Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Únor 2015

Zapomenutý pátek 13.

28. února 2015 v 16:49 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Ještě mě tak napadlo, že jsem Vám kvůli svému depka-modu úplně zapomněla vyprávět o tom, co se mi událo toho slavného pátku třináctého. V tu dobu zrovna můj děda ležel v nemocnici po infarktu a když jsem mu tu veselou historku (která mi ve chvíli jejího přožívání až tak vtipná nepřišla) vyprávěla, smál se tak, že jsem mu musela slíbit, že o tom napíšu. A co bych to byla za vnučku, kdybych nesplnila slib, takže tady to je. =)

Byl den před Valentýnem, zároveň dva dny před narozeninami mé drahé polovičky a tak se ve mě probudilo dlouho utlačované kreativní já, které se neodbytně dralo na povrch a slibovalo, že tenle večer bude prostě velkej! V plánu byl narozeninový dort, spousta svíček, předražený dárek a jako třešnička na dortu- já (samozřejmě). A jelikož nejsem od přirození člověk pověrčivý, rozhodla jsem se smělé plány zrealizovat bez bázně a hany, což se mi stalo téměř osudným.

Pokud jste už někdy pekli dort, je vám asi jasné, že je na to potřeba minimálně tři hodiny práce a to ještě za předpokladu, že jde všechno podle plánu, což v tomhle případě rozhodně nešlo. Po tom, co jsem si všechno vymalovala v barvách jasných, jako Slunce samo se všechno pomalu ale jistě začalo dominovým efektem řítit do jisté záhuby, počínaje tím, že jsem si omylem na onen víkend domluvila rozhovor s respondentkou k výzkumu bakalářské práce v místě mého rodiště, kterou jsem sháněla skoro měsíc a skoro v slzách ukecala, aby do toho se mnou šla, jelikož jsem se ocitla v dost velkém časovém presu. Zrušení tedy nepřipadalo v úvahu, takže jsem musela vymyslet, jak skloubit výkumnou činnost s tou kreativní. Seznámila jsem tedy milého s drobnou změnou plánu, a totiž že se moje velké narozenino-valentýnské překvápko nebude konat v naší milované Plzni, ale v Chomutově u mé matinky v Prdelákově. Nedá se říct, že by z toho skákal radostí po stropě, ale souhlasil, což mi v tu chvíli úplně stačilo. Teď ještě zbývalo vymyslet, jak ho udržet v dostatečném závěsu za mnou, abych měla čas všechno v klidu připravit, aniž by věděl, co chystám. Jela jsem tedy dřívejším vlakem a obrovským nákupem ingrediencí s vizí nejúžasnějšího dortu všech dob. Pro jistotu jsem ještě zavolala mamce, jestli mi, jak slíbila, vyklidila kuchyň, načež mi vyjeveně odpověděla: "To už je tenhle víkend? Karel konečně začal opravovat ten odpad, tak to asi nepůjde." V tu chvíli jsem myslela, že mě snad omejou, ale zachovala jsem chlanou hlavu a zavolala SOS babičce. Fajn, kuchyň jsem sehnala, teď už mě nemohlo nic rozhodit (hahaha).

