Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Červen 2015

Slovenský paradox

28. června 2015 v 22:21 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Určitě nejsem jediná Češka, která se kdy rozplývala nad krásou slovenštiny a její měkkostí, která přímo hladí po duši. Pravdou je, že slovenští kluci to mají s českými holkami poměrně jednoduché, protože stačí zabroukat pár slovíček do ouška a je ruka v rukávě, nehledě na to, co je obsahem slov. Slovenština zkrátka patří mezi jazyky, které je radost poslouchat, byť vás třeba promlouvající osoba posílá do oněch míst.

Nicméně číst slovenštinu je totální katastrofa! Alespoň pro mě. Než se mi podaří přelouskat sloveský text se všemi vlnovkami a klikiháky, naprosto mě to znechutí, byť je článek sebezajímavější a sebečtivější. A přesto, že mě někteří slovenčtí blogeři svými články opravdu oslovili, jazyková bariéra mě vždy odradila od dlouhodobého sledování blogu. Paradox, co? Problém vlastně ani není v porozumění obsahu, se kterým jsem díky bohu (až na některá slovíčka) neměla nikdy problémy, ale spíš kostrbatost, se kterou se prokousávám textem, což mě nějakým způsobem odrazuje. Trochu se stydím přiznat, že se spíš přemluvím k četbě anglického textu, který s mojí mateřštinou nemá společného vůbec nic, než k článku slovenské/ho blogera/blogerky. Tak nezbývá doufat, že jsem jen zapuzení hodná výjimka a že nakonec všichni neskončíme jako v písničce od Xindla.


Přesto doufám, že mě za tuhle mojí malou zpověď nezavrhnete a já slibuji, že se pokusím polepšít v rámci zlepšování mezinárodních vztahů s našimi slovenskými bratry a sestrami =) =D.

A jak jste na tom vy?

Jak sick mind k titulu přišla

27. června 2015 v 10:48 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Volejte sláva a tři dny se radujte! S mírným zpožděním hlásím, že už i já mám o dvě významná písmena delší jméno a stala jsem se tak plnohodnotným členem dnešní společnosti, i když jsem při snaze o naplnění očekávání málem vypustila duši a přišla o rozum. Přestože jsem se poctivě připravovala celých šest týdnů, měla jsem v den D pocit, že mě přes noc napadl pták mozkodlabák a do školy jsem se dostavila s pocitem, že jsem dutá jak bambus.

Prezentaci k obhajobě bakalářské práce jsem poprvé viděla den před státnicemi a z přestavy, že mám vcucnout svou tříměsíční práci do pěti minut, se mi dělalo blivno. A tak se stalo, že jsem uprostřed prezentace propadla jednomu ze svých pověstných panických záchvatů a poslední slidy odvykládala v pauzách mezi brekem. Můžu Vám říct, že větší ponížení jsem ještě nezažila a k ústní části státnic jsem se musela hodně přemlouvat. To ale nebylo to nejhorší, co se mi toho dne stalo.

Jelikož jsem byla první v pořádí, měla jsem ještě hodinku času k dobru, než začne ústní zkouška, kterou jsem se rozhodla věnovat doučení poslední otázky, kterou jsem si ještě nestihla přečíst. Bohužel nervy pracovaly na plné obrátky a tak jsem strávila onu hodinu zíráním na nadpis.

Ověšená milionem talismanů od kamarádů a rodiny jsem se došourala k losovacímu stolku, jako kdybych šla na popravu. Zadržela jsem dech a sáhla po dvou obálkách. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, začínám mít pocit, že víc talismanů najednou se nejspíš nějak vzájemně vyruší a je z toho nakonec takovej malér, že by bylo lepší žádný nemít. No nebudu to natahovat- vytáhla jsem si 5 otázek, z toho 4 naprosto debilní včetně té otázky, na kterou jsem předešlou hodinu čuměla jak husa do flašky, neschopná přelouskat jediné slovo. Při pohledu na tu pohromu jsem nevěděla, jestli mám začít znovu brečet, nebo se začít hystericky smát té ironii.

Můj ušlechtilý záměr, nechat si to nejhorší nakonec, vzal za své asi tři vteřiny po tom, co jsem se usadila u zkoušejících, vybídnuta k tomu, abych onou otázkou začala. Řídíc se obecnou radou "hlavně mluvit" jsem tedy začala tak ze široka, jak jen mi to daný okruh otázky dovoloval, ovšem po dvou minutách vaření z vody jsem byla vybídnuta, abych začala mluvit k tématu. Doslova jsem cítila, jak se vařím ve vlastní šťávě a začala si v hlavě přemítat, čím bych se mohla co nejrychleji zabít, abych zkrátila své trápení. Utonutí ve sklenici vody? Tužka do krku? Všechno se v tu chvíli zdálo být lepší, než můj současný stav, který připomínal rybu na suchu lapající po kyslíku, který nepřichází a tak dál jenom naprázdno otevírá a zavírá tlamku, ze které nic nevychází. Zkoušející, naštěstí velmi rychle pochopila, odkud vítr vane (respektive už dovál) a tak jsme se zase plynule vrátily k obecnému úvodu, který nějakým podivným kouzlem přetransformovala do konkrétních otázek, na které jsem kupodivu znala odpověď. A tak se stalo, že jsem z otázky, kterou jsem ani neviděla dostala ve výsledku za 2. Zbytek otázek už tak tragický nebyl, přesto jsem při opuštění zkoušící místnosti měla pocit, jakoby mě někdo rozžvejkal a vyplivnul na chodbu s pocitem, že to v žádném případě nemůžu dostat.

