Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Září 2015

Radosti společného (pře)žití

15. září 2015 v 21:46 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Jak už jsem zmínila v předchozím článku, před dvěma měsíci a patnácti dny jsem učinila důležitý životní krok a historicky poprvé jsem se odhodlala pro společné soužití s opačným pohlavím.

Musím se přiznat, že během balení svých deseti tisíc švestek (ne vážně.. nevěřili byste kolik kravin je člověk schopen za tři roky nashromáždit!) jsem se neubránila hysterickému nostalgickému pláči. Nikdy bych neřekla, že bude loučení se "svobodným" životem takový drámo. Když jsem se konečně rozloučila se svojí milovanou kolejní buňkou, čekalo mě velké stěhování.

Prozřetelně jsme si vybrali byt v centru, který je situovaný tak, že máme blízko ke všemu- nákupnímu cetru, vietnamské sámošce, kterou máme prakticky přede dveřmi, tramvajové i autobusové zastávce. Asi uhodnete, že v centru byste těžko hledali klasické paneláky s výtahem, takže jsme si všechny saky paky táhli do čtvrtého patra po svých. Po nejmíň desetitisících schodech v nohách a litru potu v trikách (samozřejmě, že jsme se stěhovali v těch největších pařácích..) jsme se zmoženě svalili na zánovní gaučík, který byl díky bohu součástí vybavení. Kdybych měla stěhovat ještě nábytek, tak bych snad radši přespávala ve vestibulu.

Sotva jsem se trochu zmátořila, začala jsem se okamžitě zabydlovat. Zatímco já jsem se přehrabovala věcmi a rovnala je do poliček, moje drahá polovička zatím "zkoušela dosah wifiny". Po tom, co jsem na něj hodila káravý pohled mě začal přesvědčovat o tom, že vybalit můžeme přeci i zítra a není kam spěchat. S takovými argumenty jsem neměla sílu soupeřit, tak jsem raději pokračovala sama. Na to se můj drahý s povzdecehm zvedl z gauče a začal vybalovat. Samozřejmě, že jeho rovnání nebylo v souladu s mými představami, takže jsem se jen modlila, aby si potom nevšiml toho, že jsem knížky seřadila podle velikosti a železné zásoby tuňáků v konzervě přesunula z poličky s drogérií do kuchyně. Knížek si možná všiml, ale nechal to být, zato s tuňáky byl oheň na střeše- měla bych si totiž uvědomit, že už takhle zabíráme půlku kuchyně a nebydlíme tam sami (jen pro upřesnění- bydlíme ve studentském bytě s dalšími 4mi spolubydlícími). S tím jsem bohužel musela souhlasit, takže jsem tuňáky zase nastěhovala do poličky. První "manželskou" hádku jsme spláchli dvěma deckami bílého, které jsem dostala od maminy k promoci a ulehli ke spánku do krásně proleželých matrací.

Kolem druhé ráno mě probudilo podivné pleskání, což mě přivedlo na myšlenku, že nám do pokoje nejspíš vletěla můra. Chvilku jsem potmě mžourala a snažila se zaostřit zdroj záhadného pleskání. Po několika minutách mžourání jsem usoudila, že ten pohybující se útvar je na můru přeci jen nějak velký, takže jsem probudila drahého s tím, že nám něco lítá po pokoji. Jelikož je můj drahý zvyklý na ledacos, protože dost často mluvím ze spaní, začal mě rozespale chlácholit, že se mi určitě něco zdálo. Já se ale nedala odbýt a pro jistotu rozsvítila světlo. V ten moment jsem si přála, abych radši nechala zhasnuto, protože jsem uzřela, že se nám po pokoji prohání hejno netopýrů. Vyplašeně jsem se schovala pod deku (ve skoro třiceti stupních na bylo pováženou, jestli by nebylo lepší nechat si do hlavy bourat vyplašené netopýry) a hulákala na milého, ať je vyžene! Ale ono vyhnat takové netopýry není jen tak.. Pokaždé když se nám podařilo vyhnat jednoho, přiletěli další dva. Tak to pokračovalo další třičtvrtě hodiny, dokud se nám konečně nepodařilo vyhnat všech osm.
http://i.idnes.cz/12/082/cl6/JB3e5360_04.jpg
Na druhý den jsme volali nájemci, abychom ho upozornili, že by měl další nájemníky radši upozornit, načež nám se smíchem odvětil: "Já jsem Vám to neřekl? Ti už tu hnízdí skoro tři roky.." V tu chvíli jsem děkovala tomu nahoře, že jsem mu onu "novinku" nesdělovala osobně, jináč bych mu nejspíš skočila po krku. Takže jsem raději napočítala do pěti a milému nájemci oznámila, že si na své náklady pořídím do oken sítě, aby se situace už neopakovala. Na to mi ale řekl, že by se poničila okna, která už teď nejsou úplně v nejlepším stavu, takže si máme na noc zavírat okno. No věřili byste tomu?!