Když jsem dorazila k babičce, zjistila jsem, že má doma na hlídání mé dva pětileté bratránky, které ohromně zajímalo všechno, co se děje tam, kam mají zakázaný přístup. Snad ani nemusím říkat, co se díky jejich vytrvalému podupávání před troubou stalo s prvním korpusem. Nervy mám jen jedny a tak jsem místo rozčilování zadělala na další těsto. Čas tlačil čím dál víc a tak není divu, že jsem do něj zapomněla přidat olej. Zatímco se pekl korpus číslo dvě jsem připravovala pudinkovo-máslový krém a parcipán na potažení a ozdobení dortu. Do krému jsem místo másla dala tuk na pečení a věřte nebo ne- není kostka, jako kostka. Ohledně marcipánu jsem naštěstí měla dostatek zdravého úsudku a koupila jsem hotový bílý, který už stačilo jen obarvit. S čím jsem ovšem nepočítala bylo, že když se marcipán obarví byť jen v kapce vody rozpuštěného potravinářského barviva, už ho v životě nerozválím tak, aby zůstal v jenom kuse. Výsledek po dvou hodinách u plotny byla jedna zdrclá a druhá betonová placka, rozbředlej krém a lepivá, byť krásně obarvená hrouda marcipánu. V tomhle bodě už nezbylo nic jiného než nechat nervy rupnout. Naštěstí se na scéně objevila hrdinná babička, která zachránila situaci baleným korpusem z Kauflandu, což mě nakoplo k dalším výkonům. Krém nějakým zázrakem ztuhl do použitelného stavu a z cárů marcipánu jsem jakž takž vydloubala požadované tvary. Sice to nedopadlo, jak jsem si představovala a většina z dortu byla zásluha pásových pekáren, ale dort byl na světě a mohla jsem se vydat na cestu k domovu.

Matinka mě přivítala s otevřenou náručí a než odešla se svým přítelem na valentýnskou chlastačku s nezadanými přáteli pětkrát mi připomněla, abych hlavně zamkla koupelnu, protože je tam rozvrtaný ten odpad, aby tam nevlezla kočka. Všechno jsem jí samosebou odkývala a rovnou jsem to zaparkovala do koupelny, abych ze sebe udělala člověka, než dorazí můj milý. Potom, co jsem byla spokojená s výsledkem jsem se pokusila dostat z koupelny, ale marně! Moje drahá máti posedlá svým posláním udržet kočku za dveřma koupelny iniciativně zamkla ještě, když jsem byla uvnitř. Mobil samozřejmě v nedohlednu, máma i s přítelem už dávno v trapu a do příjedu mé drahé polovičky zbývalo asi čtvrt hodiny. Kurňa, kurňa, kurňa! To se fakt může stát jenom mně! V tu chvíli jsem si připadala jako v nějakém trhlém thrilleru, kde je mladá dívka lapená v brlohu nebezpečného vraha a jedinou šancí na útěk je vymyslet nějaký nemožný způsob úteku alá prison break křížený s mission imposible. Takže jsem prohrabala všechno, co jsem v koupelně našla a nakonec jsem za pomoci pinzety vyšroubovala šroubky v pantech u dvěří a vysadila je. Mimochodem za tuhle část jsem na sebe náležitě pyšná.

Takže všechno nakonec dobře dopadlo, ale moje nervy se z toho budou vzpamatovávat ještě do příštího roku a jestli po mě ještě někdy bude někdo chtít upéct dort, víte co mu.. No upeču mu ho, samosebou.

A jaký byl Váš pátek 13.?

Závislá?