Inu dostala jsem to a dokonce s vyznamenáním. Sama jsem to ještě nezvládla úplně vstřebat a to už je to dva týdny. Možná mi to konečně dojde, až za týden uvidím červený diplom v ruce, ale do té doby se spokojím s faktem, že jsem konečně oficiální porodní bába.

Předstátnicová

11. června 2015 v 4:33 | Beautiful sick mind |  Básničky z pošahané hlavičky
Venku už svítá,
já nemůžu spát.
Nervozita mnou zmítá,
začíná mě to s*át.
Když místo učení
skládám tu básně,
jak tohle dopadne,
je doufám jasné.
Snad víra v zázraky jedině zbývá,
když tam, kde má mozek být, zeje jen díra.


Body switch

1. června 2015 v 11:54 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Jsem ženská. Už sama tahle informace prozrazuje víc, než si je většina zástupkyň něžného pohlaví schopna přiznat. Například to, že jakkoli vysoké mínění o sobě žena má, vždycky se najde něco s čím prostě nebude spokojená. Tuhle špíček, támhle celulitida, či snad dokonce strie. Velká prsa, malá prsa (o zadku nemluvě), husté vlasy nebo řídké, moc kudrnaté, nebo snad moc rovné.. Zkrátka a dobře- vždycky se najde něco, na co bychom si mohly stěžovat. (Mimochodem, jestli znáte nějakou ženskou, která je spokojená sama se sebou přesně tak, jak to stojí a leží, dejte mi prosím vědět. Protože já jsem toho názoru, že taková žena nemůže existovat. Nespokojenost s vlastním tělem vyjadřuje ženskou podstatu a je jedno, o jak irelevantní nedostatek se jedná.)

Tento přelomový poznatek mě teda přivedl na myšlenku, jaké by to bylo, kdybych se mohla na jeden den probudit v těle, které by přesně vyhovovalo mým představám. Prsa velikosti C vzdorující gravitaci, ploché břicho, nohy až do nebe a zadek přesně do ručičky a pevný tak, že bych s ním mohla louskat vlašáky. Vlasy coby záplava hustých rezavých kadeří a zuby jak šňůra běloskvoucích perel. No.. předstala je to krásná, jen co je pravda. A za ten jeden den bych snad ani neměla čas přemýšlet nad tím, co by se ještě dalo "vylepšit". Ale co z toho? Kdybych se pak druhý den podívala do zrcadla a místo ztělesnění krásy by na mě zpátky zíralo jen mé "obyčejné" já s pomalu, ale jistě se rýsující pneumatičkou na břiše, prdelí jak valach dekorovanou celulitidovým vzorem, s vlasy alá čtyři chlupy ve třech řadách a zuby zralými na návštěvu zručné ortodontistky, dostala bych tak akorát depku. Nohy si sice neprodloužím a vlasy k zázračnému bujení taky nepřinutím, ale snad bych mohla začít dělat něco dělat s tím, co se změnit dá a přestala fantazírovat o tom, co by - kdyby. Takže vstávat a cvičit!

... Hlavu obarvit, rovnátka nasadit, plastiku podstoupit.. just kidding =D.

Btw. Ty uslintaný obdivný pohledy chlapů a závistvý pohledy kolemjdoucích ženských by taky po nějaký chvíli nebyly až takovej šlágr. Takže holky/ženy, které jste se tu nějakou shodou náhod ocitly a dočetly až sem, nebudu Vás přesvědčovat, abyste se měly rády takové, jaké jste, ale aspoň si na tom najděte nějaká pozitiva =D.

Bílá ovce v černém stádu

1. června 2015 v 1:59 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Svět není černobílý a rozlišení dobrého a zlého nikdy nebyla má silná stránka. Navíc, jak je známo, i ty nejhorší přečiny často začínají dobrými úmysly. A tak rozlišovat ovce (potažmo lidi) na černé a bílé už dávno pozbylo na významu, jelikož žádná bílá ovce není úplně bílá (leda by byla vypraná v Perwollu) a žádná černá není tak úplně zuhelnatělá.

Ptáte-li se mě, zda sama sebe považuji za bílou ovci, odpověď je nasnadě. Už dávno ne. Protože, co se mě týče, šedivět jsem začala už na střední a po prvním ročníku na vysoké jsem dozajista zčernala jak bota. Přesto z nějakého důvodu pořád v rámci rodiny zářím tím nejjasnějším odstínem, pokud teda černá ještě má vůbec nějaké odstíny. (Btw. doufám, že tuto nevinnou poznámečku nikdo nezneužije k poukazování na nechvalně známou knihu s erotickým podtextem.. i když v tomto případě rovnou textem.) Ne, že bych snad byla z nějaké rodiny kriminálníků, vrahů, či obchodníků s bílým masem, ale nějakou zvláštní shodou náhod jsem se dostala do situace, ve které figuruju jako jediný zástupce své generace, který má ještě dostatek mozkových buněk na to, aby to dotáhl na vysokoškolský titul. To má pak člověk znenadání pocit, jesti ho přeci jen nenašli ležet u popelnic.
A tak jsem po dlouhém přemítání došla k názoru, že vysokoškolský statut dokáže nasadit svatozář i samotnému Satanovi. Alespoň z pohledu některých nezasvěcených. A co teprv, když máte diplom na dosah ruky. I když mám-li mluvit, či psát narovinu, každým dnem se vidina diplomu v mých rukou čím dál víc mlží, jelikož státnice jsou ani ne za dva týdny a já stále umím tužku.
Takže tímto se s Vámi loučím a v případě, že ty státnice nedám, berte prosím tento článek jako dopis na rozloučenou.
Howgh!