Nakonec jsme s milým vymysleli speciální ručníkovou instalaci, která umožnila v těch pařácích do jisté míry vyvětrat a zabránit nastěhování okřídlených squoterů. A až na rozbitý bojler, tři prasklé žárovky a ucpaný záchod nás do té doby nic moc netrápilo. Co k tomu dodat- prostě bydlení za všechny prachy! =D

Diagnóza: depka

10. září 2015 v 17:25 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Znáte to taky? Sotva se ráno vzbudíte, už máte tušení, že to nebude zrovna nejlepší den. Na nic nemáte náladu, nic vás nebaví. Jenom sedíte uprostřed místnosti a čumíte před sebe. Ve dřezu se válí hora špinavého nádobí, v koši špinavé prádlo, koberec není pod nánosem vlasů a prachu pomalu vidět, ale jediné, na co se vzmůžete je převalit se z jednoho boku na druhů a předstírat, že nic z toho neexistuje. Tomu se vážněí říká deprese! Jedinou výhodou toho, že jsem za celý den nedokázaa vytáhnout prdel z postele (s výjimkou výletu nebo dvou směr ministerstvo úlevy a vzdechu) je ta, že jsem se konečně vyspala před noční, což mi dělá stále trochu problém. Jenže je těžké si představit, jak budu ty nebohé chuděry podporovat v jejich dost možná nejvýznamnější den, když mi dělá problém i přesun z bodu A do bodu B. Něco mi říká, že bych se v tomhle stavu neměla pokoušet o psaní článku, jelikož to bude zcela určitě hrozná slátanina, ale nemůžu si pomoct. Navíc pevně doufám v to, že mi tenhle vyplod dá pocit, že jsem za ten příšernej den alespoň něco vytvořila. Tak mi držte palce, ať je dneska v noci klid.. pro dobro všech. Howgh!


(Ne tak úplně hot) News

6. září 2015 v 21:32 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Ahoj, ahoj! Předem se chci omluvit, že se po mně na tak dlouho slehla zem, ale čím víc jsem psaní článku oddalovala, tím více novinek se nahrnulo a tak jsem většinou jen půl hodiny přemýšlela, čím vlastně začít, až jsem se na to úplně vykašlala. Novinek je za ty dva měsíce nečinnosti opravdu hodně, tak jen ve zkratce, ať Vás moc nezahltím:

1) Na konci července jsem oficiálně ukončila svůj studentský život odchodem z vysokoškolské koleje a sestěhovali jsme se k sobě s "manžílkem". Nejprve jsme se poohlíželi po garsonkách, ale po zhodnocená finančních prostředků jsme se nakonec rozhodli uskrovnit a nastěhovali jsme se do studentského bytu, kde máme pro sebe jeden větší pokojíček a soužijeme s dalšími čtyřmi holčinami, takže je můj milý tak trochu jako kohout v kurníku.

2) Ještě před státnicemi jsem rozhodila sítě v nemocnicích a k mému překvapení jsem dostala hned několik pracovních nabídek, takže jsem si opravdu mohla vybírat, v čož jsem ani ve snu nedoufala. Nakonec jsem se rozhodla pro Fakultní nemocnici, ale dlouho jsem váhala, jestli se držet svého "kopyta" nebo zkusit štěstí na novorozeneckém oddělení. Nakonec jsem se přeci jen rozhodla pro větší jistotu a nabídku na novorozencích jsem ve vší slušnosti odmítla. To jsem ale nečekala, že na mě vrchní sestra ušije takovou habaďůru. Přesto, že jsem žádala o pracovní zařazení na oddělení, byla jsem přiřazena na porodní sál. Takže já, která jsem celé tři roky na škole tvrdila, že mě na sál nikdo nedostane ani heverem, už měsíc pracuju na plný úvazek coby porodní bába v jednom z největších perinatologických center v republice =D.

3) Naštěstí jsem měla všech pět pohromadě a nástup do práce jsem si vydupala až skoro na polovinu srpna, takže jsem si ještě užila své poslední prázdniny. Sice se nekonala žádná exotická dovolená u moře, ale zato jsme pořád výletili po okolí a vymetali s milým všechny akce, na které jsme narazili- od grilovaček na chatě, přes nejrůznější fesivaly až k zábavním parkům. Zatý hřeb prázdnin ovšem byla moje premiéra coby vedoucí na letním dětském táboře. Tolik zážitků, co jsem nasbírala za těch 14 dní člověk nezažije pomalu za celý rok! Souhrně musím říct, že to byly jedny z nejkrásnějších prázdnin, jaké jsem zažila.

4) Stal se ze mě gambler =D. Můj milý už nějakou dobu hraje počítačovou karetní hru Hearthstone a já jsem učinila životní chybu, že jsem se je naučila hrát, abychom mohli hrát proti sobě. Takže teď trávíme i několiv hodin denně zhruba takhle:
..akorát s tím rozdílem, že nesedím na něm, protože bych mu po pár minutách odřízla krevní oběh dolních končetin =D.

Tak to by bylo zhruba všechno. Určitě se o jednotlivých bodech ještě rozepíšu v jednotlivých článcích. Tak zatím čááágo ;)