25. února 2015 v 23:44 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Už delší dobu se odhodlávám napsat článek, který by vystihl, jak se právě teď cítím. Článek, ve kterém bych odlehčila svému svědomí a urovnala si myšlenky, tak jako jsem to dělávala při vzniku tohohle blogu. Za ty dva roky prodělal tenhle internetový pseudodeníček hodně velkou transformaci, až tomu sama nemůžu uvěřit. Zvláště, když si uvědomím, že to není blog, co se změnilo, nýbrž já sama.
Už nejsem ta holka utržená ze řetězu, co se neohlíží na nikoho a na nic, zklamaná láskou a životem, který si vysnila, ale nikdy se nestal skutečností. Zklamaná znovu a znovu svou neschopností někam zapadnout, mít přátele, na které se může spolehnout a hlavně, kteří ji budou brát takovou, jaká je a nebudou ji pro to soudit. Přesto, že jsem ráda sama a mám čas od času období, kdy prostě potřebuju jen být mezi čtyřmi stěnami sama se sebou, jsem vždy chtěla být součástí party lidí jako v hollywoodské komedii prozářené sluncem a společnými zážitky. Co se vztahů týče, byly všechny povrchní a netrvaly víc než pár měsíců. Nikdo nebyl dost dobrý, aby uspokojil mé potřeby a vždy se objevil někdo jiný, lepší, zajímavější, nebo prostě jen méně okoukaný. Touha po chemii, která se po několika měsících začala z jakéhokoli vztahu vytrácet ničila jeden vztah po druhém a já chtěla pořád víc. A pak přišel na scénu ON. Moje drahá polovička, moje opora, můj přítel, moje kotva a životní kompas, který i ukázal směr k novému životu.
Najednou jsem jako mávnutím kouzelného proutku byla plná uvědomění, klidu a pohody. Cítila jsem se milovaná a žádoucí. Dostala jsem konečně místo, kam patřím a můj život začal mít znovu smysl. Už mě nezajímal flirt s jinými muži, jediný, na jehož zájmu mi záleželo byl on. Najednou už nebylo tak těžké představit si budoucnost po boku jediné osoby do konce života a budoucnost začala být o něco méně děsivá. Na mysl mi už po pár měsících přišly představy o společném bydlení a dokonce jsem začala pomýšlet i na to, jaká bych byla máma a jak bychom společně vychovávali další generaci.

Než budu psát dál, chtěla bych upřesnit jeden důležitý fakt a to ten, že se nic, co bylo řečeno v předcházejícím odstavci a mých citech k mému milému, nezměnilo. Jen se v posledních pár týdnech celý můj dosavadní mírumilovný svět a tendence usadit se a žít klidný dospělácký život obrátily úplně naruby.

Všechno to začalo začátkem letního semestru, kdy se na povrch začal drát fakt, že magisterské studium na FAVce (=fakulta aplikovaných věd) už není zdaleka taková brnkačka, jako bakalářské na pajdě. Všechna volná odpoledne začal můj milý trávit ve společnosti spolužačky, která jako jediná přestupovala na stejný obor spolu s ním, protože zjistil, že na víc než polovinu předmětů nemá základy, kteří bakaláři z FAVky samozřejmě měli, takže s tím učitelé počítají jako s hotovou věcí. Navíc se mu několk předmětů kryje a tudíž na ně nemůže chodit, aby něco vůbec pochytil. Výsledek toho všeho je, že je nervózní jak stará panna na golfu a mě už pomalu, ale jistě začíná přetékat pohár trpělivosti. Přesto, že jsem se snažila, jak jsem mohla, byla na něj milá, i když si to vůbec nezasloužil (například když mi dost netaktně naznačil, že sluchátka, která jsem pro něj skoro měsíc vybírala a dala za ně víc, než jsem ochotná připustit, vlastně ani nechce), situace mi přišla pořád horší.

Tak to šlo tři týdny a já se přestala snažit. Místo snahy o alespoň pár minut denně strávených ve společnosti morouse, jsem začala chodit se svojí spolubydlící skoro ob den do studentského klubu u nás na koleji. Konečně jsem se mohla opít, aniž by na mě má drahá polovička vrhala káravý pohled, který ve mě vyvolával výčitky svědomí. Začala jsem řádit a všechno to uvědomění a vnitřní klid jako by najednou zmizely. Během jednoho týdne jsem potkala tolik skvělých lidí, kolik jsem nepoznala za celý rok.
Nejvíc jsem si padla do noty s dvěma kluky z prváku na strojárně, u kterých jsem trávila prakticky celé poslední dva týdny. Hráli jsme stolní hry, koukali na filmy, pekli skořicové šneky. A co víc- vnímali mě, smáli se se mnou a konečně jsem se mohla uvolnit z té nekonečné křeče, ve které jsem byla lapená kdykoliv jsem byla s ním. Po jedné akci jsem u jednoho z nich přespala a jakkoli jsem se snažila potlačit očividný vývoj událostí, dostaveníčka najednou začaly mít charakter lehkého flirtu. Z počátku bylo osvěžující poslouchat lichotky a zjištění, že jsem žádoucí, i když jsem zadaná nakoplo moje pošramocené sebevědomí. Přesto, že jsem nikdy nepřekročila hranici flirtu, připadala jsem si, jako bych ho podváděla. Každá další návštěva byla příslibem zakázaného ovoce, která dávala célé situaci ještě větší napětí a čím víc jsem se snažila odolávat, tím víc jsem potřebovala jsem svou dávku endorfinů, která od mého milého delší dobu nepřicházela, i když se očividně snažil všechno mi vynahradit. Pozval mě na rande do kavárny, kam jsem se už dlouho chtěla podívat, koupil mi lístek na koncert do podniku, kam jsem jít už od prváku. Ale všechna jeho snaha jako by narážela do neprostupné stěny, která kolem mě jakoby odnikud vyrostla. Přestože mi srdce přetéká láskou, nejsem schopna vnímat ani náznak vzrušení či chemie.

