Vybíravost je schopnost odolat pokušení v nadějí, že později přijde něco lepšího.

Červen 2016

Spolubydlení aneb boj o přežití

17. června 2016 v 12:08 | Beautiful sick mind
Doposud jsem sama sebe považovala za skromného a otrlého člověka, což jen potvrzuji tím, že jsem tři roky bydlela na koleji ve špeluňce 3x4 metry se společnou koupelnou a záchodem pro 4 lidi a měla jsem pocit, že si na studenta žiju celkem luxusně. Možná to by mohl být ten kámen úrazu. Studentem už nejsem nějaký ten pátek, ale pořád se o záchod dělím s dalšími 4mi lidmi a ani jeden není moje dítě. Navíc jsem se nedobrovolně degradovala na pozici hotelové služby, když jsem rezignovala na snahu zavést služby na úklid s představou, že uklidit jednou za 5 týdnů snad nemůže dělat problém ani tomu nejlínějšímu člověku na světě- OMYL! Ale to jsem asi mohla čekat, když se nám bytové osazenstvo vyměninlo na stav muži-ženy 3:2.

Kromě mých zřejmě přehnaných úklidových nároků tu prostě po tom roce začíná být trochu těsno. Zkrátka a dobře už mi trochu chybí pocit, že můžu jít koupelny jenom v ručníku (v lepším případě i bez něj) aniž bych se dávala na odiv všem členům převážně maskulinní domácnosti, nebo dokonce vylézt z pokoje po právě dokončeném "aktu lásky" (který díky vrzání nejen postele a gauče, ale dokonce i podlah nemůže bohužel nikdo přeslechnout) a vyhnout se walk of shame, protože dřív nebo později do té sprchy stejně člověk vylézt musí. Nehledě na to, že s těma divnolidma, se kterýma momentálně sdílíme brloh se nechcete potkat na chodbě ani při cestě na záchod.

Navíc poukazovat na to (i když se jedná o osobu, se kterou jste měli v plánu strávit zbytek života), že je jedna místnost pro dva lidi po čase přece jen trochu málo, je celkem zbytečné. Navíc pokud se jeden z páru zrovna topí v informační předstátnicové záplavě, všechno se tím ještě tak nějak umocní. Přestože má drahá polovička zatím nezačala vykazovat žádné viditelné příznaky ponorkové nemoci (tedy alespoň co se mé osoby týče), já jsem z toho zralá na psychiatra. Nespornou výhodou tohoto stavu je, že jsem opět začala obnovovat zaprášené kontakty s přáteli, na které jsem dlouhou dobu neměla čas, protože jsem téměř všechen, jak to tak bývá, investovala do čerstvého vztahu.

Někdy mívám černé svědomí z toho, jak ráda poslední dobou trávím čas sama. A tím sama myslím bez své drahé polovičky. On celé dny sedí doma nad učením a diplomkou a já chodím po čajovnách, kavárnách a hernách se svými kamarády a je mi tak dobře jako už dlouho ne. Snad je to jen tím obdobím..

Commitmentphobia

17. června 2016 v 10:58 | Beautiful sick mind |  Real story
Seděl naproti mně a díval se na mě tím pohledem, pro který by většina žen zabíjela. Ten pohled říkal, jsi pro mě jediná na světě. Dokázal bych se na tebe jen tak dívat celé hodiny a spatřoval v tom veškerý smysl svého života. Dokonce se zdálo, že se mu v koutku oka zaleskla slza.

V tu chvíli mě začalo polévat horko. Část mého já dobře věděla, co to všechno znamená, ta druhá ještě stále odmítala uvěřit tomu, že se to doopravdy děje. Snažila jsem se usmívat, ale uvnitř jsem měla pocit, jako by mi na hrudníku sedělo stádo slonů. Když už jsem dále nedokázala snést ten pohled do třpytivě modrých očí, snažila jsem se vlastní pohled držet zapíchnutý do jídelního lístku.

Příchod servírky byl v ten moment jako vysvobození. Teprve když se zeptala, jestli máme vybráno, jsem si uvědomila, že jsem vlastně nepřečetla ani název prvního jídla. Spěšně jsem očima přelétla nabídku a snažila se ignorovat pro mě naprosto astronomické částky. Naštěstí v nóbl restauracích, jako je tahle je je nabídka dost omezená, což mi dost usnadnilo výběr. Po přečtení prvních dvou názvů mi bylo jasné, že ze sebe v následujících dvou minutách udělám naprostého idiota, protože ani jeden z názvů nedokážu správně vyslovit. Naštěstí servírka vypadala dost chápavě, takže při mém nejistém "Dala bych si to kančí..." "Consommé?" dopověděla s vědoucím úsměvem. "Díky." Oplatila jsem jí vděčně úsměv. Po dalším minutovém bezradném zírání do lístku, servírka vytušila mou bezradnost a něco mi doporučila. Vše jsem jí odkývala. Co jsem si objednala jako hlavní chod, jsem vlastně ani nevnímala.

Když nám servírka přinesla polévku, celkem se mi ulevilo, že jsem si objednala vlastně celkem obyčejný vývar. Dali jsme se společně do jídla a on jako by vytušil, že právě teď je vhodná doba na nezávaznou konverzaci, začal vyprávět o nejnovějších filmech, které budou tenhle měsíc v kině. Tíha na hrudi trochu povolila. Třeba jsem se spletla. Třeba to nakonec bude hezký večer, jako každý jiný, nehledě na to, že máme dnes výročí.

Když servírka odnášela ze stolu poslední chod- čokoládové suflé, měla jsem pocit, že jsem večerem probruslila celkem s grácií. Nakonec na mě ještě čekala sklenička šampaňského. Nedůvěřivě jsem mžourala na dno, ale doufala jsem, že by se moje drahá polovička k takovému klišé nikdy nesnížila.

Když jsme odcházeli z restaurace, spadl mi kámen ze srdce. Před restaurací už čekalo přistavené taxi. Teď už jen cesta domů a než se naděju, bude přede mnou dalších obyčejných 364 dní.

"Ještě počkej.." pronesl nesměle, když jsem se chystala nastoupit a zase měl v očích ten pohled.
"Ano?" odpověděla jsem nejistě a ten pocit tíže na hrudi se zase vrátil.
"Mám pro tebe ještě jedno překvapení.."

Prosím nedělej to! Neříkej to.

Snažila jsem se mu pohledem zabránit, aby pokračoval, ale on už v tu chvíli klečel na jednom koleni.

"Vezmeš si mě?"

Čas se zastavil a já se nemohla nadechnout. Měla jsem pocit, jako by někdo vysál z atmosféry všechen vzduch.

Řekni něco!

Ozýval se hlásek v mé hlavě, který vyjadřoval urgentní potřebu prolomit srdcervoucí ticho. Místo toho jsem začala plakat.

********************************************************************************************************************************************
Plakala jsem ještě dlouho potom, co jsem se probudila. Tušila jsem, že mě slyší, ale nic neřekl. Jestli jsem mluvila ze spaní, nevím. Ale odmítám si to připustit, protože je víc než jasné, že jsem právě zasadila první hřebík do rakve našeho společného vztahu.