Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Březen 2015

A co dál?

29. března 2015 v 16:03 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Co bude dál? Tahle tři slova přesně vystihují moje myšlenky. Myšlenky, které se už několik měsíců točí kolem mé nejasné budoucnosti. Ovšem jen za poslední dva týdny jsem si uvědomila, že tápu ve tmě mnohem víc, než jsem si ochotná přiznat a už bych sakra potřebovala nějaké světýlko, které by mě z toho bludného kruhu vyvedlo ven.

Už od druháku jsem měla jasno, že porodní sál není nic pro mě. Narození dítěte neskutečně povznášející, obzvlášť pokud je jeho bezpečný příchod na svět ve vašich rukách je nepopsatelný zážitek, ačkoliv stres, který jde ruku v ruce s faktem, že ať se člověk snaží sebevíc, jsou situace, ve kterých nemá vždy situaci pevně v rukou, je pro mě až příliš velký. Obzvlášť, když si uvědomím, že nemám v rukou jeden, ale hned dva lidské životy.
Čtyřicet porodů. Tolik jsem jich během své tříleté praxe odvedla. Čtyřicet zdravých, překrásných dětí jsem pomohla přivést na svět. Když jsem si minulý týden po skončení praxe šla ke staniční sestře po potvrzení posledního odvedého porodu, měla jsem povznášející pocit úlevy, že se mi nakonec podařilo atakovat tu magickou hranici. Znamenalo to, že už se na sál už nikdy nebudu muset vrátit. NIKDY. To slovo se mi rozeznělo v hlavě jako kostelní zvon, dunělo a rozechvívalo každou mozkovou buňku. Najednou jsem tomu odmítala uvěřit. Opravdu je tohle naposled? Opravdu už nikdy nezažiju ten adrenalinový rauš? Možná by to nakonec nebylo tak hrozné. Třeba bych nakonec mohla být porodní bába. Mohla bych být dobrá. Jenže slova jako možná a co kdyby mi nedají spát. Pronásledují každou mojí myšlenku a pokaždé, když už myslím, že jsem na své otáky našla odpověď, oběví se další a další otázka, jako když sledujete zapeklitou kriminálku, ve které vrah až do závěrečných titulků zdárně uniká spravedlnosti. Jenže moje závěrečné titulky (konec školy) se kvapem blíží a já stále nejsem vrahovi na stopě. Tak co dál? Jak se mám rozhodnout? Čím mám být? Začínám mít pocit, že tyhle otázky člověk nalezne odpověď, až když se rozhodne špatně..


Až umřu, bude ze mě strom!

28. března 2015 v 15:13 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Přemýšleli jste někdy, co s Vámi bude až umřete? A teď tím nemyslím obvyklé rádoby filozofické úvahy o tom, co se stane s duší, jestli půjdete do nebe, odkud budete shlížet na své nejbližší, nebo prostě jen usnete a už se neprobudíte. Myslím tím, co se stane s Vaším tělem.

Po tom, co jsem nastoupila na zdravotnickou školu a viděla svou první pitvu, jsem začala seriózně uvažovat o tom, že bych po smrti své tělo propůjčila zdravotnickým ústavům a nechala mediky a jim podobné, ať se na mě trochu vyblbnou. Konec konců, po smrti už mi to může být jedno a sama jsem na vlastní kůži zjistila, že člověk se zdravotníkem nestane jen tím, že chodí do školy. Třeba takový neurochirurg si prostě jen tak nestoupne ke skalpelem k lidkému mozku a nezačne se v něm naslepo dloubat. Nácvik na figurínách je celkem fajn, ale co si budem povídat, guma není zrovna přírodní materiál a prasata (byť nám jsou anatomií prý nejvíce podobná) prostě nejsou lidi! Tak proč neposkytnout své tělo pro doboru věc a stát se tak prostředkem, díky kterému třeba jednou někdo zachrání stovky dalších životů?

Mimochochodem věděli jste, že co se týče dárcovství orgánů je každý člověk po smrti automaticky považován za dobrovolného dárce, nepodepíše.li výslovný nesouhlas s darováním orgánů? =P

Před měsícem jsem ale na internetu narazila na úžasnou ideu pohřbívání zvanou Capsula mundi. Jedná se o metodu pohřbívání, která se zrodila v Itálii, bohužel kvůli zákonům, které tyto způsoby pohřbívání zakazují, nebyla ještě zrealizována. Základní myšlenkou téhle metody je pohřbívání lidí v "poloze plodu" (což je svým způsobem celkem poetické, vzhledem k tomu, že sejdou ze světa ve stejné poloze, v jaké přišli na svět, nemyslíte?) do tzv. organických lusků, nad kterými bude zasazen strom, dle vlastního výběru, který bude čerpat živiny z ostatků nebožtíka. Uznávám, že je to trochu morbdiní téma a je jasné, že všechno má své mouchy, které je ještě třeba dovést k dokonalosti, ale představte si, jaké by to bylo, kdyby ponuré hřbitovy plné kamenných náhrobků nahradily "vzpomínkové lesy", kam by mohli pozůstalí chodit rozjímat a vpomínat na své blízké, místo toho, aby oplakávali studené kameny za zdmi městských hřbitovů. A co se týče kremace, představa, že mě nějaký chudák bude skladovat na poličce, nebo mnou kontaminovat nějaký lesní potůček se mi taky dvakrát nezapmlouvá.
Takže za mě má tenhle nápad jednoznačně palec nahorů a pokud jednoho krásného dne dostane zelenou, mám jasno v tom, že až umřu, bude ze mě strom! =) Sice to nebude tak ušlechtilé, jako nechat své tělo zachránit stovky životů, ale věnovat svůj život stromu je taky pěkné představa, ne? Navíc pohřbít mě můžou i bez orgánů =D.


Co na to říkáte vy? =)