A tak mě napadlo.. jsem závislá? Jsem odsouzená zničit vztah s panem dokonalým kvůli nesmyslnému chtíči po vzrušení? Jsou motýlci v břiše mou drogou, bez které se nedokážu obejít? Jsem opravdu tak hrozný člověk, patologicky neschopný vybudovat věrný dlouhodobý vztah? Proč mám pocit, že na tyhle otázky nikdy nenaleznu odpověď?

Odměna za bolest

14. února 2015 v 23:33 | Beautiful sick mind |  Za oponou
Jako zdravotník znám všechny druhy fyzické bolesti, vím jak je popsat, jak je léčit, nebo alespoň zmírnit. Řezavá, bodavá, tupá, vystřelující.. Jsou jich desítky, některé tak hrozné, že se nedají ani slovy popsat. Všechny mají ale jednu věc společnou- výskyt patologie v organismu. Až na jednu.
Porodní bolest je jediná bolest v životě člověka (lépe řečeno ženy), která nemá patologickou příčinu. Proč teda vlastně porod bolí? Proč tělo vysílá varovné signály, přestože není v bezprostředním ohrožení? To je nejspíš otázka, na kterou nikdy nikdo nenalezne uspokojivou odpověď.
Někdo říká, že porodní bolesti jsou jen otázkou psychiky. A má to něco do sebe. Jak jinak chcete vysvětlit orgasmické porody? Jakto, že některé divoženky, které přijaly porod jako přirozenou věc, do které není nutné zasahovat a už vůbec ne ji léčit, můžou prožít porod prakticky bez bolesti, zatímco neurotické workoholičky se svíjí v křečích na porodnickém křesle, polité od hlavy až k patě desinfekcí s napíchnutým epidurálem či přidechujíc rajský plyn? Přestože domácí porody nejsou zrovna moje doména a o tomhle odvětví porodnictví mám jen velmi chabou představu, něco do sebe ta myšlenka přece jenom má. Možná kdyby celá západní kultura přestala porod brát jako nemoc, bylo by takových porodů mnohem víc.
Ale co je na tom všem úplně nejlepší? Tahle bolest má totiž ještě jedno obrovské specifikum a to, že na jeho konci čeká nový životní smysl, nová etapa- mateřství. A to je ta největší odměna, která stojí za všechnu bolest světa a jen díky tomu jsme ještě pravděpodobně nevymřeli..Howk!

PS: Pokud se tenhle článek dostane do rukou nějakým těhulím, mám pro vás možná nemilou, ač pravdivou noviku. NIC vás porodní bolesti nezbaví. Věřte tomu, nebo ne, porodníci nemají v plánu Vás bolesti zbavit, jelikož 99% žen bez bolestí prostě neporodí. Přesto není žádoucí, aby Vás bolest naprosto knockoutovala a proto existují zmíněné vychytávky.

