Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Květen 2015

Different world

12. května 2015 v 9:40 | Beautiful sick mind |  Za oponou
Věděli jste, že 5. května je mezinárodní den porodní asistence? Ne? Nic si z toho nedělejte, já bych to pravděpodobně taky nevěděla, obzvláště době, kdy mají svůj mezinárodní den dost možná i klíšťata. Nicméně letošní oslava ženství a porodních bab pro mě opravdu hodně znamenala. Dost možná proto, že jsem si poprvé za ty tři roky, cítila být porodní asistentkou a možná dokonce součástí něčeho většiho. A musím Vám říct- byl to skvělý pocit.

Možná Vám to bude připadat trochu zvláštní, ale na tenhle náš speciální den si naše magistry (porodní asistentky) pro náš vycházející ročník připravily takovou menší seanci, která nás měla ještě krapet sblížit, než se definitivně rozprchneme do všech koutů republiky a dost možná i za hranice. Tyhle porodní báby pro mě jsou mnohem víc, než jenom učitelky, jsou to pro mě neskutečně silné osobnosti, které nás měly celé ty tři roky pod palcem a protáhly nás babským věděním trochu z jiného úhlu, než naši pověstné a velmi uznávané lékařské kapacity a jedničky v oboru gynekologie, porodnictví a neonaltolgie. Naučily nás dívat se na člověka jako na celistvou bytost, která vnímá, cití a prožívá životní okamžiky, které dost možná změní jejich život od základů a nedívat se na ně jen jako na prázdnou schránku, která se dočasně porouchala a potřebuje opravit. A díky celé téhle jejich filozofii se jim podařilo něco úžasného. Něco, co se naprosto vymyká jakékoli představě o tom, jak to na akademické půdě funguje a fungovat mělo. Žádná pásová výroba, žádné povrchní (jestli vůbec nějaké) vztahy, které končí odbrebentěním obsahu skript u zkoušky.

Ihned při vstupu do místnosti mě praštila přes nos vůně levandule a růžových květů. První věc, na které mi ulpěl pohled byl oltář, postavený uprostřed třídy, obklopený svíčkami, vonnými tyčinkami a soškami uzavřenými v kruhu vykládacích karet. Okolo oltářku byly rozmístěné mističky s různými pochutinami, od oříšků, přes ovoce (čerstvé i máčené v čokoládě a karobu) až po domácí bábovku. Židle byly seskládané do komínků, odšoupnuté do rohů místnosti a místo toho jsme seděli na zemi s karimatkou, nebo dekou pod zadkem. První hodinu jsme si povídali o tom, jaká byla naše očekávání, než jsme se pustily do téhle školy a jestli a jak nás tahle škola změnila, případně kam se budou ubírat naše kroky v dnech budoucích. Bylo zajímavé uvědomit si, jak moc jsme se vlastně všechny změnily a dospěly. Vtipné na tom bylo hlavně to, že vlastně žádná z nás původně porodní asistentkou být nechtěla a 95% holek se tam ocitly v podstatě "omylem" či nějakou zvláštní shodou náhod. Ku příkladu jedna z magister na sebe práskla, že se původně hlásila na policejní akademii a na porodní asistentku šla, protože jí tam nevzali =D.
Pak jsme si vykládaly karty a malovaly mandaly. Dokonce jsme dostaly od magister malé dárečky, jako přívěsky s andělíčky a kousky zbroušeného křišťálu. Nakonec jsme společně před školou vypustily lampion přání, při jehož zapalování jsme málem podpálily samy sebe =D. Nakonec ale šťastně vzlétnul, tak snad nám to k těcm státnicím alespoň trošku štěstí přinese =).

Když to po sobě takhle čtu, tak mám pocit, že jsme to měly spíš naplánovat na 30. dubna, ale to bychom k tomu upálení dost možná nepotřebovaly ani ten lampion.. =D.

Face it!

2. května 2015 v 14:31 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Nedívám se na hokej a můžete si klidně říkat, jak jsem nemožná a bez vztahu k vlasti. Netrhá mi žíly, že s největší pravděpodobností nevyhrajeme a rozhodně jsem si včera nevyplakala oči do polštáře, že naši zástupci zprasili hned úvodní zápas. Samozřejmě, že po všem tom humbuku s prezidentem by nám nějaká ta pozitivní reklama celkem bodla a popravdě, je to asi to jediné, co nám nějakou reklamu vůbec dělá (společně s hlavním městem, což do dneška dost dobře nechápu, jelikož se ještě stále řádím k zarytým odpůrcům davů a metra, ve kterém se s železnou pravidelností ztrácím, kdykoli se v něm nějakou shodou okolností objevím, a pivem).
Nechápejte mě špatně- rozhodně budu za ty kluky ráda, když se jim povede uspět a vyhrát. A jako správné paní Králíkové se mi samozřejmě líbí idea Boba a Bobka coby národních hrdinů. Jenom nemám ráda to pokrytectví, které se kolem celého mistrovství nese.

Prohráli jsme se Švédama, ale další zápas určitě vyhrajeme.

Omyl! MY totiž nevyhrajeme nic. Vyhrají oni- hokejisti, kteří na sobě denně makají a tráví hodiny na ledě, aby byli tak dobří, že budou schopni vyhrát světové mistrovství. To, že deseti-tisíce lidí sedí doma (nebo v hospodě) u bedny jim v tom nijak nepomůže. A ať si říká kdo chce, co chce, polovina z těch lidí, kteří po domácí výhře prohlašují jak jsou hrdí na to, že jsou Češi, jsou největší pokrytci ze všech. Celý rok si stěžují, jak je to tu všechno na ho*** a nejradši by někam vypadli a už se nevrátili, ale jen co začne mistrovství mají vyvěšené vlajky na anténách aut a bůhví kde ještě.
Takže mě klidně hejtujte, jen co je libo, ale já se tohohle davového šílenství odmítám účastnit.


P.S.: Když jsem tuhle debatu vedla před několika dny s mou drahou polovičkou, čekala jsem, kdy se zvedne ze židle, utrhne mi hlavu, zadribluje s ní a vyhodí jí s dramatickou přesností oknem. (Z faktu, že píšu tenhle článek si asi dokážete vydedukovat, že se tak nestalo.) Místo toho mi vyprávěl, jak po vítězství Litvínovských hokejistů reagovala místní starostka prupovídkou, že jí hokej nezajímá a že se s výhrou Litvínova "chleba levnější nebude". To se ale holka přepočítala, protože celé řetězce pekáren reagovaly na tuto nevyřčenou výzvu hromadným zlevňováním chleba a to hned o polovinu! Musím se přiznat, že mě to upřímně pobavilo a musím souhlasit s tím, že jako politik si prostě nemůže něco takového dovolit vypustit z pusy, i kdyby si to stokrát myslela.

A jak jste na tom s hokejovým šílenstvím vy? ;)