Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Říjen 2015

Stupně pracovní deformace

13. října 2015 v 17:10 | Beautiful sick mind |  Za oponou
Pokud taktéž patříte mezi ty méně šťastné, kteří si musí na živobytí vydělávat sami, jistě tušíte, o čem je řeč. Dennodenní pracovní nasazení si po určitém čase začne vybírat svou daň, ať už Vás zaměstnání naplňuje, či nikoliv. Obzvlášť pokud jste v zaměstnání zelenáč a ze vstřebávání všech těch nových informací máte po čase hlavu jako pátrací balon. To Vás pak Váš přepracovaný mozek postaví do dost bizarních situací. Takovému stavu s oblibou říkám pracovní deformace, i když lepší označení by byla spíš pracovní debilita =D.

1. stupeň-telefonování
Jelikož pracuji na porodním sále, kde celý den bez ustání zvoní telefon (a spolu s ním signalizace z pokojů, alarmy věčně nespolupracujících přístrojů a zvonku u vchodových dvěří- z toho je jeden na šišku, jenom o tom čte..) a musím se samozřejmě při každém telefonátu slušně představit a nahlásit místo, kam se právě osoba na druhé straně linky dovolala, není neobvyklou záležitostí, že se o mém pracovním nasazení dovídá třeba balíkář české pošty, nebo poslíček nesoucí pizzu. Otázkou zůstavá, zda si při mé první reakci po zvednutí telefonu ,,"Králíková", porodní sál''spíš nemyslí, že si z něj dělám prdel.

2. stupěň
Z toho, že rodím i ve spaní se za poslední dva měsíce stala celkem rutina. Ovšem občas jsou sny tak živé, že musím uprosted noci sama sebe přesvědčovat, že opravdu nemusím v kuchyňské lince hledat fyziologický roztok a antibiotika, ani zapisovat ordinace do porodopisu, ze kterého se ráno vyklubou školní poznámky mého (už ne tak často šokovaného) milého, kterého navíc občas v noci zahrnují žádostmí, aby mi například "šel udělat na šestku dirupci".

Dlouho, leč marně jsem přemýšlela, co by mohl být stupeň číslo tři. Bohužel jsem zatím na nic nepřišla a jsem v očekávání, do jak velké míry ještě můžu zblbnout. Každopádně svoji práci začínám přes to všechno mít opravdu ráda a navíc mám i občas konečně pocit, že vím, co dělám =D. Nejdůležitější je zachovat hlavní pracovní mantru a "hlavně se neposrat!"

Kdybych byla milionářka?

4. října 2015 v 20:31 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Jasně, že bych chtěla všechna ta obvyklá klišé, která se na tuhle otázu obvykle odpovídají. Chci říct, kdo by nechtěl luxusní vilku se zahradou jako od Bédy Trávníčka ve společném balíčku se super sexy zahradníkem, nejlépe v nějaké malebné destinaci a snídat na terase s výhledem na azurově modré moře. Před vilou samozřejmě bude parkovat jedno až dvě luxusní auta, zřejmě Corvette nebo Maserati. Třikrát až čtyřikrát do roka odjet na exotickou dovolenou, denně si dopřávat horkou lázeň v soukromé vířivce se sklenkou šampašnkého a jahodami a poté se oddávat slastné masáži celého těla, jak jinak než od soukromého maséra.
Ale koho by tenhle život bavil? Rok nebo dva by to nejspíš byla paráda, ale co potom? Navic, co si budeme povídat, pokud nejste milionový rentiér, je potřeba penězům trochu rozumět a vědět, jak je rozmnožovat a s tím je podle mě mnohem víc starostí, než se na první pohled zdá a navíc je to pěkná nuda. Takže mi koneckonců ten můj živůtek ve střední platové třídě nepřijde tak strašnej, akorát kdyby toho volna bylo trochu víc.. No unejte, nebyla by paráda pracovat, když chcete a ne, když musíte? Ale to už je zase jiná pohádka..