Na závěr bych si ještě dovolila přidat video, které je teda dost přitažené za vlasy, ale celková myšlenka toho všeho je až překvapivě pravdivá.

Winner!

12. února 2015 v 1:58 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Nejdřív bych chtěla vyseknout jeden velký pardoooon, či jak se to skloňuje (měla bych se stydět, ale nestydím) za mou déletrvající absenci ve psaní. V záchvatu zodpovědnosti jsem totiž dala přednost ťukání do klávesnice, jež mi v lepším případě vyslouží bakalářský titul, takže jsem byla nucena blog na nějakou chvíli poněkud zanedbávat, což hodlám bryskně napravit.

Dlouho jsem bojovala s nutkáním označit tohle zkouškové za absolutně nejhorší v historii mého vysokoškolského studia, ale po delší úvaze mi připadá přívlastek "nejdivnější" jako mnohem trefnější označení. Všechno to začalo tou mou štěnicovo-alergickou story, o které si můžete případně více počíst zde, díky které jsem skončila na týden zavřená na dermato-venerologickém oddělení ve Fakultní nemocnici. A musím říct, že prvních pár dní to byla slušná párty, jelikož tolik oblbováků mi v krvi nekolovalo za celej život. Nutno podotknout, že jsem měla před pravděpodobně nejdůležitější zkouškou za celou dobu studia, takže jsem při každém marném pokusu o učení propadala hysterickému pláči. Navzdory mým snahám mému drahému zabránit tomu, aby mě viděl jako čerstvě dozrálou malinu, za mnou každý den chodil, i když vždy očividně bojoval s touhou vzít nohy na ramena (ráda bych dodala, že to kupodivu nebylo kvůli mému zjevu, ale jeho fobií z nemocnic). Pokaždé když odešel jsem se na půl hodiny zavřela do koupelny (mimochodem společné pro celé oddělení), které smrdělo jako hnijící noha a brečela- zoufalostí, nechutí podívat se sama na sebe a strachy, že už to nikdy nezmizí.
Přes všechny mé obavy jsem obávanou zkoušku zvládla na výbornou a další dvě následující zkoušky mě nechaly chladnou, až jsem byla nervózní z toho, že jsem nebyla vůbec nervózní. Každopádně mi to prošlo a všechny zimní zkoušky jsem zvládla bez ztráty kytičky. Zkouškové se kvapem chýlilo ke konci a já si užívala poslední tři dny volna, když mi napsala spolužačka s dotazem, jestli už mám zapsaný zápočet za teoretickou část bakalářské práce. Asi si dovedete představit mojí reakci..

"Cože? Do kdyyy???????"

Takže z mého odpočinkového "me time" nebylo nic. V rekordním čase jsem dokončila poslední podkapitolu a otírajíc pot z čela jsem na poslední chvíli poslala mail své vedoucí. Dík časovému presu jsem neměla čas po sobě všech pracně nadatlovaných 27 stran přečíst, takže jsem jí samozřejmě poslala verzi se zhruba milionem překlepů, za které jsem se v následujícím emailu ihned omluvila a čekala na odpověď jako na popravu. Překvapivě její verdikt nebyl ani zdaleka tak strašný, jak jsem si myslela. Po přečtení všech 17ti doplňujících poznámek jsem vítězoslavně zajuchala, jelikož se nejedlalo o nic, co by se nedalo doupravit za jedno odpoledne. Tudíž jsem dostala zelenou pro výzkum a s trochou štěstí snad budu příští měsíc finišovat.

Takže to nakonec byl celkem úspěch, každopádně mi dal dost zabrat.

PS: Povšimněte si prosím mého vysoce kultivovaného projevu (blijící samjlík).. ta bakalářka na mě fakt zanechává následky. Snad se mi toho podaří do dalšího článku zbavit.

PPS: Pokud taky píšete bakuli, nebo diplomku, chcete se pobavit, kvalitně si zaprokrastinovat a vidět, že v tom nejste sami, mrkněte sem =)).