Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Duben 2016

Když sny přebírají kontrolu

24. dubna 2016 v 19:43 | Beautiful sick mind |  Témata týdne
Každý má tajemství. Můžeme tvrdit, že máme k partnerovi naprostou důvěru a že bychom se mu mohli svěřit prakticky s čímkoli, ale pak přijde čas, kdy vnitřně tušíme, že jsou věci, o kterých by vědět nemusel. A tak je prostě neřekneme, případně se uchýlíme k milosrdné lži.
Nemíním polemizovat o tom, zda je v pořádku mít před sebou ve vztahu tajnosti, protože je mi jasné, že se tu dříve, nebo později objeví někdo, kdo mi bude tvrdit, jak je důvěra ve vztahu důležitá a bez toho, aby si dva říkali naprosto všechno to nemůže nikdy fungovat. Ale asi si shodneme, že by každý měl mít právo rozhodnout, co, kdy a hlavně komu svěři. Problém ovšem nastane, když se naše podvědomí rozhodne, že Vám tohle právo upře. Tohle se totiž děje s železnou pravidelností, aniž bych to dokázala ovlivnit. Ptáte se jak?Mluvím totiž ze spaní.
A není to jen nějaké nesrozumitelné brblání, nýbrž jasná a naprosto srozumitelná konverzace na takové úrovni, že Vás donutí dlouze uvažovat nad tím, jestli opravdu spím, nebo bdím. Já si ráno samozřejmě nic nepamatuju a pak trnu hrůzou, jestli ráno nepřijde má "oblíbená otázka"- O čem se ti včera zdálo?
Srdce se rozbuší, zorničky rozšíří, nemůžu dýchat a jen čekám, co bude následovat.. Ví to? Mám se přiznat rovnou, nebo počkat, co ví?
Ztrácím kontrolu, mám pocit, že někdo rozhoduje za mě. Čím víc se soustředím na to, abych si uchovala soukromí, tím víc se zvyšuje pravděpodobnost, že se to stane zas. Jsem bezradná, nešťastná a bojím se usnout. Ráno se budím unavená a podrážděná. Trvá to tak dlouho, že jsem nakonec donucena (sama sebou) vyklopit pravdu i za cenu toho, že to zraní mě i toho druhého.
Jsem zralá na psychiatra... ale najde se ale takový, co by dokázal vyléčit mou beautiful sick mind?

Měli jste někdy podobný problém? Podařilo se Vám ho nějak vyřešit? A jak?

Tři dny v pravěku

7. dubna 2016 v 15:54 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
O tom do jakého bytu hrůzy jsem se nastěhovala jste se už mohli dočíst v článku Radosti společného (pře)žití. Za poslední měsíc se našemu domácímu povedlo všechny dosavadní hrůzy přebít tím, že nás díky jeho skvělým organizačním schopnostem nechal na 3 dny odpojit od elektřiny =D. A jak, že se to vůbec mohlo stát?
Náš domácí zvrtal přepis a zatímco nás už ČEZ přišel odpojit, RWE neměla o přepisu ještě ani ponětí =D. Asi si dokážete představit můj výraz, když k nám přišel zaklepat soused, jestli víme o tom, že dole stojí chlapíci od ČEZU a odstřihávají nás a jestli prý platíme nájem. Potom, co jsem sebrala čelist ze země a přestala hystericky vyšilovat při představě, jak se domácí za naše peníze válí někde na Bahamách s koktejlem v pazouře, zatímco my s největší pravděpodobností skončíme na dlažbě, jsem se přeci jen dokázala přinutit přemýšlet alespoň trochu racionálně a o pět rozčílených hovorů později jsem se dozvěděla pravý důvod naší patálie.
Jakožto osoba, která jezdila od šesti let na tábory, kde byla největší vymožeností kadibudka a elekřina fungovala jenom v kuchyni, aby bylo na čem vařit, jsem se až doposud považovala za celkem otrlou povahu, takže jsem se psychicky připravila na pár dní bez světla a internetu. To jsem si ale nestihla uvědomit, že v tomhle našem veskrze městském bytě funguje na elektřinu úplně všechno včetně topení a ohřevu vody, nemluvě o tom, že ani sporák nemáme na plyn, takže se nebojím se říct, že jsme byli celkem v prdeli =D. Nejen, že jsme si zavzpomínali na dobu temna, ale museli jsme tři dny chodit navlečení ve třech vrstvách oblečení, žít o studené stravě a být vděční za to, že chodíme do práce, kde se můžeme alespoň osprchovat.
Ale abych jen nešpačkovala, musím toho našeho moulu pochválit za vynalézavost, díky které nám druhý den z vedlejšího bytu protáhnul pode dveřmi elektrikářskou prodlužku, takže jsme si mohli zapojit alespoň lednici a případně ke dveřím dotáhnout rychlovarku, nebo mikrovlnku a doufat, že ve vedlejším bytě nevyhodíme pojistky =D.

Člověk si takovou bojovku může sotva představit, to se prostě musí zažít! =D I když já osobně bych si to nerada zopakovala.

