravdu neumí plavat. Abyste rozuměli není to tak, že by okamžitě po styku s vodou šel ke dnu, ale nemá to k tomu daleko. Je mi jasné, že tohle není primárně jeho chyba, ale chyba jeho rodičů, kteří ho to prostě nenaučili, ale chtěli jste jeho nedostatky, tak tady je máte.
Trocha černého humoru..doufám, že tak taky nedopadnu =D

Pozn. Když jsem se o tom bavila se svou spolužačkou, přizanala se mi, že je na tom úplně stejně (ne-li hůř) a když chodila jako malá na plavání dostana na mokrém vysvědčení kámen. Jen si na to vzpomenu a mám slzy smíchu v očích =D. Ne kvůli tomu, že by mi přišlo k smíchu, že někdo neumí plavat, ale ten fakt, že má někdo, kdo ty vysvědčení navrhoval takový přímý způsob jak dítěti sdělit, že jde hned ke dnu =D.

Škrábe
Přesto, že obsah jeho slov je mnoha lidmi v jeho věku nedostižný, psaná forma není až takovej šlágr. Ještě, že žijeme v době, kdy se důležité věci píšou elektronicky. I když musím přiznat, že bych si mnohem radši přelouskala jeho rukou psaný dopis, než úhlednou smsku. Snad se někdy dočkám..

Neumí hrát na žádný nástroj..bla, blaTohle už je vážně plácání z nouze. Nehodlám tu psát výčet věcí, které neumí, protože je nikdy nezkoušel. Mimo to bych akorát podtrhovala absenci dovedností, které sama nemám.. Takže tímto se poroučím a snad nebyl tenhle článek úplnou ztrátou vašeho času ;)

Den devátý- věci, ve kterých je dobrej

15. prosince 2014 v 15:09 | beautiful sick mind |  30 Day "know your boyfriend" challenge
Je toho spousta, v čem vyniká, ale jsou to spíš vlastnosti, než dovednosti, které jsou pro něj tak typické. Ale co bych to byla za pisatelku a hlavně za přítelkyni, kdybych nedokázala vymyslet alespoň tři položky.

Umí vzít za práci
Ačkoliv jeho vzhled může navozovat dojem, že v životě nesáhl na práci, opak je pravdou. Ačkoliv je teď zarytý měšťák, narodil se jako pravý vesnický synek a tak mu žádná fyzická dřina není cizí. Prácí na zahradě počínaje, přes štípání dříví a rozením telat konče. Ano! On opravdu rodil krávy!! Vidím v tom jakýsi prapodivný a úsměvný zásah osudu. On kdysi rodil telata a já budu možná v budoucnosti pomáhat na svět trochu jiným novorozeňatům =D. Není nad to vědět, že máte vedle sebe někoho, kdo vám v nejlepším případě bue schopen holýma rukama postavit snad i střechu nad hlavou =).

Umí vařit!
To v dnešní době neumí pomalu ani ženský, natož pak chlapi. Proto si téhle jeho dovednosti patřičně cením. Není nad to, když přijdete domů z práce a na plotně voní vaše oblíbená bašta od vaší drahé polovičky. Navíc má úžasnou schopnot uvařit něco z ničeho a i v lednici, ve které je totálně vymeteno najde ingredience na nějakou parádní baštu. To je prostě k nezaplacení!

Umí používat hlavu
I když to tak na první pohled nevypadá, je to v dnešní době ipravdu vzácnost. I když je každý druhý vysokoškolák, ještě to neznamená, že dokáže opravdu MYSLET. Narozdíl ode mě má totiž úžasné logické myšlení (což je mnohem užitečnější, než dokázat namemorovat kvanta textu) a tak jsou pro něj úkony v běžném životě poměrně hračka. Hlavně, co se plánování týče. Tuhle výsadu nechávám velmi ráda na něm, obzvlášť pokud to plánování zahrnuje cestování vlakem, které je pro mě tak trochu osobní peklo.

Dokáže se hecnout
Ačkoliv je jako většina studentstva notorický odkladač povinností, ví kdy už je na čase začít pořádně makat. A když na to přijde, je schopný za rekordní čas dohnat všechny nastřádané povinnosti, které do té doby ležely někde v zaprášeném rohu jeho pozornosti.

Umí motivovat
V čem je ale opravdu dobrej, je že dokáže motivovat dětska k činnosti, což je u učitele, kterým snad bude až se mu podaří odpromovat, vlastnost k nezaplacení. Ačkoliv je vzrůstem malý, je velký osobností a ty špunti to z něj nějak dokážou vycítit a v určitých chvílích je z něj autorita sama. Vlastně se to netýká jenom dětí, když na to přijde, dokáže motivovat k činnosti i mě a to hlavně ve zkouškovém.

Tak nakonec je toho víc než jsem si původně myslela a kdybych měla víc času, vsadím se, že by toho bylo v konečném výsledku ještě mnohem víc, ale přeci Vás po tak dlouhé pomlce hnedka nezahltím =).


"Musím se učit.."

14. prosince 2014 v 23:35 | beautiful sick mind |  Blah, blah
Bylo by tak jednoduché říct pravdu. Prostě se mi nechce..a tečka!

Když nad tím tak přemýšlím, tak se marně snažím vzpomenout si, kdy jsem se naučila tak příšerně vymlouvat. A navíc celkem přesvědčivě. Na to, že jsem nikdy neuměla lhát, mi to teď jde celkem dobře. Popravdě až příliš dobře. Obzvlášť v tomhle období, kdy vrcholí odevzdávání seminárek, termíny zápočtů a předtermínů na zkoušky klepou na dveře, stačí říct ty magická čtyři slůvka a všichni Vám to zbaští i s navijákem. Nikdo by si přeci nedovolil zpochybňovat slova zavaleného vysokoškoláka. Ale co si budeme nalhávat, vždycky to skončí civěním na facebook a tupým mačkáním F5ky. V lepším případě sledováním seriálů. Pak už je pozdě na to sypat si popel na hlavu při pohledu na fotky z legendární party, které jste se nezúčastnili kvůli svým sklonům k prokrastinaci.

Tak proč prostě neřeknu pravdu? Možná by pak bylo mnohem těžší přijmout realitu a fakt, že se na mě nebezpečně nabaluje asi tak kvadrilion věcí, co musím udělat/zařídit/naučit se/napsat a místo toho, aby povinností ubývalo, neustále jen přibývají a přibývají a přibýýýývajíííí..

Takže je nejspíš na čase postavit se realitě čelem a začít se pomalu prokousávat to do listem. Počínaje tímto článkem považuji svojí snahu za oficiálně zahájenou.

Napsat konečně nový článek na blog ✓