Malá světýlka na konci dlooouhých tmavých tunelů

1. dubna 2016 v 20:21 | Beautiful sick mind |  Blah, blah
Ahojte všichni.. to jsem zase já. Vím, že jsem se půl roku neozvala a hrozně se za to stydím. Přesto doufám, že mi to odpustíte a přeci jen se tu po tak dlouhém radiovém tichu objeví alespoň někdo, kdo si s chutí přečte výplody mé "beautiful sick mind".
Asi bych měla zmínit důvod, proč jsem se tak dlouho nemohla vymáčknout a nebylo to až tolik o spisovatelské krizi jako spíš o tom, že všechny mé články skončily buď rozepsané, nebo v lepším případě v koši. A věřte mi, že je to tak mnohem lepší, protože nikdo nechce číst články plné sebelítostivých plků. Ani já ne. Proto jsem většinu článků nemohla, nebo spíše nechtěla uveřejnit. Věc se má tak, že jsem během posledního půl roku prošla jakousi osobnostní krizí a myslím, že jsem se s ní dokázala celkem obstojně vypořádat, i když se pořád najdou chvíle, kdy se cítím tak trochu na pokraji psychického zhroucení. Ale kdo ne, že?
Hlavní důvod toho všeho bylo, že jsem se ocitla na hranici životního zlomu, kdy nemám pocit, že přesně vím, co je přede mnou. Abyste rozuměli- vždycky jsem přesně věděla, kam směřuju a najednou z ničeho nic jsem ten pocit neměla. A to mě vyděsilo jako nikdy nic v živote. Co vlastně chci dělat se svým životem? Opravdu teď bude všechno, co zažiju jenom to, co stihnu v pauzách mezi zaměstnáním a domácími pracemi? A co jestli do toho někdy v budoucnu přijdou děti? Budu mít ještě někdy čas jen sama na sebe?
Navíc jsem k tomu všemu řešila otázku, jestli jsem neudělala chybu, když jsem se odstěhovala z rodného města. Zpočátku jsem měla pocit že jsem se osvobodila a vypadla ze zaprděného balíkova do velkoměsta, kde se pořád něco děje a je kam jít i v pondělí večer, když na to přijde chuť. Měla jsem pocit, že mě tam už stejně nic nedrží a všichni mí kamarádi z dětství se stejně rozprchli, stejně jako já. Nakonec jsem ale začala mít pocit, že se všichni pomalu ale jistě dobrali stejného závěru a to, že velkoměsto je fajn, dokud člověk nezjistí, že doma je přeci jen tam, kde má rodinu. Takže všichni kamarádi, které jsem v Plzni měla se po promoci ohlédli za krásnými studentskými léty a vrátili se do svých domovin, zatímci já zůstala. Jistě, mám tu svou drahou polovičku, ale občas si neodpustím otázku, jestli mi to opravdu stačí. Navíc byl (a stále je) zavalený prací, psaním seminárek, diplomky, učením na státnice a praxe na gymnáiu, takže se naše společné soužití téměř výhradně omezuje na obývání společných prostor (ve kterých už začín být poněkud těsno, ale o tom zase jindy).
Samozřejmě jsem měla vizi toho, že po pár měsících zapadnu do kolektivu a třeba si mezi novými kolegyněmi najdu nějakou spřízněnou duši, což se tak úplně nestalo. Dnešním dnem je to přesně 8 měsíců, co jsem se zařadila do pracovního procesu, ale o "zapadnutí" nemůže být řeč. Téměř všechny hovory s kolegyněmi se omezují na pracovní náplň, stížnosti, jak je všechno na hovno a nejnovější dění v Ulici, na kterou už 6 let nekoukám. A být neustále svědkem toho, jak se všechny před vámi doluvají, jak se po práci sejdou na večeři a kino, ale nikdo se neobtěžuje zeptat, jestli se taky nechcete přidat mi taky moc nepřidává.
Ale dost už bylo tunelů, teď taky něco o těch světýlkách. Přes všehcny stížnosti na práci, musím uznat, že jsem si svou náplň práce opravdu zamilovala a i jako outsider jsem si našla ty světlé stránky. Ty děkovné pohledy v očích novopečených rodičů jsou opravdu k nezaplacení, i když některé porody jsou tak náročné (jak psychicky, tak fyzicky), že má člověk pocit, že se bude skládat dohromady po zbytek týdne, k čemuž samozřejmě v tak velké porodnici nedostane téměř nikdy příležitost =D. A ačkoli jsem se nástupu na sál strašně bránila, popravdě si neumím představit, že bych ještě někdy měla dělat něco jiného.
Dalším světýlkem je, že jsem si díky nedostatku interpersonálních styků našla cestu ke starým koníčkům, na které jsemna dlouho zanevřela. Začala jsem zase vyrábět náušnice z fima a pořídila si strojek na náročnější vzory, začala jsem znovu malovat a taky jsem rozečetla další trilogii knížek. Už si skoro ani nepamatuju, jak je to dlouho, co jsem četla něco, co nesouvisí s gynekologií a porodnictvím =D.
Samozřejmě netvrdím, že se nic víc za posledního půl roku nestalo, ale to bychom tu byli ještě do zítra. Doufám, že Vás můj článek po tak dlouhé době moc nevyčerpal. Tedy za předpokladu, že se někdo vůbec prokousal až sem. Nechci slibovat, že od teď už budu psát pravidelně, protože to se asi nikdy nestane, ale můžu s jistotou říct, že už to nebude trvat půl roku ;). Tak se mějte famfárově a radujte se z maličkostí.. nic víc nám totiž nezbývá =).